Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Po letech ilegálních a neústavních federálních snah o omezování svobody slova podepíši exekutivní příkaz, který tuto vládní cenzuru okamžitě zastaví a vrátí Americe svobodu slova,“ prohlásil americký prezident Donald Trump na začátku svého druhého mandátu letos v lednu.
Trump explicitně nevysvětlil, co přesně onou cenzurou myslí, ale vzhledem k jeho již dříve ventilovaným postojům a kritice se dalo předpokládat, že mu jde zejména o zásahy proti dezinformacím na sociálních sítích, které přičítal údajným cenzorským politikám administrativy bývalého prezidenta Joea Bidena.
Docházelo v USA ze strany vlády k cenzuře?
Že administrativa Joea Bidena vytváří na sociální sítě tlak a snaží se je donutit k zákrokům vůči šíření určitých informací, si veřejně postěžoval například samotný šéf firmy Meta Mark Zuckerberg, který uvedl, že tento tlak pocítil a částečně mu i podlehl při pandemii covidu-19, kdy chtěla podle něj vláda „cenzurovat“ určitý obsah týkající se pandemie „včetně humoru a satiry“.
Bidenova administrativa v souvislosti s tím čelila i žalobě, která doputovala až k Nejvyššímu soudu, který ji ale zamítl s tím, že k porušení ústavního práva na svobodu projevu v tomto případě nedošlo.
Tehdy šlo v podstatě jen o zoficiálnění a oslavu něčeho, čeho už bylo dosaženo. Sociální síť X své fact-checkingové politiky osekala nedlouho poté, co firmu koupil Elon Musk, a šéf Mety Zuckerberg svůj plán učinit to samé oznámil krátce před nástupem Trumpa do úřadu.
Když budeme Trumpovi věřit dobré úmysly, mělo osekání zákroků proti šíření dezinformací na sociálních sítích přispět k tomu, aby se lidé nemuseli bát kdykoliv vyjádřit na cokoliv svůj názor. Po 100 dnech jeho působení v úřadě už se ale nakupil nespočet příkladů poukazujících, že za Trumpa 2.0 je v Americe za své postoje a názory možné schytat i mnohem horší trest, než je zablokování příspěvku či účtu na sociální sítích.
Vzniká tak atmosféra strachu, která si vybírá vysokou daň právě na svobodě slova.
„Hlavně mne necitujte“
„Hlavně to, prosím, necitujte na mé jméno, chystám se do USA, nechci nic riskovat,“ řekl autorovi tohoto článku nejmenovaný vědec na závěr rozhovoru o dopadu Trumpovy politiky na vědu s přesahem do Česka. Obával se totiž, že by ho mohl stihnout podobný osud jako francouzského vědce, kterému měl být zamítnut vstup do USA poté, co mu imigrační pracovník našel v mobilu zprávy kritizující Donalda Trumpa (informaci potvrdila francouzská vláda, ale Bílý dům zdůvodnění vyhoštění popírá).
„Můžu vás požádat o malou laskavost ohledně pokrývaní dnešní konference? Pokud byste chtěli citovat pana xy, můžete nám poslat draft článku před publikací? Profesor xy musí být teď extra opatrný kvůli Trumpově administrativě a jejímu přístupu k akademikům,“ stálo v e-mailu organizačního týmu nejmenované konference, kterou autor tohoto článku navštívil.
Nejmenovaný profesor na ní mluvil o americké zahraniční politice a působí na prestižní americké univerzitě. Požadavek autorizace by v takovém případě sám o sobě nebyl až tak zvláštní, ale přiznané obavy z reakce americké vlády rozhodně ano. Těžko říct, jestli šlo o důsledek příkazu univerzity, nebo osobní postoj profesora, ale na tom vlastně až tolik nesejde. Je to alarmující tak, či onak. V případě profesora, co se zabývá zahraniční politikou USA, obavy z komentování politiky současné administrativy působí až bizarně. Na druhou stranu ale nejsou neopodstatněné.
Trumpova administrativa totiž už exekutivním příkazem udeřila hned na několik univerzit, které se jí různým způsobem znelíbily, a připravila je tak o miliardy dolarů. Různé škrty Trump zdůvodňuje různě, ale například Harvardské univerzitě pozastavil financování kvůli tomu, že škola odmítla splnit požadavky na zásahy proti účastníkům protestů na podporu Gazy, což administrativa označuje za podporu antisemitismu.
„Dnes nevíte, co se může stát“
„Manželka s dcerou byly minulý týden v Texasu, výpravě studentů tam pomáhala jedna Čechoameričanka. Přišla řeč i na politiku, ale její první reakce byla: Já o tom nechci moc mluvit, dnes nevíte, co se může stát,“ podělil se s autorem článku jeden z jeho kolegů s dalším příkladem.
„Známá česká vědkyně působící v USA si například musí obnovovat své pracovní vízum každý rok. Ze svých sociálních sítí si proto vymazala veškeré politické komentáře, což vysvětlovala tím, že budeme zase v létě obnovovat víza a oni kontrolují i sociální sítě. Své politické postřehy, mimochodem kritické vůči současné administrativě, si odstranila i z uzavřených skupin,“ popsala Seznam Zprávám vlastní zkušenost s pozorováním silné autocenzury Jana Ciglerová, zpravodajka Deníku N v USA.
Podobných příkladů strachu říkat své názory v poslední době zažila hned několik.
Například sousedka, která pracuje na ministerstvu školství, novinářce řekla, jak si její kolegyně změnila registraci z demokratické na republikánskou, protože by jí to mohlo pomoct udržet si pracovní pozici.
„Dosud se mnou hovořila vždy otevřeně, teď se začala ohlížet a ztišovat hlas, když mi popisuje, jak přicházejí o financování. Její manžel není ochotný mluvit vůbec,“ přidala Ciglerová další příklad vycházející z vlastní komunikace s párem známých, z nichž žena pracuje v organizaci zabývající se ochranou reprodukčních práv a muž v úřadu pro imigraci (ICE).
„Korunu tomu včera nasadil můj známý, venezuelský Američan, velký, až fanatický obdivovatel Donalda Trumpa. I on se mnou mluvil se ztišeným hlasem a rozhlížel se přitom kolem sebe, aby ho někdo neslyšel. ‚Hele, nemysli si, já nejsem slepý k tomu, co se teď děje. Vidím na něm i chyby. Mí kamarádi (venezuelští) se mnou nechtějí chodit ven, protože se bojí, že je seberou na ulici a vyhostí. Prostě vypadají hispánsky, tak jsou hned podezřelí. Ne všechno, co Trump dělá, je dobře.‘“ popsala Ciglerová další případ konverzace s člověkem, který podle ní nikdy dřív nevypustil byť jen kousíček kritických slov na adresu stávajícího prezidenta.
Ani v těchto příkladech není těžké dopátrat se zdroje obav.
U přistěhovalců jsou jasným strašákem masové deportace a například i snahy o deportaci a rušení víz účastníků protestů na podporu Gazy na amerických univerzitách. U státních zaměstnanců to pak může být hromadné propouštění ve jménu zvýšení efektivity úřadů.
Na rostoucí obavy ze sebecenzury a tlaku na veřejné vyjadřování upozorňuje i přední americký politolog Ian Bremmer. V podcastu 5:59 pro Seznam Zprávy uvedl, že lidé s vlivem a finanční nezávislostí by měli mluvit nahlas – právě proto, aby usnadnili situaci těm, kteří si to dovolit nemohou.
„Souhlasím s tím, že pokud zrovna přicházíte do nějakého oboru, jste mladší nebo součástí velké organizace, můžete mít (v současných Spojených státech) pocit, že se nemůžete ozvat, protože by to mohlo ovlivnit vaši kariéru, nebo vás to stát místo,“ uvedl v podcastu.
Útoky na média, právní firmy i staré „nepřátele“
Příkladů Trumpových kroků, které trestají lidi či instituce, jež se mu z nějakého důvodu znelíbily, je však ještě víc a jejich dopad širší.
Trump například v březnu exekutivním příkazem odebral bezpečnostní prověrky a zakázal vstup zaměstnancům několika předních právních firem a přikázal přezkoumat veškeré jejich smlouvy se státem – přičemž šlo o firmy, které v minulosti buď zastupovaly jeho oponenty, nebo se nějak podílely na vyšetřování Trumpových kauz.
Většina firem se chce potenciálně likvidačnímu opatření bránit žalobou. Například firma Paul Weiss se ale příkazu dokázala vyhnout. Trump oznámil, že se s jejím vedením dohodl na zrušení nařízení výměnou za to, že jeho kabinetu poskytne služby v hodnotě 40 milionů dolarů zdarma. Nad rámec toho měla firma udělat ještě několik ústupků, jako třeba kývnout na závazek ukončit praktikování inkluzivní politiky.
Lidem z agentury AP Trump zakázal vstup na tiskové briefingy v Oválné pracovně a na další místa kvůli tomu, že agentura odmítla používat Trumpův nový název pro Mexický záliv. Že bylo právě toto důvodem, netvrdí jen AP, ale přiznal to i Bílý dům.
V prvních třech měsících v úřadu Trump také zrušil ochranu Tajnou službou Spojených států několika svým dlouhodobým kritikům, včetně například bývalého bezpečnostního poradce Johna Boltona, kterého měla služba chránit hlavně z důvodu podezření, že by se mohl stát terčem agentů Íránu. S Trumpem se Bolton v roce 2019 rozešel ve zlém, napsal o něm silně kritickou knihu a opakovaně ho kritizoval skrze rozhovory v médiích, čímž se dostal vysoko na Trumpovu černou listinu.
A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Ne všechny příklady sice přímo souvisejí se svobodou projevu, je v nich ale patrný stejný vzorec, který na svobodu slova nemůže mít jiný než negativní dopad.
„Mrazivý účinek“
Trumpovo tažení proti jeho oponentům posílá vzkaz, že si sice každý může říkat, co chce, ale v případě, že se tím vládě znelíbí, ta může začít hledat cesty, jak danou osobu či instituci potrestat. Pravděpodobně se tak nestane oficiálně v reakci na nějaký výrok či postoj, ale nějakou více či méně rafinovanou oklikou. Kupící se žaloby a soudní spory navíc ukazují, že se Trumpův kabinet nebojí ani takových způsobů, které jsou na hraně, nebo dokonce za hranou zákona.
Koho všeho se to může týkat? A jak daleko to může zajít? Jakou část těchto útoků nakonec zhatí rozsudky řady probíhajících soudních případů? To všechno je nejisté, ale právě tato nejistota jen dál umocňuje „mrazivý účinek“ na svobodu projevu.
Takový účinek (v angličtině „chilling effect“) má podle právní teorie jakýkoliv zákon, regulace nebo zásah vlády, který možná sám o sobě neporušuje první dodatek ústavy, ale působí proti tomu, aby ho lidé uplatňovali. Tradičně byl tento efekt připisován zákonům, které měly natolik vágní či obecné znění, že kvůli nim mohlo dojít k odrazení lidí od toho, aby uplatňovali své právo na svobodu projevu zakotvené americkou ústavou, a v historii země existuje hned několik případů, kdy se na tento efekt ve svých rozhodnutích odvolával i Nejvyšší soud.
Hodně se o tomto konceptu debatovalo i v souvislosti s potýkáním se s dezinformacemi a projevy nenávisti na sociálních sítích, kdy v popředí stálo dilema, zda má horší efekt jejich potlačování, nebo naopak tolerování.
To, co dělá Trumpův kabinet, ale posunuje debatu o mrazivém účinku na svobodu slova na jinou úroveň.
„Typicky k němu dochází, když jsou obrysy zákona příliš nekonkrétní a lidé nechtějí riskovat, že budou v jejich rámci potrestaní - tak raději nemluví. Podle mého názoru ale tato doktrína sedí i na aktuální dění. Trumpova administrativa porušuje svobodu slova a ještě častěji ji potlačuje (volný překlad slova ‚chilling‘). Administrativa k tomu nalezla spoustu nástrojů, z nichž část by neměla mít legálně k dispozici,“ řekl k tomu Seznam Zprávám profesor trestního práva a politologie z Miami University v Ohiu Daniel Hall.
„Zahraniční studenti univerzit, samotné univerzity a média to pociťují nejvíc. Důkazy vidíme opakovaně. Dochází například k tomu, že cizinci, byť jsou v USA legálně, se bojí mluvit, protestovat a nechtějí být citováni na jméno v médiích,“ rozvedl to Kevin Goldberg, expert na první dodatek ústavy z organizace Freedom Forum s letitou zkušeností z právní praxe.
Vláda USA se podle Halla sice určité skupiny lidí snažila umlčet i v minulosti, například v době protestů proti válce ve Vietnamu nebo v době represí vůči levici a šíření strachu z nástupu komunismu. Nikdy to ale podle něj nezašlo tak daleko jako dnes. „Je to rozšířené napříč a dochází k využívání velmi přímých a vážných nástrojů, které jsou přesně cílené. Proč zrovna tyto právní firmy? Proč AP? Proč zrovna tito kolegové? Je jasné, že jsou trestáni za to, že jsou vnímáni jako protivníci,“ dodal Hall.
Podle Goldberga na svobodu slova více či méně útočila prakticky každá americká vláda, včetně té minulé či vlády Baracka Obamy, ovšem druhý Trumpův kabinet to přivádí na „novou úroveň“. „Tento pohled je podle mě velmi důležitý, protože hodně lidem nedochází, že po Trumpovi může přijít někdo další, kdo může na tento precedent navázat. Může to přitom být i demokrat a svoboda slova může být stejným způsobem potlačována těm, kdo nyní Trumpa podporují,“ dodal expert.
Zastaví Trumpa soudy?
Hall se domnívá, že samotný soudní systém tuto Trumpovu taktiku nemusí zastavit. „Částečně je to i vina Kongresu. Ten musí vydávat zákony a kontrolovat výkonnou moc. Lidé musí přijmout to, že zachování naší ústavní republiky má mít vyšší prioritu než politikaření a osobní záležitosti. Soudní systém to nemůže udělat sám,“ zamyslel se Hall nad otázkou, jestli může Trumpa někdo zastavit.
Goldberg k tomu dodal, že soudy nemůžou mrazivý účinek Trumpových útoků zcela zastavit už z principu, protože nákladné, zdlouhavé a jistě i stresující procesy jsou samy o sobě něčím, čemu by se většina lidí i institucí ráda vyhnula. A to i když je nakonec vyhraje.
„Jsem si jistý, že Trumpova administrativa s tímto počítá. Než se Trump stal politikem, opakovaně používal soudní systém k dosažení svých cílů. Podával spoustu žalob na lidi, které chtěl odradit od toho, aby ho kritizovali. I když prohrál, bylo to jedno. Podal další žalobu,“ řekl expert a připomněl Trumpův výrok týkající se jeho žaloby na autora Trumpovy biografie Timothyho L. O'Briena.
Trump o případu médiím přiznal, že sám věděl, že nemůže vyhrát, ale stejně novináře a spisovatele žaloval. „Utratil jsem pár babek a oni utratili o hodně víc. Udělal jsem to, abych mu znepříjemnil život, což mi dělá radost,“ zněl jeho výrok.
