Idol kluků a učitel: Kdo byl neznámý muž v teplákovce, který mluvil na Letné

Tváří sametové revoluce se stal Václav Havel. Plná náměstí a demonstrace lidí, kteří toužili po změně, přinášejí i jiné pozoruhodné příběhy. Jeden takový proběhl na mohutné demonstraci na pražské Letné 25. listopadu 1989. Taková byla scéna: půl milionu lidí. Jásající a skandující dav.

Mezi Havlem, Kubišovou a Němcovou vystoupil jeden pozoruhodný řečník v teplákové soupravě, který v lidech zanechal značný dojem, přesto ho dějiny ani historici neznají. Vynořil se a zase zmizel. Až nyní se jeho identitu podařilo odhalit: byl to učitel ze Slovenska jménem Ľudovít Guryča.

Byla sychravá sobota 25. listopadu 1989 a v celé republice to už týden vřelo. Stále více lidí se připojovalo k protestům studentů a herců a žádali konec vlády jedné strany. Na Letenské pláni se ten den shromáždilo odhadem 500 až 800 tisíc lidí. A protože Československá televize, byť tehdy stále ještě ovládaná komunisty, se dění rozhodla přenášet živě, další miliony diváků vše sledovaly doma u televize.

Demonstraci zahájila zpěvačka Marta Kubišová písní Modlitba pro Martu. A pak už se k mikrofonu postavil Václav Havel, který vyzval ke generální stávce a demisi komunistické vlády. Když domluvil, pláň vybuchla skandováním: „Demisi, demisi!“

Na tribuně chtěl vystoupit kdekdo. V zákulisí postávaly desítky později velmi známých tváří. Po Havlovi se však na scéně objevila zcela nečekaná postava: asketicky působící muž v oranžové teplákové soupravě.

Suverénně přistoupil k mikrofonu a spatra pronesl krátký, rozhodný a plamenný projev. Vyvolal bouři ovací. Statisícům posluchačů a milionům televizních diváků řekl, že přichází s poselstvím učitelů základních škol na Slovensku:

„Drazí Pražané, bratři Češi a Moravané. Přináším vám poselství učitelů Štefánikova národa, učitelů zbavených míst a diskriminovaných, jejichž rehabilitaci dnes žádáme. Roky nás nutili lhát dětem, falšovat dějiny. Nedonutili! Důkazem toho je dnešní den, kdy díky našim žákům a studentům se rodí nová demokracie. Jsme na vás hrdí! Naši bývalí žáci, jsme rádi, že jsme vás nenaučili jen číst a psát, ale i přemýšlet a milovat svobodu.“

Vystoupení završil citací patetického refrénu básně Sama Chalupky z 19. století, který prý Slováci provolávají vždy, když je zle. Začíná slovy: A ty mor ho!

Pak už jen poděkoval a zmizel: z Letné, z Prahy i z „velkých“ dějin. Moderátor demonstrace Václav Malý jej ale přeci jen stihl představit: Ľudovít Guryča ze Sence na Slovensku. V dalších dnech revoluce o něm v Praze ale už nikdo neslyšel.

Kdo to ve skutečnosti byl? Opravdu se jednalo o učitele? Vskutku šlo o odpůrce komunistického režimu? Nebyl to třeba komunista či estébák, svazák či nějaký jiný komunistický kádr?

Podobu programu na Letné tehdy měli na starosti zpěvák Ladislav Kantor, publicista Jiří Černý a režisér Petr Oslzlý. Jak je patrné z dobového záznamu, plán se často vymkl kontrole. O tom, kdo a jak dlouho bude v nepříznivém počasí mluvit, tak aby publikum „nevychladlo“, rozhodovali také Stanislav Milota, Radim Palouš, Michal Horáček, Michael Kocáb nebo i Václav Havel.

Kdo z nich určil, že zrovna Guryča dostane prostor hned po Havlovi, zůstane navždy záhadou… Tehdejší moderátor akce Václav Malý si jej po letech vůbec nevybavuje a v paměti neutkvěl ani dalším přítomným.

„Kdybych byl teď v nějakém televizním kvízu a dostal otázku, zda toho dne na Letné vystoupil nějaký slovenský učitel, moje odpověď by zněla, že to určitě není pravda,“ komentuje nejasnou vzpomínku Michael Kocáb.

Nejasné je i to, jak se slovenský učitel v Praze toho dne vůbec objevil. Oficiální cestou to nebylo: „Na 25. listopadu 1989 jsme ze Slovenska do Prahy rozhodně žádného mluvčího učitelů nevysílali,“ konstatuje Fedor Gál, bývalý politik, který v listopadu 1989 na Slovensku spoluzakládal hnutí Verejnosť proti násiliu.

Proniknout na tribunu přitom vůbec nebylo snadné: organizátoři zdaleka nepustili každého, kdo chtěl promluvit. Třeba významný, známý a oblíbený spisovatel a signatář Charty 77 Ludvík Vaculík nejprve pozván byl, ale následně jej dramaturgové akce ze seznamu řečníků vyškrtli.

Jedinou stopou po Guryčovi zůstalo jeho zmíněné stručné představení z tribuny. Jak tehdy řekl, pocházel ze Sence v okrese Bratislava – venkov. V obci Nová Dědinka přiléhající k Senci skutečně nacházíme bývalého žáka tohoto učitele, dnes úspěšného lékaře Štefana Petríka.

„Byl mým učitelem slovenštiny a ruštiny v letech 1980–1984. Tehdy byla ruština povinná, ale pan Guryča nám ji uměl podat tak, že to nebyl ztracený čas. Někdy nám i na ruštině vyprávěl příběhy z cyklistiky a ze závodů Okolo Slovenska, kde býval rozhodčím,“ vzpomíná Petrík.

„Všechno, co pan Guryča dělal, dělal pro děti a s upřímným srdcem. Mám za sebou vícero škol, ale jeho považuji za nejlepšího učitele, jakého jsem kdy měl,“ doplňuje Petrík a dodává, že Guryča pocházel z Moravy, z Kyjova, ale slovensky prý uměl lépe než kterýkoli Slovák. Ĺudovít Guryč zemřel v roce 2006.

Hezky na svého někdejšího učitele vzpomíná i dnešní vychovatelka v mateřské školce v Novej Dědinke Diana Holubová. „Zprostředkoval nám množství zážitků, informací z domova, ze světa, ale i z politiky. Vštěpoval nám smysl pro spravedlnost, měl moudrost i humor a jako aktivní cyklista i motorkář měl vypěstovanou vytrvalost a trpělivost i pro práci s námi, školáky,“ říká Diana, která si ze školy vybavuje i přelomové dny po listopadových událostech roku 1989.

Komunistickou nesvobodu prý Guryč silně prožíval, popisovala jeho někdejší kolegyně Eva Pomšárová, která s ním v 70. letech sdílela sborovnu základní školy J. G. Tajovského. Školu tehdy vedl bývalý pracovník Ministerstva vnitra a aktivní agent StB Boris Bulla. Guryča naopak vytrvale odmítal vstoupit do KSČ a opakovaně odmítal nabídky ke spolupráci s StB.

Těžko se také vyrovnával s ruskou okupací v roce 1968. Když prý do Bratislavy dorazily ruské tanky, Guryča vymyslel heslo, kterým v azbuce popsal zdi v Senci. Stálo na nich: „U nas ni na uobrnuju!“ V překladu něco jako „U nás ani na hajzl!“ V přízni soudruha ředitele i kvůli projevované nelibosti ke komunistům učitel Guryča rozhodně nebyl. A na počátku osmdesátých let byl tento učitel přeložen do školy v Novej Dědinke, později do Bielé.

Ľudovít Guryča byl typickým Čechoslovákem. Jeho rodiče se narodili v Bánově na Moravě (obec u Uherského Brodu). Měl dva starší sourozence, narodil se v Senci 6. listopadu 1934. Rodiče Cyril a Tekla za první republiky byli živnostníci, ve svém domě si zřídili prodejnu zeleniny a koření. Během války se museli vystěhovat na Moravu, ale po ní se vrátili zpět do Sence do domu ve Hviezdoslavově ulici.

Nejstarší z bratrů Miroslav se v Senci stal asi nejznámější postavou rodiny; jako téměř čtyřsetnásobný dárce krve byl slovenským rekordmanem a stal se na čas i předsedou slovenského Červeného kříže.

Ľudovít Guryča vystudoval Pedagogickou fakultu v Bratislavě a se svou budoucí ženou Alicí v roce 1959 odešel pracovat do Kyjova: on jako učitel na strojírenském učilišti, ona jako zdravotní sestra v tamější nemocnici. „Otec zde založil pěvecký sbor, se kterým se ještě před rokem 1968 zúčastnil jakéhosi festivalu v Moskvě, z něhož si jako trofej přivezli skleněného slona,“ vzpomíná jeho dcera, taktéž Alice.

V létě roku 1968 se Guryčovi vrátili do Sence. Na místní základní škole Ľudovít začal učit slovenštinu, ruštinu, tělesnou a výtvarnou výchovu. Své první momenty „veřejné slávy“ zažíval při televizních přenosech populárního cyklistického Závodu míru, kde jezdíval na jedné z doprovodných motorek, a byl tak vidět v televizních přenosech. Sám přitom v minulosti na kole aktivně závodil. V jedné etapě závodu Okolo Slovenska prý dokonce skončil druhý za Vlastimilem Růžičkou, v té době jedním z nejlepších cyklistů v republice.

„Jako učitel byl nepřekonatelný, laskavý, ale také přísný. Když si vzpomenu na jeho hodiny hudební výchovy, kde nám hrál na housle, vidím Igora Hnízda ze Svěrákovy Obecné školy. Je mezi nimi skutečně i jistá fyzická podobnost,“ usmívá se další z bývalých žáků z Novej Dědinky Miroslav Molnár.

Vybavuje si, že pod vedením Guryči školní sbor vystoupil na podporu sametové revoluce v Bratislavě. „V naší generaci zanechal velmi silnou stopu. Hlavně pro nás, mladé kluky, byl idolem. Jezdil do školy na velké motorce, byl to rebel, Masarykovec, který nám vyprávěl o českých letcích v Anglii a mnoho dalšího. Nikdy však nezapomenu na jeho deziluzi, když už v roce 1990 rezignoval na politickou aktivitu a přišel do školy se slovy: Děti, zapamatujte si, politika je to největší svinstvo!“

Až do listopadu 1989 Ľudovít Guryča proti režimu veřejně nevystupoval. Při vyučování však rád mluvil o Štefánikovi a Masarykovi. Ve svém jednání byl podle vzpomínek přátel a známých vždy přímý. Dne 27. listopadu 1989 v Senci zakládá Veřejnost proti násilí a stává se jejím čelním představitelem.

Jak popisuje jeho tehdejší kolega z VPN (Verejnosť proti násiliu) ve vedlejším Pezinku, dnes pracovník Ústavu Paměti národa Patrik Dubovský, rozváželi společně letáky a podnikali osvětové výjezdy do okolních měst a obcí, kde se snažili lidem vysvětlovat, že jde o hodně: o pád komunistické strany a příchod demokracie. „Ľudo měl v projevech smysl pro vzletnost. Byl idealista. A v autě měl vždycky hlavní slovo. V podstatě nás bavil a nadšeně prokecal sám celou cestu,“ vzpomíná na svého přítele historik Dubovský.

To, jak se Guryča dostal se svým projevem až na pražskou Letenskou pláň, popisuje další z kolegů z VPN, pozdější poslanec Slovenské národní rady Ján Hacaj, jednoduše: „Představuju si to tak, že se o té demonstraci dozvěděl, usoudil, že by tam měl vystoupit někdo za Slováky a hlavně za učitele. Sedl na motorku, s nikým nic nerozebíral a vyrazil.“

Svou pověstnou energií, zaujetím a nasazením pak přímo na místě dokázal přesvědčit pořadatele, že musí promluvit. „A oni, protože kromě Dubčeka tam žádný jiný Slovák nebyl, ho prostě pustili k mikrofonu hned po Václavu Havlovi,“ usmívá se Hacaj.

Podobně mluví i dcera Guryči Alice Rafayová: „Když na to táta později vzpomínal, říkal, že se protlačil do zákulisí a neustále pořadatelům opakoval – já jsem tady a čekám… Čekám! Až se dočkal.“

Po svém velkém okamžiku na bouřící Letné pak Ľudovít Guryča prostě na motorku zase nasedl a vrátil se do Sence, kde dál pomáhal dělat revoluci. Zlomem a zklamáním z vývoje se pro něj stal moment, kdy s dětmi ze ZŠ v Novej Dědinke nazkoušel zpěv písně Ach synku, synku a přijeli vystoupit na demonstraci VPN na náměstí do Bratislavy. Kromě vadné aparatury jej rozladil především projev hlavního dramaturga protestního večera Jána Budaje. V zákulisí nejspíš došlo k otevřené výměně názorů… O co přesně šlo, nevíme. Podle pozdějších výpovědí svědků mu Budaj v zákulisí řekl: „Vy už víckrát vystupovat nebudete.“ A pravděpodobně přidal i něco ostřejšího.

Guryča následně neúspěšně kandidoval na místo poslance Slovenského národního shromáždění, ale jinak se stáhl zpět do Sence. Vedle učitelského povolání zasedl i v zastupitelstvu města.

Tehdejší primátor Sence Jozef Elšík na něj vzpomíná v dobrém: „Za zvolení velmi vděčím právě Ľudovítu Guryčovi, který se angažoval ve prospěch mojí volby VPN v Senci. Byli jsme rodinní přátelé, takže vím, jak uměl být zaťatý, když se pro něco rozhodl. Byl úporný až nezvladatelný bouřlivák. Jeho jedinou politickou funkcí bylo právě členství v zastupitelstvu. I tu ale opustil, když ho politika po volbách odradila,“ vysvětluje někdejší primátor Elšík.

K jeho deziluzi přispělo i to, když jméno Jána Budaje, v následujících letech předního slovenského politika, našel ve svazcích spolupracovníků Státní bezpečnosti.

Mimořádně hořce vnímal nástup Vladimíra Mečiara a slovenských nacionalistů. A patrně podobně impulzivně jako v listopadu 1989 vyrazil na motorce do Prahy, rozhodl se pak nadobro opustit Slovensko.

Dne 1. prosince 1992, měsíc před rozpadem Československa, se odhlašuje z matriky v Senci a stěhuje se do učitelského bytu v obci na moravsko-slovenském pomezí Květná – Strání. V té době mu bylo 58 let a rozpad federace nesl velmi těžce. Přihlásil se k českému občanství. Několik let ještě učil na místní škole, pak svou kariéru venkovského učitele definitivně ukončil a odešel do důchodu.

V katastru obce Starý Hrozenkov s několika přáteli zakoupil a zrenovoval chatu, která mu sloužila k rekreaci i k sezónnímu bydlení. Důchodová romantika vydržela Ľudovítu Guryčovi necelých osm let. Jak vzpomíná jeho dcera, na jaře roku 2006 se u něj projevily zdravotní problémy, nad nimiž nejprve mával rukou, ale lékaři mu nakonec diagnostikovali leukémii.

Zemřel ve čtvrtek 27. července 2006 v nemocnici v Uherském Brodě. Pohřben je v souladu se svým přáním v rodinné hrobce v Senci.