Operace Anthropoid: Rekonstrukce bitvy v kryptě minutu po minutě. A pak čtyři výstřely

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co do míry hrdinství je tato bitva srovnatelná s atentátem na Reinharda Heydricha.

V kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje u pražského Karlova náměstí se ukrývalo sedm československých parašutistů, kteří se o tři týdny dříve podíleli na Heydrichově likvidaci. Za úsvitu 18. června 1942 na ně zaútočilo 740 vojáků Waffen-SS s desítkami příslušníků gestapa.

Sedm Čechoslováků vzdorovalo přesile šest hodin. Němci takový odpor čekali. „Bylo nám jasné, že atentátníky lze dopadnout jen mrtvé, za příznivých okolností těžce raněné,“ napsal do své zprávy vyšetřovatel gestapa Heinz Pannwitz, který stál v čele komise pro vyšetřování atentátu na Heydricha.

Jak však také z jeho zprávy plyne, scházelo málo a parašutisté mohli smyčce, která se kolem nich stahovala, uniknout.

Ale…

Nejprve přišla zrada. Parašutista Karel Čurda z výsadku Out Distance se přihlásil na gestapu a po jeho výslechu zatklo gestapo přes osmdesát odbojářů, kteří při přípravě atentátu na Heydricha pomáhali.

Vrazilo i do bytu rodiny Moravcových, která parašutisty před atentátem ukrývala a nosila do krypty parašutistům jídlo. A do gestapem obsazeného bytu volal den před obklíčením kostela jeho kaplan. Proč Marie Moravcová nepřišla, jak bylo dohodnuto? Jeden z parašutistů, nadporučík Adolf Opálka, měl svátek a parašutisté s Moravcovou plánovali oslavu s kávou a buchtami.

Že v bytě jsou gestapáci a samotná Marie Moravcová už po smrti (spáchala sebevraždu jedem, aby se vyhnula výslechu a mučení), kaplan nevěděl. A - jak píše Pannwitz - jeho vyšetřovatelé znepokojeného kaplana pohotově uklidnili. „Takže u něho nevzniklo žádné podezření. Pokud by ale telefonát zopakoval, hrozilo při velké opatrnosti, kterou atentátníci, agenti a duchovenstvo zachovávali, že hnízdo by bylo při zásahu prázdné,“ napsal komisař.

Čímž vysvětlil i spěch, s nímž Němci k útoku na kostel přistoupili.

Ve zprávě, která byla zveřejněna v edici historických dokumentů od Vojtěcha Šustka s titulem Atentát na Heydricha a druhé stanné právo, Pannwitz také píše, že konkrétní stopu vedoucí ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje (tehdy Karla Boromejského) jim dal zatčený a drasticky vyslýchaný syn Marie Moravcové.

Vlastimil Moravec sice odolával mučení při výslechu mnoho hodin. Ale když ho vyšetřovatelé gestapa dovedli k tělu jeho matky, zhroutil se.

„Syn Moravcové zamlčoval ještě v pozdních večerních hodinách 17. 6. 1942 informaci o tom, že mu jeho matka řekla, aby se v případě ohrožení odebral do katakomb kostela Karla Boromejského (dnes Cyrila a Metoděje - pozn. red.), a tak se zachránil,“ uvádí Pannwitz. „Nakonec byl přece jen donucen učinit doznání, když mu byla ukázána mrtvola jeho matky. O úkrytu parašutistů věděl již od 2. června,“ popsal klíčový okamžik v pátrání komisař gestapa.

Kvůli útoku na parašutisty gestapo povolalo německé historiky pražské architektury, aby zmapovali podzemí kostela. Obávali se, že parašutisté uniknou skrytými chodbami katakomb. Nic se ale nedozvěděli. Jednotky Waffen-SS proto vytvořily obrovský obkličovací okruh, zahrnující nábřeží Vltavy, aby se parašutisté nemohli dostat kanalizací do řeky.

S rekonstrukcí následující bitvy pomohli Seznam Zprávám historici, badatelé a pracovníci Archivu hlavního města Prahy a také už zmíněná zpráva komisaře Heinze Pannwitze.

Podle ní začal útok ve čtvrt na pět ráno. Před tím jsou zatčeni farář Václav Čikl, kaplan Vladimír Petřek a kostelník Karel Louda, aby ukázali úkryty parašutistů a vchody do krypty. Pak komando 15 mužů Waffen-SS a gestapa vedené Pannwitzem vniklo do kostela. Prošlo chrámovou lodí a střelci se samopaly přitom jistili emporu (chrámovou galerii), aby předešli překvapivému útoku parašutistů i jejich útěku.

Ve chvíli, kdy Němci začnou stoupat po točitých schodech nahoru, zahájí trojice parašutistů (Opálka, Kubiš, Bublík) palbu. V kostele se strhne prudká přestřelka. Mezi vojáky SS propuká zmatek, převaha ve výzbroji je před dobře ukrytými parašutisty v tu chvíli k ničemu.

Parašutisté hází na útočníky tři bomby. Ze školy přes ulici zahájili vojáci Waffen-SS kulometnou palbu naslepo do oken chrámu. Tím ale ohrožují nejen parašutisty, ale i své muže, kteří se dali na ústup.

Prohlédněte si dobové snímky z 18. června 1942:

Zmatené vyklizení kostela vyústilo v prudkou hádku mezi šéfem řídící úřadovny gestapa v Praze Hansem-Ulrichem Geschkem a velitelem Waffen-SS Karlem von Treunfeldem. Ten totiž považoval dobytí kostela za vojenskou akci a bylo pod jeho úroveň, že gestapáci před sebou postrkují jako živé štíty faráře Čikla a kaplana Petřeka. „Takovými špinavými triky se nebojuje,“ namítá frontový esesman Treunfeld.

Šéf gestapa Geschke na něj naopak křičí, že dobývání kostela velí on, protože jeho lidé parašutisty vypátrali. A že vojáci Waffen-SS mají jeho muže jen podporovat.

„Nevyjasněností kompetencí trpěl celý nacistický systém. Šlo v něm o to, aby na sebe generálové či ministři co nejvíce žárlili. Při lovu na parašutisty se k tomu připojila i hysterie, protože se nacističtí pohlaváři klepali o svá křesla a posty,“ dodává jeden z předních znalců okolností atentátu na Heydricha Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.

SS-Gruppenführer K. H. Frank, německý státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava, pověřil nakonec velením generála Treunfelda. Především proto, že jeho muži byli vhodně vyzbrojeni ručními granáty, bez nichž je dobytí bludiště katakomb vyloučeno.

Waffen-SS poté zaútočily znovu a Treunfeld se posléze v hlášení nezapomněl pochválit: „Velitel úderného oddílu šikovně nasadil ruční granáty a oddíl samopalníků pronikl pod ochranou vlastní palby na emporu. Prostor na kůru je velmi těsný a členitý, a tak se muži museli probojovávat kupředu postupně z jednoho prostoru do druhého. Po dvouhodinovém boji v horní části kostela byli tři na kůru zdržující se zločinci zajištěni a chyceni. Jeden mrtvý, další dva živí, ale těžce zranění.“

Z Treunfeldova hlášení je patrný bezděčný respekt k parašutistům, jejichž odpor označuje jako zavilý.

Parašutisty, kteří bránili vstup do kostela, to však stálo také první ztráty.

V 6.30 Adolf Opálka v bezvýchodné situaci s tříštivou zlomeninou pravé paže polyká ampuli s jedem a současně se střílí pistolí. Stejně se rozhoduje Josef Bublík, jemuž granát přeťal chodidlo. Jan Kubiš pak vykrvácí při převozu do nemocnice po zranění od střepin granátu.

V sedm ráno začal boj o kryptu kostela. Vojáci Waffen-SS zkoušejí z gestapem vše, aby zbývající čtveřici dostali živou. Kaplan Vladimír Petřek s farářem Václavem Čiklem musí parašutisty opakovaně vyzývat, aby se vzdali, že odpor je marný.

„Třikrát byli vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: ‚Nikdy!´ Při druhé výzvě: ‚Nikdy!‘ A potřetí: ‚Češi se nevzdávají!‘,“ popisuje ve své zprávě odhodlání parašutistů komisař Pannwitz.

Generál Treunfeld proto nařizuje, aby jeho muži zamořili kryptu slzným plynem větracím oknem z ulice a současně ji hasiči zatopili. Parašutisté ale požární hadice vystrkují žebříkem zpět a vyhazují i hořící láhve s lihem.

Neuspěli ani dobrovolníci SS, kteří se spouštěli do krypty otvorem v chrámové lodi, zdola jsou okamžitě ostřelováni. Zkušenosti parašutisty Jaroslava Švarce ze služby v pevnostním vojsku dávají v tu chvíli esesákům pořádně zabrat.

Jedinou možností, jak zdolat poslední čtyři parašutisty, bylo nasazení úderných komand SS. Zatímco větrací otvor u západního vchodu byl pod neustálou palbou obou bojujících stran, v blízkosti oltáře Němci pod kobercem objevili dosud nepřístupný vchod do podzemí.

Stál na něm těžký, čerstvě zazděný kamenný blok, do něhož němečtí vojáci a čeští hasiči navrtali otvory pro nálože ekrazitu. Výbuch pak uvolnil vchod do podzemí. Z nejbližší možné vzdálenosti se pak bojovalo muž proti muži. Dobrovolníci SS se sice dostali až do poloviny schodiště, zůstali tam však ležet zasaženi.

Drtivé útoky úderných skupin, které šly v několika vlnách, sílily, avšak pro zvířený prach a temnotu v podzemí postupovali útočníci jen zvolna. Dobrovolníci jako třeba SS-Oberscharführer Glückner a SS-Unterscharführer Ostermeier mohli střílet jen naslepo.

Když parašutisté ztratili šanci na únik, došlo jim střelivo a síly, rozhodli se boj skončit. V kryptě třesknou čtyři výstřely. Komando nachází jen nehybná těla Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka, Jaroslava Švarce a Jana Hrubého.

„Odvaha parašutistů a vůle dostát přísaze i bojovému úkolu po vzoru britských komandos odpovídá nejpřísnějším kritériím hrdinství,“ míní badatel Jaroslav Čvančara, další expert na historické události kolem atentátu.

Bitvu uprostřed města hodnotí jako „debakl nacistů, kteří měli stonásobnou přesilu“. Ani nacistická propaganda se - na rozdíl od bombastických líčení o vyhlazení Lidic - dobytím krypty kostela Karla Boromejského nijak nechlubila.

Lakonicky pouze oznámí „dopadení zločinců“, kteří zlikvidovali Heydricha. I nacistům bylo jasné, že podrobnější popis boje o kryptu by v očích okupovaných Čechů udělal ze sedmi parašutistů hrdiny. A to nemohli potřebovat.