Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Metro by o době svého vzniku vypovídalo, že dbala na estetickou úroveň,“ říká Sedláková o poválečné architektuře v Československu, „Dbala také na kvalitu materiálů a původně i na kvalitu detailů. Dokázala vymyslet skvělý orientační systém a propojovat architekturu a výtvarné umění. A také dbala na rychlost a pohodlí hromadné dopravy.“
Pražské metro slaví padesát let od svého zprovoznění. Jaká je jeho architektonická hodnota – a nemizí nám před očima? Jak se postavit ke komunistickému dědictví, zhmotněnému například v plastice Moskva–Praha, proti níž před několika dny sepsal petici středoškolský student Jan Boháč? Nejen na to odpovídá historička architektury Radomíra Sedláková.
Student Jan Boháč sepsal petici za odstranění nápisu Moskva–Praha ve vestibulu stanice metra Anděl. Stačí k ní přidat vysvětlující ceduli, jak to zamýšlí náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib, nebo je třeba nápis zcela odstranit?
Tohle je dost ožehavé téma. Ten reliéf je skvostný po řemeslné stránce, ale obsahově mi vadí. Současné události ho dostávají do úplně jiného světla, než v jakém byl vytvořen. Koukat na něj dnes vyvolává rozhořčení a vztek – a to jsou stavy, kterých bychom se měli obecně vyvarovat.
Myslím však, že tak jako na Staroměstské (mozaika Vítězný únor malíře Martina Sladkého realizovaná v roce 1978, pozn. red.), by prostě stačilo zakrýt (samozřejmě nemám na mysli jen plachtou) – mimo jiné proto, že to jde rychleji než likvidace uměleckého díla. Likvidace přitom nemá znamenat zničení. Při sundávání reliéfu by se nutně poškodila kamenná plocha – a to by byla opravdu škoda. I pod zakrytím by mělo být vysvětlení, proč a kdy to vzniklo.
Nemůže zakrytí nápisu vést ke ztrátě paměti? Ostatně už existuje i petice na jeho zachování.
Dostáváme se ke složitějším otázkám. Zakrytí nápisu posune dílo někam, kam nepatří. Celé to je dobová kompozice reliéfu a textu. Text ovšem v současnosti není příjemný. Vysvětlující texty na něj jen budou upozorňovat a zcela jistě povedou k různým výkladům a postojům. Proto by asi bylo lepší to zakrýt celé.
Ostatně – na Staroměstské bývala výtvarně skvělá mozaika na téma Vítězného února. Zmizela z očí, vypadla z paměti, ale myslím, že nechybí. Podobně to vidím tady, jen mi bude líto toho nádherného kamene. Ona celá Moskevská byla komponovaná jako celek – od vestibulu přes stanici k druhému vestibulu, a to už je stejně narušeno.
Kdybychom brali nápis jen jako písmena sama o sobě, tak by to nebylo nic proti ničemu, Moskva je pěkné historické město, jeho název je z doby dávno předsovětské. Jenomže má v sobě ty odkazy k současné situaci, vlastně má v sobě nepříznivé konotace s celým sovětským zřízením.
Považujete architekturu pražského metra za unikátní? V čem?
Metro bylo dlouho chápáno jako utilitární prostředek. Od 40. let ho v Moskvě proměnili na prostředek ideologický, když ho začali vyzdobovat ve stylu monumentálního historismu s prvky socialistické propagandy. Praha je unikátní v tom, že našla správnou míru, jak do dopravního prostředku včlenit kultivovanou architekturu, která odpovídá částem Prahy, jimiž prochází, která přesně odpovídá výtvarnému cítění let, kdy jednotlivé trasy vznikaly. V tom je docela zajímavým unikátem.
Trasa A má originální architektonickou koncepci. Barvami se odkazovala na historické milníky názvů stanic. Co všechno ještě o architektuře metra nevíme, nebo jsme na to zapomněli?
Myslím, že jsme docela zapomněli, že metro nás nejen vozí, ale také že nám v podzemí vytváří přívětivé prostředí. Stanice jsou jako prostorné světlé haly, u nichž si to, že jsou pod zemí, ani neuvědomujeme.
To, že si nevšímáme architektonických detailů, je bohužel pravda obecně, tak nám nevadí, že se oproti původnímu jednotnému stylu některé prvky bezmyšlenkovitě nahrazují funkčně sice stejnými, ale prostě ošklivými. Všimněte si, v kolika stanicích se objevily obyčejné visací zámky.
Zapomněli jsme, že vestibuly byly vybaveny pozoruhodnými výtvarnými díly, v nichž se snoubilo sklo a světlo, mám na mysli stanici metra Náměstí Míru (Skleněná instalace od Václava Ciglera, která reagovala na počet procházejících cestujících rozsvěcováním různých obrazců. Instalována v roce 1978, odstraněna o dvacet let později, pozn. red.), nebo Náměstí Republiky (Skleněné stély od Václava Ciglera vytvořené roku 1983, které byly přemístěny do neveřejných prostor obchodního domu Palladium, pozn. red.).
Umění v metru
Vestibuly a stanice pražského metra byly při výstavbě osazovány uměleckými díly. Ukládal to zákon, který říkal, že každá stavba pod dohledem státu musí věnovat až čtyři procenta z rozpočtu na umění. Zákon vešel v platnost v roce 1965, zrušen byl v roce 1991.
Na umění v prostorách pražského metra se podílelo přes sto sklářů, sochařů či výtvarníků. Některá díla byla propagandistická (např. mozaika Vítězný únor ve vestibulu stanice Můstek), jiná se inspirovala v historii (umělecká díla ve stanici Jiřího z Poděbrad), nebo pracovala s moderními technologiemi.
Která linka metra vám přijde nejpůvabnější?
Nejpůvabnější je podle mne původní linka A, na níž je úchvatná stanice Malostranská. Ovšem osobitost má každá linka: nejstarší C je uměřeně kamenné, původní A bylo do povodní celé v nápaditě tvarovaném eloxovaném hliníku, linka B už nebyla tak jednotná, ale přece jen v její první etapě převládalo sklo, ať to je noblesní Náměstí Republiky nebo ledově chladné, a přitom něžně tvarované Karlovo náměstí či Radlická.
Se spoustou staveb z komunistické éry má společnost problém. U metra to tak není?
Přiznávám, že já nevím, proč s nimi společnost má problém. Zvláště šedesátá léta dala české architektuře spoustu skvělých projektů, zdaleka ne všechny byly uskutečněny, a ty, které uskutečněny byly, reprezentují architekturu evropské úrovně. Kromě bytové výstavby – ale tam se o architektuře, bohužel, nikdy nemluvilo.
U nás v hodnocení staveb hodně převažuje užitečnost. A metro je pro Prahu hodně užitečné. A jeho architektura opravdu je vysoce kvalitní. A lidé to asi cítí, i když by to asi neuměli formulovat.
Metro bylo postaveno v 70.–80. letech a bylo to splnění snu, který Praha měla od konce 19. století. To je doba, kdy se začaly objevovat první konkrétnější úvahy o trasách, o podobě stanic. Nejblíže tomu Praha byla na sklonku třicátých let. Takže to, že vzniklo v době, kdy měla Československá republika v názvu „socialistická“, z něj rozhodně nedělá stavbu s komunistickou minulostí.
Kdyby se metro stalo jedinou architektonickou památkou komunismu, co by se o té době dalo učit?
No, to by bylo smutné, kdyby vše ostatní zmizelo. Obraz doby by byl hodně zploštělý a hodně náchylný pověrám a mýtům (které se hojně projevují už teď). Ale kdyby k tomu došlo, metro by o době svého vzniku vypovídalo, že to byla doba, která dbala na estetickou úroveň, na kvalitu materiálů a původně i na kvalitu detailů, dokázala vymyslet skvělý orientační systém a propojovat architekturu a výtvarné umění. A také že dbala na rychlost a pohodlí hromadné dopravy.
Na druhou stranu mě napadá, že i metro procházelo velkými úpravami. Spousta prvků zmizela, vyměnila se světla, zmizelo písmo Metron. Nevytratila se tak architektonická hodnota metra?
To, že se objevil nový typ písma, je škoda. Kdyby to bylo tak, že každá stanice bude mít své vlastní, bylo by to prima, ale to se bohužel neděje. Metru hodně ublížily povodně, ale považuji za skvělé, jak se povedlo ve stanicích udržet aspoň většinu prvků.
Nemyslím, že by se snížila architektonická hodnota metra, lituji toho, že se změnil design jednotlivých prvků, které jsou osazovány spíš náhodně (mám na mysli především lavičky a odpadkové koše, pokud tedy vůbec někde jsou). Ta hodnota se mění s novými řešeními, která zvyšují pohodlí cestujících (původně nikde nebyly výtahy, dva výstupy byly jen málokde), ale hodnotu nesnižují. Spíš nám ukazují, že jsme ztratili něco ze společenského estetického cítění. A to nejen v metru.
Radomíra Sedláková (*1950)
Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc. je historička architektury, kurátorka a pedagožka. V osmdesátých letech založila sbírku architektury v Národní galerii v Praze. Od devadesátých let přednáší dějiny architektury na českých i slovenských univerzitách.
Jak by vlastně měla vypadat péče o metro?
Tak jako péče o každou stavbu. Pravidelný úklid nejen podle harmonogramu, ale podle potřeby (což bohužel není vždy pravidlem). Vím, že se v noci uklízí. Cestující jsou k tomu ale tak nevšímaví, že už v osm hodin ráno je v metru poměrně dost odhozeného odpadu.
To je ovšem jen péče aktuální. Myslím, že by případné doplňování a vyměňování konkrétních prvků mělo být prováděno s ohledem na původní architektonický záměr – to nemusí znamenat vytváření replik laviček a svítidel (i když zrovna ve stanici Anděl jsou zářivky osazeny zcela necitlivě), ale vždy hledat shodu s původním záměrem, nejen rychlou údržbářskou práci.
Je něco, co se v metru architektonicky nepovedlo? A jak jsou na tom nové stanice?
Nic mne nenapadá, metro vždy navrhovali podle smysluplného jednotného plánu dobří architekti a architektky (možná ne každý ví, kolik stanic navrhovaly ženy), ale jejich jména bohužel nikoho nezajímají – a ani se nedají snadno dohledat.
Estetika pražského metra na fotografiích. Podívejte se:
