Článek
Korunovace Karla III. ukázala globální zájem o symboly britského impéria. V postkoloniální době je to paradox: Adorovat tradici, jejíž bohatství stálo na uzurpaci druhých. A přesto obdiv k monarchii trvá. Proč vlastně, jaká potřeba se za ním skrývá?
Komentátoři korunovace se shodli, že po smrti královny Alžběty II. bude pozornost věnovaná královské rodině pozvolna slábnout (Alžběta byla výjimečná osobnost, v níž se uložila historie jednoho století, osobnost, kterou nelze jen tak nahradit jiným obličejem). Tedy pokud zrovna někteří její členové, kteří rodině dali vale, neprodávají své soukromí v globálně streamovaném seriálu. Bulvární zvědavost, tedy vidět vyvoleným a bohatým do jejich rodinné kuchyně a ložnic, aby bylo vidět, že jsou to lidé jako my, byla vždy jednou z hlavních motivací zájmu o královskou rodinu. A potom z druhé strany, vlastně totéž, jen vznešeněji: Dotknout se alespoň na chvíli majestátu, na nějž nikdy nedosáhnu, protože jaksi přirozeně, neboť od Boha, přesahuje ostatní.
Televize ale nepřenášejí korunovaci do celého světa kvůli majestátu a pokusu nějak ho zachytit, nýbrž právě kvůli oné zvědavosti davu, kvůli sledovanosti zvědavců, kterých je na planetě pořád dost. Jenže i v jejich zvědavosti se skrývá touha po přesahu, po překročení své obyčejnosti. Celý mediální cirkus kolem britské monarchie, která jako jedna z posledních v Evropě dodržuje staré korunovační obyčeje, zatímco ostatní si vystačí s pouhým „úřednickým“ potvrzováním panovnice či panovníka, svědčí o jistém celosvětovém chybění majestátu, který symbolizuje přesah každodennosti. Potvrzuje trvání, které jako by mělo doložit, že některé věci či vlastnosti nepodléhají zkáze času, jeho destruktivní ničivé síle.
Jako by masové civění na Karla III. a celou tu opulentní ceremonii poskytovalo krátkodobé terapeutické uspokojení, že stále ještě existuje něco, o co se dá pevně opřít a co vydrží staletí. A my – to je hlavní – jsme toho (nějak) součástí.
Všechny české televize přenášely spíše planetární event, událost oslovující miliardy, podobně jako olympijské hry nebo finále mistrovství světa ve fotbale. Britský velvyslanec v Praze Matt Field předem mluvil o skromnějším obřadu, o zcivilnění monarchie, která bojuje o přežití v pozdně moderním světě. Sám velvyslanec se upřímně udivoval, že Čechy, dokonce média veřejné služby (!), taková britská věc tak intenzivně zajímá.
Chybí Čechům majestát, jak naznačuje chtěná identifikace s prezidentskou funkcí? Je to projev frustrace z radikální diskontinuity minulých režimů, z nichž nakonec vyplynulo, že Česko vlastně žádné velké tradice nemá, takže nemůže moc na čem stavět nejen velikášské vlastenectví, ale ani nový moderní konzervatismus? Není právě z české mediální popularity britské královské rodiny skoro nejvíce patrné, jak moc zdejší společnosti chybí přirozené charisma a pevnější přesah pěny dní?
Vůbec v tom nejsme sami, vlastně tímto pocitem tak trochu trpí (částečně) jásající Británie, která svého krále chce, ale jen jako monarchistickou vzpomínku, méně už jako figuru majestátní, přesahující v každodenním politickém a společenském provozu. Češi milují návštěvy hradů a zámků, tu lehce divadelní (české středověké jarmarky s lokšemi a šermovačkou) slávu starých dobrých časů – těžko už by ale snesli, kdyby se jim takový majestát procházel po parlamentu či dělal vlastní politiku na Hradě.
Korunovace Karla III. byla takovou televizní hradní exkurzí s odbornými výklady symbolů a insignií, dotekem dávné velikosti, které už ani aristokraté nejsou s to dosáhnout, natož my, tzv. obyčejní smrtelníci. Král už je také jenom smrtelník, jehož přesahující a spojující mystické tělo (corpus mysticum) ve společnosti vnímá a cítí už jen málokdo. Obřady, jakým je i korunovace, jsou přesně ty výjimečné chvíle, kdy se v jakési mediální autosugesci můžeme tohoto mystického těla mnohem lépe všimnout. Pokud ovšem nezakryjeme celý obřad více či méně bulvárním žvaněním.
Dívat se mělo přesto hluboký smysl, jde jen o to, kolik lidí nakonec vidělo a uvidí zas…
