Jediný zub přepisuje lidskou historii. Člověk do Evropy přišel mnohem dřív

Jediný zub patřící dítěti druhu homo sapiens nalezený v jeskyni Mandrin v jižní Francii může přepsat historii moderního člověka. Archeologové ho našli spolu s několika kamennými nástroji ve vrstvě datované do období před asi 54 tisíci lety. Tedy dávno před tím, než podle současného vědění měli moderní lidé přijít do Evropy.

Výzkum vyšel v žurnálu Science Advances. Píší o něm vědecké časopisy i zpravodajské servery a vyjadřují se k němu odborníci z různých koutů světa. O tom, co to vlastně pro obor paleontologie znamená, se zatím vyjednává.

Autoři studie mají v interpretaci svého objevu jasno a navrhují přepsat učebnice. „Nyní jsme schopni dokázat, že homo sapiens přišel (do Evropy) 12 tisíc let před tím, než jsme si mysleli,“ řekl podle BBC vedoucí výzkumu Ludovic Slimak z Univerzity v Toulouse.

Reakce nezávislých expertů z oboru nicméně tak jednoznačné nejsou. Někteří vědci sice nadšení sdílí, podle jiných ale důkazní materiál pro takový závěr není dostatečný.

„Ta studie je naprosto fascinující. Můžu říct, že je to solidní důkaz dřívějšího osídlení Evropy moderními lidmi,“ řekla k tomu podle časopisu Science paleoantropoložka specializující se na zuby Kristin Kruegerová z Loyola University v Chicagu.

Například španělský vědec zabývající se prastarou DNA Carles Lalueza-Fox z Barcelonské univerzity ovšem upozornil na „několik ale“. Pro potvrzení něčeho tak zásadního podle něj jediný zub nestačí a bylo by třeba předložit víc kosterních nebo genetických důkazů.

Podle týmu objevitelů nicméně nejde jen o samotný zub. I kamenné nástroje nalezené ve stejně staré vrstvě byly opracované způsobem, který neodpovídá úpravě typické pro neandrtálce a naznačuje, že je zhotovili zástupci druhu homo sapiens.

Vědci na místě odkryli několik dalších vrstev datovaných do období táhnoucího se přes desítky tisíc let. Nejhlubší vrstva s pozůstatky neandrtálců je o 20 tisíc let starší než zmiňovaný zub a nástroje. Stoličku moderního člověka pocházející ze svrchnější vrstvy následují mladší nálezy z ještě menší hloubky, které jsou spojené opět s neandrtálci.

Podle autorů výzkumu se dá z důkazů vyčíst, že zástupci druhu homo sapiens místo obývali zřejmě asi dva tisíce let, což je na pravěká měřítka relativně krátká doba. Po nich se vrátili neandrtálci, kteří z jeskyně zmizeli až po dalších několika tisících let, dokud je zase nevystřídali moderní lidé v době před asi 44 tisíci lety, což je doba, ze které je o příchodu homo sapiens do Evropy už hodně důkazů.

„Vyjevil se nám příchod a odchod moderního člověka. Ten se na místě objevil krátce, pak zmizel, byl vystřídán neandrtálci a zase se vrátil zpět,“ řekl další z paleoantropologů spojených se studií Chris Stringer z Přírodopisného muzea v Londýně.

Dokazuje to podle něj, že moderní lidé a neandrtálci žili dlouhou dobu vedle sebe a znamená to problém pro teorie, podle kterých vyhynutí neandrtálců zhruba před 40 tisíci lety způsobil příchod homo sapiens, který na kontinentu začal dominovat relativně rychle po svém příchodu.

Koexistenci zástupců druhu homo sapiens a neandrtálců do jisté míry prokázaly už i starší výzkumy. Jde například o nalezení genetického důkazu o mísení obou druhů z roku 2010. Nejstarší důkazy o přítomnosti homo sapiens v Evropě jsou ale staré asi „jen“ 45 tisíc let a ví se o nich díky nálezu v Bulharsku asi dva roky. Nový objev z Francie tak předpokládanou fázi osídlení Evropy oběma druhy zásadně prodlužuje.

Jestli jde ale o objev, na základě něhož by se měla historie moderního člověka zcela přehodnotit, bude záležet na tom, jak ho vědci z oboru přijmou. Může se také stát, že ho v budoucnu potvrdí nějaký další objev.

Stáří vrstvy, v níž byl zub a opracované kamenné předměty, autoři studie stanovili na základě různých datovacích metod, kterými došli ke stejným výsledkům.

Vycházeli jednak z radiokarbonové metody, která stáří odhaduje z výpočtu z poklesu atomů radioaktivního izotopu uhlíku. Mezi její nevýhody patří skutečnost, že s ní lze datovat pouze organický materiál (např. kosti nebo dřevo) a zároveň je destruktivní, což znamená, že se s daným vzorkem pro další zkoumání po jeho dataci můžete rozloučit.

Proto ji vědci použili k dataci zvířecích kostí, které ležely ve stejné vrstvě jako zub, a zároveň na nich byly patrné stopy po porcování masa. Výsledky určily stáří v rozmezí 57 až 52 tisíc let.

Dále byla použita, a stejné výsledky přinesla, luminiscenční datace. To je soubor metod, kterými se dá zjistit, kdy byl daný sediment naposledy vystaven dennímu světlu. Datovat tímto způsobem lze víceméně jakoukoliv zeminu, protože metoda určuje stáří malých zrnek křemene, které jsou přítomné prakticky všude. Sediment ale při vykopávkách nesmí být vystaven světlu.

Že jde o zub moderního člověka, paleoantropologové zjistili jednoduše podle toho, jak vypadá. Přestože byla stolička zlomená, zachovala se na ní klíčová část, která má u homo sapiens jiný tvar než u neandrtálců.