Je to hladomor, nebo ne? Expert vysvětluje, co se děje v Gaze

Izrael pokračuje v pozemním útoku v Gaza City. Vojenská operace podle izraelské vlády skončí až poté, co teroristé z řad Hamásu složí zbraně. Právě v hustě obydlené metropoli Pásma Gazy přitom podle prohlášení odborného panelu koordinovaného OSN prokazatelně zuří hladomor. To izraelská vláda odmítá. Situaci rozebíráme s analytikem organizace International Crisis Group, který se specializuje na včasné rozpoznávání hrozících hladomorů.

Izraelská armáda v těchto dnech postupuje hlavním městem Pásma Gazy. Obsadila předměstí a pokračuje dále, směrem do centra. Vojáci židovského státu tak – navzdory mezinárodním výzvám, aby Izrael ofenzivu zastavil – pokračují podle před necelým měsícem avizovaného plánu, že obsadí Gaza City.

V pátek Izrael dokonce prohlásil město za nebezpečnou bojovou zónu, své domovy ale navzdory výzvám k evakuaci opustil jen zlomek z téměř jednoho milionu obyvatel, kteří podle OSN v Gaze žijí. A během bojů umírají desítky lidí denně, jen během čtvrtka jich bylo nejméně 53. Další každý den zemřou kvůli hladu.

Situace už dospěla tak daleko, že OSN v Pásmu Gazy vyhlásila koncem srpna hladomor, který je podle ní přímým důsledkem jednání izraelské vlády. A podle Chrise Newtona, analytika organizace International Crisis Group, který se specializuje na včasné rozpoznávání hrozících hladomorů, se situace dost možná ještě „výrazně zhorší“.

„Intenzivní vojenská operace bude nutit velký počet hladovějících lidí a dětí s akutní podvýživou, kterým bezprostředně hrozí smrt, k odchodu na extrémně přeplněný jih Pásma Gazy,“ vysvětluje v podcastu 5:59.

Jedním z důvodů, proč se izraelská armáda dopouští takových operací v městských částech, je podle něj i to, že v Gaze vládnoucí radikální organizace Hamás používá Gazany jako lidské štíty a skrývá se v tunelech pod městem. „Odpovědí ale nemůže být způsobení hladomoru a jeho následné zesilování v populaci čítající přes milion lidí,“ říká Newton.

Jaká kritéria platí pro vyhlašování hladomorů? Jak důvěryhodné zdroje informací má OSN, respektive expertní panel IPC, z jehož výstupů OSN vychází, ve válkou zmítané a teroristy zčásti ovládané enklávě? A jak velká nouze v Gaze podle dostupných informací panuje? I na to se ptáme v páteční epizodě podcastu 5:59.

Chrisi, jsme v situaci, kdy IPC, tedy expertní panel pro potravinovou bezpečnost, o který se OSN opírá, oficiálně vyhlásil hladomor v Pásmu Gazy. V některých částech jeho existenci konstatoval, v jiných predikoval. Mohl byste nám vysvětlit, jak celý ten mechanismus funguje? Kdo jsou lidé v IPC, odkud berou data, na jejichž základě tu věc posuzují, a jaká měřítka pro vyhlášení hladomoru v konkrétní lokalitě mají?

Panuje kolem toho hodně zmatků a nejasností. Spousta lidí se mylně domnívá, a je to vcelku pochopitelné, že IPC je prostě OSN. Ale tak to není. Ta zkratka IPC pochází ze sousloví Integrated Food Security Phase Classification (Integrovaná fázová klasifikace potravinové bezpečnosti), což zní strašně komplikovaně. A je pravda, že jednotlivé aktivity tohoto mechanismu koordinuje relativně malý orgán OSN, ale ve své podstatě jde o partnerství 21 organizací, z nichž některé patří do OSN, některé do jiných multilaterálních organizací nebo jsou to výzkumné instituce či nevládní organizace humanitárního zaměření a podobně.

Je to zkrátka dost pestrá skupina, ovšem co je podstatné: Disponuje analytickým aparátem a mluví stejným jazykem, pokud jde o otázky, jako je masové hladovění a hladomor. A to je opravdu důležité, protože například v Jižním Súdánu, kde jsem dřív působil, se na konci 90. let dělo to, že třeba některá organizace tamní situaci hodnotila jako hladomor a jiná ne. Ale vycházely při tom z jiných definic hladomoru. Což samozřejmě vede ke zmatkům.

A ty zmatky a nejasnosti pak mohou vést k nečinnosti nebo odkládání činů, což pak v konečném důsledku může rozhodovat o lidských životech. Někteří experti v souvislosti s tím začali mluvit o smrti způsobené definicí. A reakcí na to byl vznik IPC. Tedy ustavení způsobu, jak ty věci vyjasnit a nastavit standardy, na kterých se všichni mohou shodnout.

IPC tedy můžeme vnímat jako sadu nástrojů a procesů k analyzování situace. Data, se kterými pracuje, ale IPC sám nesbírá, získává je zpravidla od humanitárních organizací, vlád či dalších aktérů, kteří jsou v libovolné krizi přítomni. IPC potom skrze svou koordinační roli může povolat různé další aktéry, ať už ke sběru dat, nebo jejich analyzování za pomoci standardizovaného systému indikátorů, nástrojů a procesů, a následně přijít s klasifikací, která z nich vychází. Tedy jak jsem říkal, IPC není to samé co OSN. Také to není entita, která přímo sbírá data, je to spíše systém, který je přijímá, analyticky zpracovává a následně reportuje svá zjištění.

Pokud jde o hladomor, má IPC definici, která pracuje primárně se třemi indikátory, respektive prahovými hodnotami. A pak jsou tam ještě další, postranní indikátory, kterých lze využít při posuzování toho, zda byl některý z těchto tří prahů překročen. Co nás tedy zajímá především, je dostupnost, respektive příjem potravin, akutní podvýživa spojená s ubýváním měkké tkáně nebo – jak se někdy říká – chřadnutím a potom smrt zapříčiněná jinak než násilím.

Šéf humanitární pomoci OSN Tom Fletcher 22. srpna ohlásil, že v Pásmu Gazy je hladomor:

Co se dostupnosti potravin týče, očekává se u hladomoru, že nejméně 20 procent populace v analyzované oblasti bude čelit extrémním výpadkům v příjmu stravy. Znamená to možná padesátiprocentní, možná i větší deficit v denním kalorickém příjmu. My jako referenční údaj používáme 2100 kalorií pro osobu na den. V reálu ale samozřejmě to, kolik potřebujete kalorií, záleží na spoustě demografických faktorů.

Druhý hlavní indikátor je akutní podvýživa, a to v případě Gazy – jak víme – shledává Izrael značně kontroverzním. Jde o to, že to, jak odlišíte hladomor od méně závažných situací, závisí na metodě diagnostikování akutní podvýživy u dětí ve věku od šesti do 59 měsíců. Když se váha a výška takto malých dětí porovnají s referenční skupinou stejné věkové kohorty, je prahem pro vyhlášení hladomoru 30 procent akutně podvyživených dětí. Pro IPC je ale v této skupině tím prahem už 15procentní akutní podvýživa, když zvolenou metodou je měření obvodu horní části paže.

A tím třetím hlavním kritériem je mortalita. Tady IPC odlišuje situaci, kterou lze popsat jako masové hladovění, od hladomoru na základě prudkého, často exponenciálního nárůstu počtu úmrtí způsobených jinak než násilím. A tím prahem jsou pro populaci napříč věkovými skupinami dvě úmrtí na deset tisíc obyvatel v analyzované oblasti denně. U dětí do pěti let je ale ta hranice čtyři úmrtí na deset tisíc osob za den. To vychází z toho, že děti do pěti let jsou zranitelnější, a tudíž při masovém hladovění či hladomoru umírají ve větších počtech, než je tomu u starších věkových skupin.

Když tedy orgán jako IPC na základě této do značné míry vědecké metody vyhlásí v Gaze hladomor, je podle vás přesto prostor pro opodstatněné pochybnosti, zda to tak je?

Je potřeba rozlišit, jak IPC definuje hladomor – tedy jako obrovské výpadky v příjmu potravin, které bychom běžným jazykem označili za hladovění, k tomu vysokou míru akutní podvýživy a velké množství úmrtí z jiných než násilných příčin. To je třeba odlišit od možností klasifikace, které mají k dispozici analytici IPC a jeho nejvyšší expertní útvar, tedy Výbor pro přezkum hladomoru. Ten zkoumá a hodnotí možné hladomory a jejich projekce.

Pokud jsou důkazy o všech třech indikátorech, pak vyhlašuje IPC stav hladomoru, podložený pevnými důkazy. Pokud nejlepší existující data dokládají jen dva ze tří těchto indikátorů, pak může vyhlásit hladomor na základě opodstatněných předpokladů.

V zásadě teď IPC říká: Domníváme se, že v Gaze je hladomor a že jsou pro to doklady. A tato domněnka je opodstatněná, nikoliv založená na jasných důkazech. To proto, že chybí doklady o vysoké úmrtnosti, které definice IPC v případě hladomoru předpokládá. Takže samotná IPC říká: Ano, jsou tu jisté otazníky. Vyvodili jsme ukazatel úmrtnosti ze všech ostatních indikátorů a myslíme si, že je opodstatněné mluvit o hladomoru na základě míry hladovění a akutní podvýživy a toho, jak rychle stoupají tyto indikátory, zejména v některých oblastech Gazy, jako je Gaza City.

Jsou tu otázky technického typu, o kterých můžeme diskutovat, ale samotný IPC říká, že podklady, které měl k dispozici, dávají jeho rozhodnutí o hladomoru opodstatnění.

Izraelská vláda ale tuto zprávu označila za chybnou, neprofesionální a založenou na falešných informacích teroristické organizace jménem Hamás. Je to zásadní problém této situace? Že jsme silně závislí na informacích od Hamásu?

Tady je nutné připomenout hned několik skutečností: Informace, které IPC v tomto případě použila a které publikovala ve dvou různých zprávách o Gaze, pocházejí od celé řady zdrojů OSN a různých humanitních organizací. Včetně výzkumů, které dělalo několik humanitárních organizací v samotné Gaze, kde se ptaly v tamních domácnostech na spotřebu jídla. Zahrnuje to také velké množství dat z různých screeningů malých dětí na mnoha místech Pásma Gazy a z měření ukazatelů, které se používají k diagnostikování akutní podvýživy.

To jsou dva hlavní zdroje informací, na základě kterých IPC vyhlásil, že hranice pro hladomor byla překročena, a také hlavní, i když ne jediný doklad, ze kterého vyvodil, že úmrtnost je jednak vysoká a jednak rychle stoupá. Žádná z těchto informací, alespoň pokud víme, nepochází od Hamásu.

Nemáme žádné doklady o tom, že by Hamás prováděl vyšetření malých dětí na akutní podvýživu. Sám Izrael při své opakované snaze vyvrátit tvrzení IPC uznal informace o podvýživě jako důvěryhodné. Koneckonců to zaznělo i při tiskové konferenci izraelského ministerstva zahraničí. To jeho prohlášení je zajímavé. Říká: Podívejte se, my si nemyslíme, že informace o podvýživě ukazují, že by situace v Gaza City pokročila až na hranici nebo za hranici hladomoru. Myslíme si, že je o několik procentních bodů nižší.

A tohle bych rád zdůraznil – když si odmyslíme část rétoriky Izraele, tak tamní vláda už neříká, že v Pásmu Gazy lidé nehladoví. Tohle tvrzení už opustili. Netvrdí také, že část informací o podvýživě není důvěryhodná. To, co slyšíme od vysoce postavených představitelů izraelské vlády, včetně generálního ředitele ministerstva zahraničí, je, že přijímají informace o podvýživě v Gaza City, ale podle nich její úroveň nedosahuje hranice pro hladomor stanovené IPC. Že je o několik procentních bodů nižší. Izrael tedy už neříká, že se v Gaze nehladoví, ale že tam není hladomor.

Ve výsledku svým způsobem uznává, že lidé v Gaze hladoví a že je podle něj 12 nebo 13 procent dětí mladších pěti let akutně podvyživených a je tu vysoké riziko, že zemřou. Argument Izraele tedy už nezní, že nedochází k hladovění, ale že je tu stále prostor pro, řekněme, tři procentní body na této škále, o které můžeme situaci ještě zhoršit, než přijde hladomor.

To je moje další otázka – jak chápete postoj izraelské vlády? Protože ta nešetřila kritikou a zprávu IPC označila za antisemitskou pomluvu. Jak takovou reakci chápete? A je obvyklé, že země, kterých se zprávy IPC dotýkají, jejich obsah zpochybňují?

K izraelským útokům na IPC je potřeba říct několik věcí. Především se nejedná o žádnou novinku. Izraelská vláda kritizuje IPC dlouhodobě, ale řadu jejích tvrzení lze vyvrátit třeba jen rychlým googlováním. Proto nás v IPC udivuje, že své útoky izraelská strana neustále opakuje. Tím spíš, že v reakci na dřívější kritiku jsme se snažili jasně citovat pokyny a pravidla, kterými se v naší práci řídíme. Izrael pak v podstatě odpověděl, že si naše pravidla přečetl, ale i tak nás dál obviňuje z věcí, o kterých ví, že nejsou pravda.

Tvrdí třeba, že hraniční hodnota akutní podvýživy, o kterou se opíráme, ve skutečnosti neexistuje. Ale existuje – v nějaké formě už od roku 2016 a od roku 2019 máme konkrétní hraniční hodnotu pro hladomor. A Izrael dokonce sám citoval z dokumentů, které s ní pracují. Izrael tvrdí, že jsme ignorovali počty úmrtí. Zpráva IPC v této věci ale jasně uvádí, že používáme klasifikaci hladomoru na základě opodstatněných údajů – tedy že úmrtnost dovozujeme, což ale není porušení pravidel, i když podle Izraele se jich nedržíme do puntíku.

A tak bychom mohli pokračovat a vyvracet další izraelské argumenty, které jsou prokazatelně nepravdivé. Izrael se totiž snaží vytvořit vlastní obraz o situaci v Gaze, kterým chce zastřít to, k čemu tam skutečně dochází. A to skrze zabíhání do detailů u obrovského množství věcí, čímž chtějí odvést pozornost. Třeba jako v případě výkladu pravidel IPC, která podle nich nebyla dodržena.

A tak se zabýváme otázkami jako například tou, zda se technicky skutečně jedná o hladomor, nebo jsme pod jeho hranicí a teprve k němu směřujeme. To je opravdu tenká hranice a ta debata se dá vést jen těžko, když na pozadí toho všeho umírá velmi vysoký počet lidí. Nebo umírá vysoký počet, ale brzy to bude velmi vysoký počet, jestli chápete, jak to myslím. Ať tak, či onak, v Gaze panuje všudypřítomný hlad, všudypřítomná akutní podvýživa a mnoha úmrtím se dalo zabránit.

Izrael nyní alespoň přestal zpochybňovat údaje IPC a už netvrdí, že hladomor neexistuje. Zdá se, že připustil, že hladomor tu je, ale prý ne v tak velkém rozsahu, aby ho organizace IPC mohla za hladomor přímo označit. Připomíná mi to dřívější – ony tedy vlastně pořád trvají – debaty o tom, kolik desítek nebo stovek nákladních vozů se do Gazy dostává. Kolik kalorií skrze ně agentury Gazanům přiváží do různých částí pásma.

Ale opět zopakuji, že podle mě to jen odvádí pozornost od skutečnosti, že politikou Izraele je Gazu vyhladovět. Jejich vysocí představitelé to otevřeně říkají a dokazují to i svými činy. Politika vyhladovění Gazy je nedílnou součástí vojenské operace v pásmu. Někdy proudí potravin víc, někdy – třeba během blokády – méně, ale vzorec je jasný. Důvod, proč je v Gaze hladomor, je izraelská politika vyhladovění. A když se zabýváme takovými detaily, jako jestli dnes projelo do Gazy 200, 257, nebo 262 nákladních aut, rozptýlí nás to nebo odvede od hlavní příčiny hladomoru a mnoha úmrtí, kterým se dalo předejít.

Izraelská vláda by pravděpodobně namítla, že je to Hamás, kdo velkou část potravinové pomoci určené civilistům plení a zároveň obyvatele Gazy využívá jako lidské štíty – a tak bychom z hladomoru měli vinit právě teroristy z Hamásu…

Ano, to by určitě řekli a samozřejmě budou tento argument používat i nadále. Myslím ale, že je v téhle věci potřeba zmínit několik důležitých bodů. Byli jsme svědky mnoha prohlášení, úniků informací, různých dokumentů nebo i odhadů samotné izraelské armády, zpráv dnes již neexistující agentury USAID, vysokých představitelů Bidenovy administrativy, kteří nyní veřejně hovoří – jde o zdroje ze samotného Izraele nebo o jeho blízké spojence –, že neexistuje absolutně žádný důkaz o systematickém zneužívání pomoci ze strany Hamásu.

To neznamená, že by se nikdy nestalo, že by Hamás pomoc ukradl, to nikdo netvrdí. Ale neexistují žádné důkazy o jejím systematickém zneužívání nebo rozkrádání, jak Izrael a jeho představitelé tvrdí. A i kdybychom jako bernou minci neuznávali audity Organizace spojených národů, tak je tu jeden zajímavý rozpor.

Izrael tvrdí, že Hamás krade potravinovou pomoc pro sebe, a proto se potravin v Gaze nedostává. Zároveň když ale útočí na zprávu IPC, tak tvrdí, že už do Gazy poslali tolik jídla, že tam žádný nedostatek být zkrátka nemůže. Tato dvě tvrzení se přece vzájemně vylučují. Nemůže být pravda, že Hamás krade všechny potraviny, a proto je tam hladomor, a vzápětí říkat, že tam hladomor není, protože potravin posíláme spoustu.

Je také důležité si uvědomit, že nejen v Gaze, ale kdekoliv, kde hovoříme o masovém hladovění nebo hladomoru, existuje rozdíl mezi dostupností potravin a přístupem k nim. Dostupnost znamená pouze fyzickou přítomnost jídla v dané oblasti – možná je k dostání v obchodech, možná leží ve skladech nebo je možná něco k snědku na poli a lidé tam pro to chodí.

Mnoho veřejných prohlášení Izraele a jeho námitek proti zprávám IPC se zaměřuje na to, kolik potravin se dostane skrze hranici do Pásma Gazy, a to zejména přes hraniční přechod Kerem Šalom, který je určen pro silniční přepravu. Už ale neříkají nic o tom, kam a komu putují potraviny dál a co musí lidé podniknout pro to, aby se mohli najíst.

IPC potravinovou bezpečnost nehodnotí podle toho, kolik potravin je fyzicky přítomno v oblasti, ale chce důkazy, že se k nim lidé dostanou a najedí se. IPC se zaměřuje na výsledky – měří spotřebu potravin a důsledky jejich nedostatku, rozšíření stavu akutní podvýživy, následné mrtvé a také nemoci, které s hladem souvisí. Proto pak mluvíme o svého druhu hladomoru.

Pokud se bavíme o podvýživě a ztrátě měkkých tkání u dětí, pak je to jasný důsledek nedostatečného přístupu k potravinám, nehledě na to, zda se někde v Pásmu Gazy nachází, nebo ne. Izraelské argumenty vůči IPC zní: Podívejte, kolik jsme dovnitř pustili náklaďáků. A IPC na to odpovídá: To může být pravda, ale nemusí. A upřímně řečeno, je to navíc jedno. Jde jen o to, kolik dětí trpí akutní podvýživou – ony a jejich váhové úbytky jsou jediným měřítkem. S tím je těžké polemizovat, proto se Izrael tak soustředí na analýzu dat o akutní podvýživě.

To nás přivádí k takzvané Humanitární nadaci pro Gazu. Co víme o její činnosti?

Humanitární nadace pro Gazu je podřízena izraelské vojenské operaci a je zřejmé, že se nejedná o humanitární organizaci v žádném typickém, profesionálním pojetí toho slova. Podle toho, co o ní říkali sami Izraelci a co vyplývá také z jejich marketingové kampaně, do toho od začátku šli se záměrem dodávat do Pásma Gazy nedostatečné příděly na osobu. Množství kalorií v jídle se spíš blížilo Minnesotskému experimentu o hladovění než původní izraelské hranici kalorií na osobu, která se v Gaze nesměla překročit, aby nedošlo k podvýživě.

GHF, tedy Humanitární nadace pro Gazu, nejprve prohlásila, že bude poskytovat 1750 kalorií na osobu, což je v podstatě příděl na hranici hladovění – rozhodně to není množství, po kterém by se lidé v Gaze mohli zotavit vzhledem k tomu, čemu byli vystaveni. Humanitární síť pomoci organizovaná OSN potřebovala k distribuci potravin a dalších potřeb zhruba 400 míst, ale GHF je snížila na pouhá čtyři. To znamená, že se počet distribučních míst snížil o 99 procent. Všechna distribuční místa se navíc nachází v jižní nebo centrální části Gazy, kde se v tu dobu nacházela jenom polovina tehdejší populace. Jinými slovy, ten systém byl navržený tak, aby se potraviny vůbec nerozdávaly přímo lidem na severu území – tedy právě tam, kde je nyní vyhlášen hladomor.

Způsob, jakým jídlo rozdělovali – a do velké míry stále rozdělují –, spočíval v tom, že tyto úmyslně nedostatečné příděly vložili do krabic a ty položili na zem pod širé nebe uprostřed oblastí ohraničených hliněnými valy. Pak otevřeli bránu a v podstatě nechali lidi, aby se navzájem bili a strkali a aby se přetahovali o velmi omezené množství jídla zanechaného na zemi. To se nedá nazývat distribucí.

Nejenže je to naprosto nedůstojné a záměrně tam leží nedostatečné množství potravin, ale zdá se, že ten systém je navržený tak, aby přispíval k násilnému chaosu – takovému, jaký jsme viděli, když byly zabity tisíce Gazanů, kteří se snažili dostat k těmto nepravidelně poskytovaným a velmi omezeným dodávkám potravin. Průměrná doba, po kterou byla tato distribuční místa pro takzvanou humanitární distribuci otevřena v prvních měsících provozu, byla obvykle kratší než 30 minut.

Chrisi, myslíte, že je možné zásadním způsobem pomoct civilistům v Gaze a zároveň se vyhnout riziku, že tak podpoříme i Hamás? Jinými slovy: Musíme podstoupit takové riziko, abychom pomohli civilnímu obyvatelstvu?

Ano, musíme toto riziko podstoupit. A možná by bylo užitečné začít tím, že – znovu – nemáme žádné důkazy o systematickém zneužívání pomoci Hamásem v Gaze, a to ani ze strany samotné izraelské armády (IDF). Myslím, že to bylo v polovině května, kdy OSN nabídla plán, který zahrnoval v podstatě všechna vylepšení, která Izrael požadoval od distribučního modelu v rámci humanitárního systému vedeného OSN.

Týkalo se to třeba kontroly davu, schování nákladních vozidel – což Izrael dříve nepovoloval –, umístění QR kódů na balíčky s pomocí, prostě celé řady monitorovacích a kontrolních opatření. Prakticky to byl seznam všeho, co si Izrael jen mohl přát. OSN řekla: Vyhovíme všem vašim požadavkům, provedeme ještě víc auditů. Uděláme zkrátka všechno, o co požádáte, když nám dovolíte, abychom mohli sami řídit distribuci, protože to umíme dělat na mnohem větším území, efektivněji, a co je nejdůležitější, bezpečněji. Uděláme to bez účasti amerických žoldáků a bez všeho toho násilí. A podle mých informací z International Crisis Group Izrael na tento návrh OSN nikdy neodpověděl. Protože nechce bezpečnou, efektivní a účinnou distribuci.

A znovu – pokud jde skutečně o obavy z Hamásu a dalších ozbrojených skupin v Gaze, které údajně zneužívají pomoc, pak by se neděly věci jako zavírání většiny vývařoven s teplým jídlem nebo distribuce jen trvanlivých potravin. Nedocházelo by ani ke krajně neefektivnímu shazování potravin z letadel – nikdo totiž neví, kam přesně dopadnou.

Jak může Izrael vůbec tvrdit, že shazování potravin na náhodná místa po celém Pásmu Gazy – někdy přímo do samotným Izraelem označených bojových zón – je méně náchylné ke zneužívání než 400 pečlivě monitorovaných míst pod kontrolou OSN? To samé platí pro Humanitární nadaci pro Gazu, která lidi neregistrovala a fungovala na principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, tedy v naprostém chaosu.

Takže mnohá rozhodnutí Izraele zvyšují riziko zneužívání pomoci místo toho, aby ho snižovala. OSN přitom přišla s velmi solidním návrhem pro bezpečnou a efektivní distribuci pomoci po celém Pásmu Gazy – všude, kde jsou lidé. Ale Izrael o to neměl zájem.

Operace izraelské armády v Pásmu Gazy dál pokračuje, navíc Izrael slibuje novou ofenzivu s cílem ovládnout město Gaza. Myslíte si proto, že se situace v dalších dnech může ještě výrazně zhoršit?

Myslím, že ano. A když já a řada dalších mluvíme o tom, že Izrael v Pásmu Gazy uplatňuje politiku hladovění, tak mezi důkazy, které nám umožňují to tvrdit, patří i fakt, že Izrael byl varován před hladomorem právě ve městě Gaza. Na konci července vydal IPC jedno z nejsilnějších varování, jaké jsem kdy viděl, s údaji o rychle rostoucí akutní podvýživě konkrétně v této lokalitě. Varovali, že se ve městě hladomoru rychle blížíme.

A reakcí Izraele nebylo pozastavení příprav této ofenzivy, omezení bojových operací a navýšení dodávek pomoci. Místo toho zesílil bombardování a z velké části zničil celou čtvrť města Gaza, která se jmenuje Zajtún. A teď pokračuje s ofenzivou i po vyhlášení hladomoru. Je proto jasné, že Izrael přinejmenším není znepokojený hladomorem v tomto městě ani tím, co to pro jeho operaci znamená.

Když ale vezmeme v potaz jasný vzorec toho, jakým způsobem je v Pásmu Gazy hlad používán jako zbraň, zdá se být zřejmé, že Izrael považuje za výhodu, pokud v místě, kde chystá jednu ze svých dosud nejintenzivnějších ofenziv, panuje tak rozsáhlé hladovění. I ze slov izraelského premiéra Benjamina Netanjahua víme, že Izrael doufá ve vysídlení veškerého obyvatelstva, které by se z města Gaza a oblastí na sever od něj přesunulo na jih Pásma Gazy. Tento záměr je také hlavním důvodem, proč Humanitární nadace pro Gazu distribuuje pomoc pouze v části na jih od takzvaného Necarimského koridoru, který odděluje město Gaza od zbytku pásma.

Takže ano – očekáváme, že situace se ještě výrazně zhorší. Intenzivní vojenská operace bude nutit velký počet hladovějících lidí a dětí s akutní podvýživou, kterým bezprostředně hrozí smrt, k odchodu na extrémně přeplněný jih Pásma Gazy.

Zároveň jasně říkám, že jedním z důvodů, proč se takové operace izraelské armády odehrávají v městských oblastech, je to, že Hamás používá lidi v Gaze jako lidské štíty. Pod Gazou se nachází rozsáhlý systém tunelů a možnosti boje v těchto tunelech jsou velmi omezené, až prakticky nulové. Nechcete do nich vtrhnout a dostávat se do přestřelek, tamní podmínky hrají silně proti vám. Takže tyto okolnosti jsou samozřejmě pravda, Hamás se tak skutečně chová. Ale odpovědí nemůže být způsobení hladomoru a jeho následné zesilování v populaci čítající přes milion lidí.

Na závěr jedna obecná otázka: Jak časté nebo možná spíše vzácné jsou dnes ve světě hladomory? A jaké jsou v dnešní době jejich typické příčiny?

Z historického hlediska jsou dnes hladomory velmi vzácnou událostí. Když se zaměříme na nedávné období, tak po přelomu tisíciletí nedošlo zhruba dekádu k žádnému hladomoru – vede se kolem toho sice určitá diskuze, ale pravděpodobně to tak bylo. V závěru toho desetiletí dokonce někteří přední světoví experti na hladomory začali mluvit o tom, že se tuto pohromu lidstva podařilo nadobro vymýtit.

Poté ale přišel velký hladomor v Somálsku, během něhož zemřelo v roce 2011 asi 260 tisíc lidí. A od té doby – poslední dekádu a půl – hladomory přibývají, zejména v oblasti Afrického rohu. Když použijeme měřítka IPC – přičemž určitě může dojít i k hladomoru mimo pokrytí IPC –, tak došlo k vyhlášení hladomoru dvakrát v případě Jižního Súdánu, jednou v případě Súdánu a jednou v Somálsku, v jehož případě se ale diskutuje o tom, jestli jich ve skutečnosti nebylo více. Jeden hladomor byl také až po jeho skončení potvrzen v severovýchodní Nigérii.

Všechny tyto hladomory byly způsobeny nejen konflikty a tím, jak postihují produkci potravin a distribuci a dodávky humanitární pomoci, ale nejvíce tím, když konkrétní státní aktér používal hlad jako válečný nástroj. A to ve chvíli, kdy bojoval nebo se snažil zničit povstalce – nebo i civilisty v jejich blízkosti – na těžko dostupných místech, jako je třeba les Sambisa v severovýchodní Nigérii, bažiny kolem Čadského jezera, rozlehlé sladkovodní mokřady v centrální oblasti Jižního Súdánu nebo vysočina na severu Etiopie. A ano – nyní také hustá městská zástavba a systém podzemních tunelů v Pásmu Gazy.

V posledních 15 letech tak bohužel sledujeme stále častější vzorec, který přišel po dekádě, ve které si svět myslel, že už jsme tento problém možná porazili.