Článek
Ve střední Anatolii v Turecku v oblasti Pınarbaşı před 15 800 lety fena porodila štěňata, která zemřela hodně malá. Lidé, kteří v oblasti žili, je krmili stejně jako sebe. Dokonce je i pohřbili na pohřebiště, kam ukládali i mrtvé lidi. Jedno z těchto štěňat je nyní nejstarším geneticky identifikovaným psem domácím. Jeho příběhem se zabývaly dvě studie, které zkoumaly kosti o velikosti kávových zrn.
Do nedávna nejstarší genetické důkazy o existenci domestikovaných psů pocházely z doby přibližně před 10 900 lety a našly se na mezolitickém nalezišti v Karélii v Rusku. Nový výzkum ale posouvá letopočet o více než 5 000 let dozadu do pozdního paleolitu. Do doby, kdy všichni lidé byli ještě lovci a sběrači a neměli zatím domestikovaná žádná jiná zvířata.
„Mluvíme o době asi 6 000 let předtím, než lidé začali žít vedle krav, koz nebo prasat, a více než 10 000 let před koňmi,“ řekl podle deníku El País výzkumník Lachie Scarsbrook z Mnichovské univerzity a spoluautor hlavní studie.
První studie vedená Williamem Marshem z Přírodopisného muzea v Londýně a Scarbrookem analyzuje pozůstatky psovitých šelem ze dvou lokalit - z tureckého Pınarbaşı a z Velké Británie z Goughovy jeskyně. Turecké fragmenty jsou podle Scarsbrooka malé asi jako zrnko rozpustné kávy. Přesto se jejich týmu podařilo extrahovat dostatek DNA, aby potvrdil, že to byli psi domácí, ne vlci.
Autory druhé studie jsou Anders Bergström a Pontus Skoglund z Francis Crick Institute v Londýně, kteří analyzovali více než 200 evropských pozůstatků psovitých šelem pocházejících z doby před 14 000 až 1 000 lety. Mezi nimi byl i dlouho diskutovaný švýcarský exemplář datovaný do doby před 14 200 lety, který na základě morfologie byl už dříve navržen jako pes domácí. „Nyní můžeme potvrdit, že to byl skutečně pes,“ poznamenal Bergström.
Nejvýraznějším zjištěním pro badatele ale je, že pozůstatky psů z Británie a Tureckého Pınarbaşı jsou geneticky téměř totožné, přestože jsou od sebe vzdáleny okolo 4 000 kilometrů. Jejich společní předci žili asi před 16 900 lety, což znamená, že se vysoce homogenní populace psů rozšířila velkou rychlostí po celé západní Eurasii přibližně koncem doby ledové.
Lidé, kteří žili vedle těchto psů, se od sebe ale velmi lišili. Britskou jeskyni obývali magdalénští lovci přizpůsobení extrémnímu chladu severní Evropy. Turecké Pınarbaşı obývali anatolští lovci-sběrači. „Před touto studií jsme nevěděli, že tyto dvě komunity měly nějakou interakci, a ukázalo se, že sdíleli psy. Objev nás nutí revidovat naše chápání paleolitických kulturních výměn. Psi cirkulovali mezi odlišnými lidskými skupinami, možná jako cenné zboží nebo lovecké nástroje,“ poznamenal Marsh, jeden z hlavních autorů první studie.
Analýza kostí potvrdila, že psi na obou místech jedli to samé co jejich majitelé. V Turecku pozůstatky poukazují na stravu založenou na rybách. Lidé je pravděpodobně krmili stejnými rybami, které sami konzumovali. V Británii byla strava psů a lidí prakticky k nerozeznání.
Silné pouto
V obou případech byl silný i symbolický vztah. V Turecku byla štěňata pohřbena vedle lidí se stejnými pohřebními rituály. V britské Goughově jeskyni, kde lidé praktikovali rituální kanibalismus, v rámci kterého byly lebky mrtvých přeměněny na poháry a na kostech se našly stopy zubů, měla čelist psa záměrnou posmrtnou perforaci identickou s typem posmrtné modifikace provedené na lidských pozůstatcích. To znamená, že 4 000 kilometrů od sebe dvě naprosto odlišné kultury zacházely se svými psy způsobem podobným tomu, jak zacházely s mrtvými lidmi.
Druhá studie přinesla další překvapení. Když farmáři dorazili do Evropy z jihozápadní Asie asi před 8 000 lety, geneticky nahradili asi 80 až 90 % lidské populace na kontinentu. Psi se ale nezměnili, zhruba polovinou přispěli ke vzniku nových farmářských psů. „Lovci-sběrači byli téměř geneticky vymazaní. Jejich psi ale nebyli,“ poznamenal Bergström. Tahle linie přetrvává dodnes - psi od německého ovčáka po bernardýna nesou otisk těchto zvířat v genomu.
Dvě otázky ale zůstaly nezodpovězeny. První je, kde přesně a kdy došlo k domestikaci. Nikdo zatím neidentifikoval populaci šedého vlka, ze kterého domácí psi pocházejí. Obě nejnovější studie ale poukázaly na západní Eurasii jako na nejpravděpodobnější oblast původu. Vědci se domnímavjí, že genetická diverzifikace psů z doby před 16 000 lety naznačuje, že k domestikaci došlo o několik tisíc let dříve. Druhou otázkou je, jakou roli hráli tito raní psi v paleolitických společnostech.
