Hlavní obsah

Nová opatření? Jdeme z extrému do extrému, kritizuje lékař

Hostem Výzvy byl lékař Martin Balík. (Video: Seznam Zprávy)

Reklama

20. 10. 11:46
aktualizováno • 21. 10. 13:35

Na jaře zachraňoval taxikáře Roberta Markoviče. Od té doby se šéf intenzivní péče VFN v Praze Martin Balík setkal s desítkami dalších pacientů. Jak se zápolí s koronavirem?

Článek

„Můj obor je taková poslední výstupní kontrola před odchodem na onen svět. Jsme tu od toho, abychom každému dali šanci,“ řekl v knize Pandemie novinářů Michala Kubala (Česká televize) a Vojtěcha Gibiše (Televize Seznam) o svém oboru docent Martin Balík.

S pacienty nakaženými novým typem koronaviru se od jara vedoucí lékař Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze setkává dnes a denně. Právě v jeho rukou bojují o život. Rostou počty krizových pacientů v českých nemocnicích opravdu tak kriticky? A mohou tomu zabránit nová vládní opatření? Jaké je to vůbec být lékařem v pandemické době? Hrozí, že zažijeme italský scénář? Martin Balík odpovídal ve Výzvě.

Výběr nejzajímavějších odpovědí vám nabízíme níže. Celý rozhovor si můžete pustit v úvodním videu:

Dělá vláda zpřísněním opatření pro občany i české zdravotnictví to nejlepší, co může udělat?

0:42 – Já budu doufat, že ano. Doufám, že bude naslouchat odborníkům z ministerstva zdravotnictví, ale že dostane také validní informaci ze sběrnice dat z prostředí klinické medicíny a že to nebude dojmologie. Protože to by byla veliká chyba. Mohlo by to vést k tomu, že se zavede opět opatření, pro které nemáme odborné podklady.

Jaký zákaz vás zneklidnil a byl podle vás zbytečný?

1:52 – Nejsem si jistý, jestli se měly uzavřít základní školy. Vznikl nám tak problém, že řada lidí nepřišla do práce, protože se doma stará o své děti. Nejsou to jen mí kolegové, děje se to napříč republikou. Ve středu nám kvůli ošetřovnému nepřišlo 17 sester do práce. Ředitel proto otevřel pět tříd základní školy, ale i tak je to pro lidi extrémně náročné. Musí děti přivést a sehnat také někoho, kdo je vyzvedne, protože tam nemohou být 13 hodin.

Když vláda rozhodla o uzavření prvního stupně základních škol, nazval jste to „kudlou do zad“. Připomněl bych ale jeden citát, který jste řekl nedávno v Hospodářských novinách: „Na jaře jsme si z naší země udělali epidemiologický skanzen a hystericky jsme zavřeli všechno, včetně obchodů, škol, fabrik a hranic. To naši zemi připravilo o ohromné finanční rezervy a zbytečně kvůli tomu zkrachuje spousta lidí.“ Máte tedy za to, že jsme pořád nebo spíš znovu hysteričtí?

3:16 – Je to ode zdi ke zdi. My jsme udělali na jaře něco, co země kolem nás, které měly s koronavirem daleko větší problém než my, neudělaly. Jdeme z extrému do extrému. Lidi jsme připravili o rezervy a pak jsme se přehoupli do totální liberalizace v létě. Teď tady máme něco jako opožděnou první vlnu nebo druhou vlnu. Je otázka, jak to dokážeme brzdit. Teď je potřeba uzavírat promyšleně. Hledat data a adaptovat je na podmínky, které teď máme.

Tento rozhovor je spojen i s dotazy diváků. Pan Jelínek se tedy ptá: Dokážete vy z pozice zdravotníka zhodnotit, zda by dřívější zavedení roušek nebo omezení shromažďování mohly vývoj dnešní situace drasticky změnit? Dejme tomu, kdybychom nosili roušky od konce srpna…?

7:10 – Já nejsem epidemiolog, ale je to dost pravděpodobné. Kdybychom zatáhli za brzdu dřív, nevznikl by takový problém. Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) prezentoval data už v létě a ministerstvo zdravotnictví podle nich připravilo v srpnu plán, který byl ale z nejvyšších míst shozen, a jelo se dál. To je problém v českém rozhodování, ale já od začátku říkám, že toto je zdravotnická katastrofa, a měli by ji tak řešit zdravotníci. Nám chybí lidé jako profesor Drosten v Německu, který edukuje veřejnost a kde existuje těleso, které lidem říká, jak by se během epidemie měli chovat.

Chybí takoví lidé v Česku, nebo jim vláda nenaslouchá?

8:35 – Myslím, že jim nenaslouchá. Našli by se takoví i v Česku. Je tady totiž obecně nedůvěra k elitám, což je velký problém současné vlády.

Myslíte si, že si za současný stav epidemie můžeme vzhledem ke svému chování do jisté míry sami?

10:18 – Jsou tady asi skupiny lidí, které jsou poměrně nedisciplinované a asi úplně nepochopily to, co se tady děje. Ale já mám spíš opačný dojem, že je tady většina lidí extrémně vystrašená.

Včerejší čísla uvádějí, že je 634 lidí v nemocnicích ve vážném stavu. Dokážete ještě rozlišit, co to je konkrétně za pacienty?

13:49 – Je otázka, co je to vážný stav. V rámci něj bude asi polovina lidí na umělé plicní ventilaci. Když se podíváte na volné kapacity umělé plicní ventilace, tak jsou pořád obrovské. To, kde bude hrdlo lahve, jsou lidé, kteří si budou potřebovat odpočinout dva nebo tři dny na kyslíkových brýlích někde v hospitalizačním prostředí. Tam si myslím, že bude problém. To jsou pro někoho vážné formy, kterých bude hodně a které kopírují exponenciálu. Bude je pak potřeba někam položit. Tato lůžka nám začnou docházet. Kapacita umělé plicní ventilace je ale obrovská, a dokonce jsme nezačali ještě ani přesouvat lidi mezi nemocnicemi. Nejtěžší formy koronaviru totiž nekopírují exponenciálu.

O čem to svědčí, že nekopírují exponenciálu?

15:15 – Svědčí to o tom, že teď v západních zemích mají pětkrát nižší mortalitu, než byla predikována. Je možné, že se populace i během zavedených opatření nějakým způsobem promořuje a dostává se do menší infekční dávky koronaviru. Ten se sice ve společnosti lavinovitě šíří, ale mě pozitivity příliš nevzrušují. Mě zajímají těžké formy a kolik lidí bude potřebovat intenzivní péči. Zatím to vypadá, že tady problém nebude.

Největším strašákem, o kterém se mluví, je, že se lékaři budou muset jednoho dne rozhodovat tak, jako to bylo v Itálii na jaře, koho mohou ještě léčit a koho už ne. Myslíte si, že takové situace už dnes v Česku nastávají?

17:28 – Já pevně doufám, že ne. U nás určitě ne. Nějaký region se do takového problému může ale rozhodně dostat. Existuje však plán koordinace intenzivní péče napříč republikou. Mělo by se tak těmto regionům pomoci. Pacienti by se měli posunout do méně zatížených částí republiky.

Vy jste po náročné noční službě u vás na klinice. Jaká nálada tam panuje? Protože to je také jedna z obav, aby zdravotníci nedošli na pokraj svých fyzických a psychických sil a zvládali i nadále poskytovat tu nejlepší možnou péči.

22:08 – Já si myslím, že docela dobrá. Přijímáme, propouštíme, uzdravujeme lidi a děláme prostě to, na co jsme dlouhodobě trénovaní. Já mám strach ze tří věcí: Zaprvé, že onemocní personál. Zadruhé, že nepřijdou lidi do práce, protože mají doma děti, a to se už bohužel stalo. A zatřetí, až se to všechno sečte a ukáže se, že někde lidé leželi čtyři týdny na ventilátoru a polovina z nich zemřela. To považuji za naprosto neakceptovatelné. To bude ukázka neadekvátní péče. Nechápu, proč všemi odborníky odsouhlasené kurikulum intenzivní péče nebylo dosud vyhlášeno a proč akreditační komise nezačala fungovat. Vy jste se ale ptal na náladu na oddělení. My jsme ECMO centrum, běžně léčíme těžké kardiorespirační selhání a máme v tom 15leté know-how. Děláme něco, na co jsme zvyklí. Jinde to ale tak být nemusí, protože těch pacientů je hodně.

Dá se tedy říct obecně, že nemáme dostatek kvalifikovaného odborného personálu na tuto situaci?

23:58 – Já bych řekl, že kvalifikace pokulhává a dala by se hodně vylepšit. Možná že to vidím příliš skepticky. Třeba až se dají dohromady data za celou Českou republiku, tak se ukáže, že mortalita u nás bude podobná jako v Německu. Ke konci září jsme měli 0,4 procenta, to jsou velice dobrá čísla. Uvidíme, kam se během října posuneme, až se epidemie rozjede.

Podle dat ÚZIS k 16. říjnu bylo nakaženo 6 221 zdravotníků. Jsou podle vás nemocnice připravené na to, že se může ze dne na den uzavřít nějaké oddělení prostě proto, že tam nezbude nikdo, kdo by poskytoval péči?

27:03 – Toho se bojím. Něco jiného je velká nemocnice, kde můžete přesouvat a kde máte i jinde trénovaný personál, kterému chybí poměrně málo, aby zvládl obstarat i jinou práci. Pak jsou tady ale nemocnice, které jsou neskutečně personálně našponované. Tam, když zdravotníci budou symptomatičtí a zůstanou doma, je zaděláno na problém. To je pravda. Pak to bude skutečně o koordinaci celého procesu toku pacientů z nejvyšší ministerské pozice. A já doufám, že to bude fungovat.

Může nastat situace, že bezpříznakoví lékaři a sestry dostanou ochranné obleky a budou se i nadále starat o pacienty?

28:14 – Já si dokonce myslím, že by to měli udělat. My máme už ze 2. září výjimku z karantény. Pokud budeme v nechráněném kontaktu, vybavíme se ochrannými pomůckami a jdeme normálně do práce a sledujeme se. Spějeme ale do postupného promoření společnosti. Neměli bychom se soustředit na to, kdo je pozitivní, ale na ochranu rizikových skupin.

Tady je další dotaz od diváků, tentokrát přišel e-mailem od paní Hany: Prodělal jste už koronavirus vy sám? Nebo se může lékař každodenně se setkávající s koronavirovými pacienty stát „imunním“?

31:04 – Nejsem si jist, ale asi ano. Na druhou otázku pak je odpověď – ano, může se stát imunním. Protože 50 procent populace je asymptomatická a dokáže se koronaviru zbavit už na sliznicích. Ti jsou pak překvapení, že jsou pozitivní. Pak je tady nějakých 40 procent lidí, kteří mají velmi mírné příznaky. Já si osobně myslím, že za těch osm měsíců to už budu mít za sebou.

Z čeho vycházíte? Měl jste nějaké příznaky?

31:56 – Byly extrémně mírné a velmi bych se divil, kdybych to neprodělal. V karanténě jsem nebyl. Skutečně bych se divil, kdyby se u mě rozvinul koronavirus. To bych bych překvapený. Pak bych asi zapadl do skupiny lidí, kteří odolávají hodně dlouho a teprve poté, co jsou exponováni velké infekční dávce po dlouhou dobu, je to skosí. Já skutečně nevím, jestli příští týden nebudu na kyslíku, to neumím odhadnout, ale zatím se nic takového nekoná a funguji docela dobře. Nemám pocit, že by mi koronavirus nějak vadil. Já ho respektuji a doufám, že on respektuje i mě. Máme takovou dohodu, že si nebudeme navzájem nějak překážet.

Pojďme k samotné léčbě. Vy se už od jara setkáváte s těmi nejtěžšími případy. Léčil jste i taxikáře Roberta Markoviče, který byl prvním z těch mediálně známých případů, jemuž byl podán lék remdesivir. Jsme dnes už v situaci, kdy víme mnohem lépe a efektivněji, jak léčit?

33:36 – Já chci věřit, že ano. Myslím si, že máme teď omezenou paletu věcí, které můžeme podat, ale máme náskok vůči zemím, které s koronavirem bojovaly na jaře. Byla by obrovská škoda, kdybychom všechna tahle data nevyužili k tomu, aby tahle republika při závěrečném sčítání nedopadla lépe, a to z hlediska smrtnosti. Víme třeba, kdy lépe podat remdesivir, jak lidem ředit krev, aby neměli ty obávané sraženiny všude po těle, nebo jak vyblokovat virus podáním plazmy a protilátek.

Dá se říci, kteří pacienti se potýkají s koronavirem výrazně lépe, než se předpokládalo, a kteří zase výrazně hůře?

35:26 – Máte určité onkologické pacienty, u kterých jsme si mysleli, že to bude katastrofa, a není to tak. Ne každý pacient, který má nějakou imunosupresi, tedy potlačování imunity, je exponovaný na plné pecky koronavirem. Má k tomu sice predispozici, ale ne vždycky to tak je. Opačně mnohem těžší průběh mají obézní pacienti, muži okolo 60 let s cukrovkou, vysokým tlakem, sedavým zaměstnáním, exkuřáci. U žen je to mnohem méně, až o polovinu.

Hodně se mluví i o následcích nemoci. Bývalí pacienti si stěžují na dušnost, mají poškozené plíce, srdce, cévy. Má těžký pacient šanci, aby se vrátil do svého původního stavu?

40:35 – Absolutně. Jistěže má. Tohle se podle mě nafukuje. My naše pacienty, kteří byli na mimotělním oběhu, dlouhodobě sledujeme v ambulanci. Víme, že u těžkých, devastujících chřipkových infekcí, pokud ti lidé přežijí první tři měsíce, se z toho dostanou a mají úplně stejnou kvalitu života jako zbytek populace. Zatím si nemyslím, že by se něco jiného stalo v případě koronaviru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené