Komentář: Je Rusko slabé, nebo silné? Bismarckovo hodnocení pořád platí

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rusko není tak silné, jak vypadá, ale není ani tak slabé, jak bychom si přáli. Výrok, který je připisován německému kancléři sjednotiteli Ottu von Bismarckovi, asi nikdy nezestárne a platný je i pro nejnovější americký mírový návrh pro Ukrajinu.

Osmadvacetibodový plán je rozhodně příznivější pro Rusko, zatímco Ukrajina by podle něj musela udělat mnoho ústupků ze svých dosavadních pozic. Například dobrovolně a bez boje vyklidit svoji solidně vybudovanou obrannou linii na Donbase. A vzdát se zbraní, které jí umožňují napadat rafinérie v ruském týlu, což Rusům působí problémy.V noci na pondělek pak Bílý dům oznámil, že po víkendové schůzce americké a ukrajinské delegace ve Švýcarsku mírový plán předělal. Podrobnosti zatím neznáme.

Původní návrh každopádně od Kremlu žádá vlastně jediné: slíbit, že zastaví válku, že nebude dál Ukrajinu ničit. Ústupky se ale dělají pro to, aby boje skončily. Jejich zastavení samo o sobě ústupkem není. Pokud tomu tak má být, pak nejde o mírovou dohodu, ale o kapitulaci jedné strany. V tomto případě Ukrajiny.

Tajemník amerického ministra zahraničí Dan Driscoll, který o víkendu Volodymyru Zelenskému v Kyjevě osobně předával nový plán (který posléze prošel , uvedl, že podle interních amerických informací je na tom ukrajinská armáda velmi špatně a je pro ni nejvyšší čas válku ukončit. Totéž v zásadě říkal i Donald Trump v rozhovoru pro Fox News: Ztrácejí území a budou ho ztrácet dál. Tedy, že pokud válka bude pokračovat, pro Ukrajinu to bude už jen horší. A ruskými údery zdecimovaná ukrajinská energetika je již teď v kritickém stavu.

Jenže je i opačný pohled. Rusko nasadilo do války obrovskou lidskou a ekonomickou sílu. Výsledkem je, že země, která se považuje za supervelmoc a svoji armádu má za druhou nejsilnější na světě, dobyla jen necelých dvacet procent území menšího a mnohem méně lidnatého souseda, s mnohem menšími zdroji ve všech směrech. A to velkou část tohoto území měla vlastně už od roku 2014. Ano, Rusové postupují a Ukrajina se brání, ale když se porovnají mapy z předloňska a ty současné, tak je to malý postup za cenu obrovských ztrát.

Nevíme a nemáme šanci znát, co je blíž pravdě. Zda Kreml tlačí na rychlou dohodu, protože přes Putinova sebevědomá prohlášení už toho má Rusko „také dost“, nebo jestli skutečně hrozí, že se Ukrajina blíží k nějakému bodu kolapsu. Tedy co nastane dřív: ukrajinské zhroucení, nebo ruské vyčerpání.

Putin vyhrožuje, že Rusko má zdroje nekonečné, zatímco Ukrajina nikoli. Podle nyní navrženého plánu se zdá, že Američany o tom přesvědčil. Ti by mohli bránící se zemi dodat střely s plochou dráhou letu a prodávat přes Evropu další zbraně, ale podle viceprezidenta J.D. Vance ani tak Ukrajina nezvítězí.

Trumpova administrativa zjevně nechce jít s Moskvou do tvrdé konfrontace. Samozřejmě nejde o konfrontaci v tom smyslu, že by Američané sami bojovali proti Rusku. To vůbec není na stole a nebylo, ani kdyby Trump volby prohrál a prezidentkou by teď byla Kamala Harrisová.

Jde o to, že Putin neslyší na hezká slova, na nabídky ekonomické spolupráce ani na nějaké osobní charisma Trumpa. Všechno odmítá a opakuje, že nejdřív musí Rusko dosáhnout svých cílů. Tedy zlomení odporu Ukrajinců a likvidaci Ukrajiny jako nezávislého státu.

Americkému prezidentovi je to zřejmě už jasné. Neustále čekal na Putinovu odpověď, vzkazoval mu, že je rozčarovaný - a nic. Podepsal sankce proti ruským firmám Lukoil a Rosněfť, což je pro Ukrajinu dobré, ale samo o sobě to Putina nezastaví. Dál proti němu jít nechce, a tak se rozhodl pro postup, který tak nějak od začátku visel ve vzduchu. Zatlačit na Ukrajinu, na kterou na rozdíl od Ruska má páky a o které ví, že s ním musí jednat. O tom je ta Trumpova známá věta z počátku letošního roku „Zelenskyj nemá karty“.

O původu osmadvacetibodového plánu kolují různé informace. Že ho vlastně Putinův emisar Kirill Dmitrijev nadiktoval Trumpovu zmocněnci Steveu Witkoffovi a ještě text někdo mizerně přeložil z ruštiny do angličtiny.

Podle jiné verze jde jen o ruský návrh, který měli Američané předat Zelenskému, ale cestou se tento fakt „ztratil v překladu“ a návrh kdosi mylně prezentoval jako americký. Vzhledem k tomu, že plán podpořili Trump i Vance, nejsou tyto detaily tak podstatné.

Podstatné teď je, zda se Evropanům podaří vysvětlit, že v tomto provedení je plán jen pozvánkou Ruska k dalšímu útoku na Ukrajinu za několik let.

Samozřejmě se nabízejí dvě otázky, které asi skeptiky napadají. Tou první je, proč Evropa nevyjedná něco sama a dělá to Trump? Odpověď je jednoduchá: současné Rusko se považuje za velmoc, na jejíž úrovni jsou jen Spojené státy a Čína. Evropské země jako Německo nebo Francie jsou v ruském chápání diplomacie dobré jen k tomu, aby jejich vůdci dorazili do Kremlu na jednání a pak spolkli ponížení, když se ukáže, že tam jeli zbytečně. Narážím tím na cesty Emmanuela Macrona a německého exkancléře Olafa Scholze do Moskvy několik dní před začátkem ruské agrese v únoru 2022.

Druhá otázka, kterou mohou dostat zejména ti, kdo jsou přesvědčeni o nezbytnosti podpory Ukrajiny, je tato: To fakt chcete, aby bojovali do posledního Ukrajince? Tady platí, nebo by mělo platit, že si musí rozhodnout sami Ukrajinci, co chtějí. Pokud jsou rozhodnuti se bránit, jejich spojenci jim to mají podporou umožnit.

A ještě dvě věci v souvislosti s plánem stojí za zmínku. Polští politici z konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) a liberální Občanské platformy jsou velmi rozdělení a hádají se. Ale v klíčové věci, jako je ruská hrozba, se dokáží spojit. Premiér Donald Tusk i prezident Karol Nawrocki zaujali stejné odmítavé stanovisko k plánu.

Takovou jednotu můžeme Polákům jen závidět. Plán je v některých bodech natolik znepokojivý, že ho kritizoval na síti X dokonce i šéf britské Reformní strany a Trumpův příznivec Nigel Farage, který rozhodně není žádný protiruský jestřáb, spíše naopak.