Pěšky uprchla s kočárkem před válkou. Dnes patří mezi nejlepší učitele v Česku

Když Solomiia Makovska opustila Ukrajinu, netušila, co ji čeká. Kvůli velkým kolonám neodjížděla autem ani autobusem, ale šla pěšky, tlačila před sebou kočárek a s každým krokem se vzdalovala od válkou sužovaného domova.

„Bylo to asi osmnáct kilometrů pěšky. Pak jsme část cesty jeli. Trvalo nám to dohromady asi třicet nebo třicet pět hodin. Byla jsem unavená, vystrašená a nevěděla jsem, co bude dál,“ vzpomíná.

Do Česka dorazila v únoru 2022 a prvních čtrnáct dní strávila v Humpolci. Vybrala si jej, protože zde její manžel, tehdy ještě přítel, před zhruba pěti lety pracoval a měl zde známé. Brzy ji přijali do práce v F Pointu, neziskové organizaci v Jihlavě, která podporuje sociální integraci cizinců. „Nabídli mi práci s ukrajinskými dětmi, což mi na začátku velmi pomohlo,“ říká vděčně Solomiia. Ze začátku prý v české zemi mluvila pouze anglicky. „Neuměla jsem ani slovo česky,“ dodává.

Druhý den v Humpolci šla na procházku a viděla na obchůdku ukrajinskou vlajku. „Šla jsem za to poděkovat, byla jsem vděčná, že ji mají vyvěšenou,“ říká Makovska. Mluvila anglicky a paní jí vůbec nerozuměla. „To pro mě byl jasný signál, že se musím naučit česky,“ dodává.

Během půl roku práce založila v Jihlavě ukrajinsko-českou knihovnu, organizovala komunitní akce a aktivně se snažila zapojit ukrajinskou komunitu do té české. „To mi dodalo v nové zemi odvahu,“ říká o svých začátcích Makovska.

Cítila však, že svůj potenciál nemůže rozvíjet tak, jak by chtěla. „Přemýšlela jsem o tom, že bych mohla být Česku užitečná trošku víc,“ říká mladá učitelka, která uvažovala právě o učení anglického jazyka.

Ve 24 letech odvážně rozeslala životopisy do základních škol a byla pozvána na pohovor do jedné z nich, na Základní školu T. G. Masaryka v Jihlavě, jehož součástí byla i ukázková hodina. „Říkala jsem si, že budu tak odvážná, a dokonce se mi na dopisy ozvali i někteří ředitelé, to jsem nečekala,“ říká Solomiia.

Na své vzdělání přitom často dostává dotazy. „Pracuji a mám za sebou už titul magistra, protože u nás je střední kratší. Spolu se základní školou dohromady na 11 let. A potom následuje vysoká,“ vysvětluje. Bakalářské studium absolvovala na univerzitě v Mykolajivě vedle Oděsy a rok magistra zde ještě stihla prezenčně.

„Školu jsem dokončovala online, nejen kvůli mému odchodu, ale také proto, že školu rozbombardovali. Přesto jsme byli všichni živí a mohli se setkávat online, což pro mě bylo důležité – mohli jsme podporovat učitele, aby nezůstali bez práce,“ říká o svém studiu Solomiia. Těžké to pro ni nebylo. Daleko hůře by zvládala situaci, pokud by se něco stalo učitelům či studentům, ve chvíli, kdy by se nacházeli ve škole. „Nakonec jsme se nad tím všichni pousmáli, protože samotná budova je jen materiální záležitost,“ vzpomíná.

Od prvního ledna 2023 nastoupila na Základní školu T. G. Masaryka v Jihlavě a začala s výukou anglického jazyka. „Na začátku jsem se bála, jak mě přijmou děti, rodiče a kolektiv. Po prvním měsíci jsem ale byla klidná, protože mě všichni podporovali,“ vzpomíná. „Děti si myslely, že vůbec neumím česky,“ říká o svých prvních vzpomínkách s žáky. Děti ji totiž na chodbách zdravily anglickým pozdravem „hello“.

Dnes češtinu ovládá dobře. „Učím děti angličtinu a ony mě češtinu. Je to oboustranné učení, a žáky to baví.“ Na začátku si Ukrajinka pletla slovesa vědět a znát, což bylo náročné. Navíc některá slova zní v ukrajinštině stejně, ale mají jiný význam, což bylo pro Solomiiu matoucí. „První týden v Humpolci jsem vůbec nemohla koupit chleba, všude se psalo, že je čerstvý, ale u nás to znamená tvrdý. Teď je to pro mě vtipná zkušenost,“ směje se.

Když se jí minulý rok narodil druhý syn, pracovala na škole pouze jako koordinátorka mezinárodních projektů. Organizovala výměnné pobyty a hostila zahraniční školy. „Je pro mě důležité, aby se děti nejen učily angličtinu, ale aby si osvojily i hodnoty, jako je tolerance a respekt k odlišným kulturám,“ říká.

Hostování žáků z Turecka, Itálie či Srbska a výjezdy českých dětí do hostitelských rodin byly jedním z největších zážitků studentů. „Když za mnou přišel jeden tatínek a poděkoval mi, že díky projektu změnil názor na tureckou kulturu, říkala jsem si, že to je ten důvod, proč to dělám,“ říká Makovska.

Solomiia věří, že práce učitele není tolik o systému nebo učebnicích, ale především o vedení a motivaci dětí. „Nemohu dětem zlomit křídla, naopak jim musím pomoct lítat. Každá chyba je příležitostí k učení a každý den je nový začátek,“ vysvětluje.

Její pedagogický přístup bylo oceněn hned po dvou letech práce v českém školství. Loni získala krajskou cenu Učitel Vysočiny 2024. „Vůbec jsem nečekala, že moje učitelská cesta bude oceněna a jsem za to moc vděčná,“ dodává Makovska. Pro Solomiiu je klíčové nejen ocenění, ale především pocit, že to má smysl. „Vidět, jak se žáci učí, jak se mění jejich přístup k ostatním, jak se učí spolupracovat a respektovat jiné kultury – to je pro mě hlavní motivací,“ říká.

Navzdory tomu, že nemá trvalý pobyt v Česku, v květnu letošního roku získala také speciální ocenění v soutěži Global Teacher Prize Czech Republic, což je nejprestižnější ocenění, kterého učitel v Česku může dosáhnout.

Její projekt byl navíc vybrán mezi vítěze Národní ceny eTwinning 2025. Celkem 160 projektů získalo evropský certifikát kvality. Ale pouze sedm z nich, mezi nimi i Solomiin, byl oceněn cenou. Tu si převezme na konci listopadu.

Projekt Be Eco-Friendly with AI spojil umělou inteligenci s tématem recyklace. Čeští žáci spolupracovali s dětmi ze sedmi partnerských zemí, vytvářeli loga, učili se o bezpečnosti na internetu, připravovali letáčky, účastnili se online setkání například s Tureckem či Belgií a své výstupy následně představili místní komunitě. „Inspirovalo mě to, že děti často nevědí, kam správně odpad vyhodit. Proto jsme do projektu zapojili tehdejší osmou třídu,“ vysvětluje. Nyní Solomiia rozjíždí nový projekt se svou belgickou přítelkyní, který bude opět spojen s umělou inteligencí.

Pro Makovskou je důležité, aby žáci nebrali chyby jako selhání. Sama přiznává, že stále dělá chyby v češtině, a učí děti, že chyba je příležitostí k učení. „Každá chyba je přijatelná a potřebná. Bez ní se nenaučíme nic,“ říká Makovska. „Chyby jsou tak trochu podmínkou výuky cizího jazyka. Především dětem říkám, že můžou říct větu a za to být na sebe pyšní,“ zdůrazňuje.

Nejtěžší jí na této práci přijde rovnováha mezi osobním a profesním životem. „Když vstupuji do třídy, vše osobní se snažím nechat za sebou – je to nový začátek, nová hodina. Děti cítí, jak to učitel vede. Stačí se usmívat, a celá třída se usměje. Nebo naopak – pokud křičíte, děti se uzamknou,“ vysvětluje. Oceňuje také prostor, který český systém učitelům dává, a možnost realizovat své nápady a aktivity.

Přes náročný začátek a jazykovou bariéru se Solomiia Makovska rychle přizpůsobila českému prostředí. „Pro mě je důležité cítit, že jsem přínosem, že mohu být užitečná,“ říká.

Její příběh ukazuje, že i po náročných životních zkušenostech je možné vybudovat nový život, být inspirací pro ostatní a získat uznání za svou práci i v cizím prostředí. „Teď můžu říct, že jsou Češi jeden z mých nejoblíbenějších národů,“ dodává Solomiia.

Nějaké plány do budoucna se těžko budují, protože nikdo neví, co na něj čeká. „Pro mé děti už však Česko znamená domov,“ zakončuje Solomiia Makovska.