Článek
„Dělám to proto, mami, abys jednou neměla Rusa doma v obýváku.“ Tak podle Aleny Giertli vysvětloval její dvaadvacetiletý syn Jonathan, proč se rozhodl odjet bojovat na Ukrajinu.
Ve středu se s ním v Kyjevě loučila se všemi vojenskými poctami. Ukrajinský generální štáb v metropoli pro českého dobrovolníka, který loni koncem prosince padl při obraně napadené země, uspořádal slavnostní vojenské rozloučení. Zúčastnili se ho představitelé armády i Jonathanovi spolubojovníci.
Pro Alenu Giertli šlo o silný okamžik. Takřka deset měsíců se snažila dostat Jonathana zpátky domů. Ještě před pár týdny přitom nevěděla, zda se jí vůbec podaří tělo identifikovat.
Během své poslední cesty na Ukrajinu navštívila místa zasažená ruskými raketami. Viděla například dětské hřiště, které podle jejích slov zasáhl útok a připravil o život devět dětí.
I to pro ni mělo zvláštní význam. „Bylo to hodně emotivní. Naopak mě to ale ujistilo v tom, za co můj syn bojoval,“ svěřila se Seznam Zprávám.
„Rozkaz je rozkaz“
Syn jí své rozhodnutí oznámil loni v srpnu. Jeden den od něj slyšela, že odjíždí, druhý byl pryč. Byl přesvědčený, že Ukrajině musí pomoci zastavit ruskou armádu. „On tomu opravdu věřil,“ vzpomíná Alena Giertli.
Jonathan mluvil čtyřmi jazyky a u 141. mechanizované brigády ukrajinské armády působil jako překladatel. Matce vysvětloval, že ve válce nejsou potřeba jen lidé se zbraní v ruce. „Mami, tady jsou prostě potřeba i jiné profese než jenom snipeři a střelci,“ říkával jí.
Na Ukrajině strávil čtyři měsíce. Přestože byl daleko od domova a působil v armádě, zůstávali v pravidelném kontaktu. Vždy jí říkal, kdy se znovu ozve.
Naposledy spolu mluvili loni 25. prosince, kdy jí Jonathan oznámil, že odjíždí na další misi. „Říkala jsem mu: ‚Náťo, ale ty už jsi na žádnou misi neměl jet.‘ A on mi odpověděl: ‚No, prostě rozkaz je rozkaz,‘“ vzpomíná Alena Giertli.
Na další telefonát čekala marně, začala proto s pátráním. Nejprve mezi jeho přáteli, později prostřednictvím veřejné výzvy na sociálních sítích. Právě od známých se nakonec dozvěděla, že se Jonathan z posledního bojového nasazení nevrátil.
Podle informací, které získala, padl koncem prosince, tělo však zůstalo na bojišti a ukrajinské úřady ho nadále vedly jako pohřešovaného.
Řád „Za čest a odvahu“, který český dobrovolník obdržel posmrtně od ukrajinské organizace Ukrajinský štáb mezinárodní diplomacie.
Nejsou nové zprávy, slyšela
Alena Giertli se obracela na české i ukrajinské úřady, sháněla kontakty na velitele jeho jednotky a opakovaně se vydávala na Ukrajinu. Dlouho prý přitom nedokázala získat ani základní informace o tom, kdo jí s pátráním může pomoci.
„Ministerstvo zahraničí jsem kontaktovala první, protože mě nikdo nekontaktoval, že můj syn zmizel,“ říká.
Postupně se jí podařilo spojit přímo s velením 141. mechanizované brigády, u níž Jonathan sloužil, a získat informace o místě, kde zůstal.
Následovaly měsíce telefonátů a e-mailů. Snažila se kontaktovat velitele jednotky, vyšetřovatele i další lidi, kteří by jí mohli pomoci s vyzvednutím synových ostatků. Velení podle ní opakovaně odpovídalo, že žádné nové informace nemá a Jonathan je nadále veden jako pohřešovaný.
„Psala jsem na velení jednotky třikrát týdně, neúnavně celých deset měsíců. Jestli jsou nové zprávy, jestli chystají evakuaci těl, jestli se bude něco dít. A vždycky přišla zpráva: ‚Nejsou nové zprávy.‘ To je, jako když mluvíte s chatbotem,“ popisuje.
Poslední rozloučení s Jonathanem Giertlim v Kyjevě.
Pomoc hledala také u českého ministerstva zahraničí, podle svých slov se jí ale dlouho nedařilo získat jasné informace o tom, jak postupovat při identifikaci a následném převozu synových ostatků. Obracela se proto i na další instituce. „Ptala jsem se kriminální policie, volala na Policejní prezidium, právníkům, psala na konzulát. A nikdo mi nebyl schopný říct jasně daný postup,“ uvádí.
Ministerstvo zahraničí Seznam Zprávám sdělilo, že rodinám českých dobrovolníků poskytuje v rámci svých kompetencí maximální součinnost a asistenci, možnosti jsou však podle mluvčího Adama Čörgö kvůli pokračující válce omezené. „V řadě případů není možné bez nalezení a identifikace těla potvrdit úmrtí osoby. Nalezení a vyzvednutí ostatků navíc komplikují probíhající boje a bezpečnostní situace na místě,“ vysvětlil.
V případě Jonathana Giertliho se ostatky podařilo z bojiště vyzvednout po téměř tři čtvrtě roce. Ukrajinští vojáci tehdy z místa odvezli těla tří mužů a jedním z nich měl být právě Jonathan. Ostatky následně převezli do Kryvého Rihu, průmyslového města v Dněpropetrovské oblasti.
Ani tehdy však jeho matka neměla jistotu, kdy bude možné tělo identifikovat. Ukrajinská vyšetřovatelka, která s ní komunikovala, jí podle novinářky České televize Darji Stomatové oznámila, že na výsledky testů DNA může čekat měsíc až rok.
Identifikace a převoz ostatků českých dobrovolníků z Ukrajiny
Vyzvednutí ostatků z bojiště
Za vyzvedávání těl a lidských ostatků z válečné zóny odpovídají příslušné ukrajinské orgány. Česká konzulární služba nemůže jejich vyzvednutí sama zajistit.
Potvrzení totožnosti
Identifikaci padlých zajišťují ukrajinské orgány, mimo jiné prostřednictvím analýzy DNA. Česká diplomacie může pomoci se zprostředkováním vzorků DNA rodinných příslušníků a komunikací s příslušnými institucemi.
Stomatová, která rodině s pátráním a komunikací s ukrajinskými úřady pomáhala, se proto obrátila na své kontakty v Kryvém Rihu. Přibližně dva týdny se snažila vyjednat, aby Alena Giertli mohla syna identifikovat osobně.
„Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli Aleně tělo skutečně ukážou, ale nakonec se nám je podařilo přesvědčit, takže místo dlouhého čekání se další proces rychle nastartoval,“ popsala Stomatová Seznam Zprávám.
Matka se mezitím rozhodla jet na Ukrajinu znovu. Popáté od chvíle, kdy se syn pohřešoval. Okolí ji prý varovalo, že jí nikdo nemusí umožnit ostatky spatřit, ona ale byla odhodlaná najít syna za každou cenu.
„Všichni nám říkali: ‚Nejezděte tam, je to zbytečné, nikdo vás tam nepustí.‘ Říkala jsem, že když mě tam nikdo nepustí, tak se do té márnice vloupám. Prostě najdu svoje dítě za každou cenu, protože ta bolest je tak velká, že vám je úplně jedno, co bude,“ vzpomíná.
V márnici v Kryvém Rihu si ale mohla ostatky prohlédnout. Přestože z těla po deseti měsících zůstala podle jejích slov pouze část trupu, spálená pravá ruka a lebka, dokázala svého syna poznat. Pomohly jí mimo jiné charakteristické znaky na jeho chrupu.
„Já jsem svoje dítě poznala. Řekla jsem, podle čeho jsem ho poznala, protože z mého syna toho moc nezbylo,“ vzpomíná žena na okamžik, kdy konečně získala jistotu, že našla svého syna.
„Měla jsem možnost se s ním rozloučit. Měla jsem možnost ho naposledy pohladit a opravdu říct, že to je moje dítě,“ popisuje.
Poslední rozloučení s Jonathanem Giertlim.
Pátrání po synovi Alena Giertli financovala převážně z vlastních prostředků. Podle svých slov utratila nejméně 100 tisíc korun, z toho přibližně polovinu za úřední překlady dokumentů. Sama si hradila také opakované cesty na Ukrajinu.
S financováním té poslední, kdy se podařilo identifikovat Jonathanovy ostatky, jí pomohl česko-švýcarský lékař Václav Jordán z organizace Paraborn.
Nabídl se, že v případě potřeby uhradí také převoz Jonathanových ostatků do Česka. To nakonec podle rodiny nebude nutné, jelikož se ukrajinská strana rozhodla celou repatriaci zajistit a zaplatit.
Úřední povinnosti pro matku neskončily ani po středečním vojenském rozloučení. V Kyjevě ji čekalo ještě jednání s notářem a dokončení dokumentů, které musí předat ukrajinskému generálnímu štábu. Teprve poté by se měla vydat se synovými ostatky zpátky do Česka.
„Všichni pojedou domů“
Jonathan není jediným českým dobrovolníkem, jehož rodina dlouhé měsíce čekala na možnost důstojného rozloučení. Podobný osud potkal sedmadvacetiletého Jiřího Kotrlu, který padl loni v srpnu poblíž Izjumu. Jeho rodina za něj letos v srpnu uspořádala smuteční obřad v Olomouci, ostatky se ale dosud nepodařilo dostat domů.
Právě s Jiřího matkou Lucií nyní Alena Giertli úzce spolupracuje. Obě ženy spojila ztráta synů a snaha najít jejich ostatky. Při pátrání po Jonathanovi se navíc podle Aleny podařilo upozornit také na další české dobrovolníky, jejichž ostatky by se mohly nacházet mezi neidentifikovanými těly v ukrajinských márnicích.
Krátce poté byl podle jejích slov dohledán také Tadeáš Kubina, jehož ostatky se měly v márnici v Kryvém Rihu nacházet přibližně tři a půl měsíce. Společně s Lucií Kotrlovou teď Alena pokračuje v pátrání po Jiřím, který je nezvěstný už čtrnáct měsíců.
„Smrt našich synů nás hodně spojila. O to víc je to pro mě pohon k tomu, abychom ho našly. Děláme všichni maximum, aby se Jirka dostal domů stejně jako Tadeáš a Náťa,“ říká.
Bez možnosti pohřbít svého blízkého se musela obejít také rodina sedmadvacetiletého Davida M., bývalého profesionálního vojáka české armády, který zahynul na záporožské frontě. Poslední rozloučení se uskutečnilo loni v prosinci, tělo ale podle tehdejších informací zůstávalo na bojišti.
Přesný počet Čechů bojujících na Ukrajině není veřejně známý. Prezident Petr Pavel loni udělil souhlas se vstupem do ukrajinských ozbrojených sil 49 českým občanům. Udělené povolení však samo o sobě neznamená, že dotyční skutečně do ukrajinské armády nastoupili.
Podle údajů ministerstva zahraničí ze 17. prosince 2025 byli v té době potvrzeni čtyři padlí čeští občané, nejméně pět dalších se pohřešovalo a jeden byl v zajetí. Ministerstvo tehdy upozornilo, že skutečný počet padlých a pohřešovaných může být vyšší.
Alena se mezitím rozhodla, že nalezením vlastního syna její úsilí nekončí. „Prostě jsem se zařekla, že všichni pojedou domů, tak všichni pojedou domů.“
Jak vznikal tento text
Příběh Jonathana Giertliho vznikl ve spolupráci redakcí Seznam Zpráv a České televize. Její štáb přímo na Ukrajině dokumentoval poslední rozloučení s českým dobrovolníkem, zatímco obě redakce se jeho příběhu věnovaly také prostřednictvím rozhovorů s rodinou a dalšími aktéry.
