Článek
Jsou děti, které se celý rok těší, až si sbalí batoh, kufr a plyšáka a na tři týdny se nastěhují do stanu s podsadou. Po rodičích ani nevzdechnou a z příchozí pošty je zajímají maximálně balíčky sladkostí. A pak tu jsou ty ostatní děti, které mají k táborům a podobným akcím mnohem vlažnější vztah. Buď je rovnou odmítají, nebo s přibližujícím se datem odjezdu začnou trousit poznámky o tom, že se jim vlastně moc nechce, a opravdu to jinak nejde?
Tváří v tvář slzám a obavám si pak začnou i rodiče klást otázky. Máme ho/ji nechat raději doma? Ale co když jenom potřebuje popostrčit ven z hnízda a pak to zvládne v pohodě? Nemluvě o tom, že jen málokterý rodič si může vzít volno na celé prázdniny… Má ale smysl nutit dítě odjet někam, kam se mu evidentně nechce?
„S tím, jak se přibližují prázdniny, každoročně zaznamenáváme nárůst telefonátů od dětí, které se bojí jet na tábor, ale mají pocit, že je k tomu rodiče nutí,“ říká Hana Píšová, vedoucí krizových služeb Linky bezpečí. A dodává: „Nejde jen o tábory, ale také o školy v přírodě, lyžařské výcviky, a na konci prázdnin dospívající řeší obavy z adaptačních kurzů v nové škole. Na naší Rodičovské lince se zase dospělí chtějí poradit, zda mají raději svoje uplakané dítě z tábora odvézt předčasně, nebo ho tam nechat až do konce.“
