Recenze: Proti kultům a české zbrojovce. Harry Hole má seriál na Netflixu

Detektiv Harry Hole bezezbytku naplňuje stará dobrá pravidla noirových kriminálek. Jeho nejlepším kamarádem je sklenka alkoholu, moc toho nenamluví, a když už s lidmi mluví, většinou to končí katastrofou. Stejně jako jedna z jeho akcí, v níž sedne za volant ihned poté, co odložil kořalku na barový pult. Honička s mužem, jenž přepadl banku, ústí ve smrt policejního parťáka.

V devítidílném seriálu Harry Hole, který lze nově vidět na Netflixu, hraje Tobias Santelmann asi nejslavnějšího norského kriminalistu. Dílo podle románu Pentagram spisovatele Joa Nesbøho samozřejmě spadá do specifické odnože skandinávského noiru, takže vedle detektiva bojujícího s vlastními démony tu dojde na brutální vraždy či okultní tajné spolky.

Několik let po nevyřešené loupeži, která stála život jeho kolegu, Harry Hole sice stále nosí v kapse placatku, ale činí tak jen proto, aby si dokázal, že se z ní nepotřebuje napít. Když se objeví nový případ vraždy mladé ženy, které chybí prst, začne to s Harryho střízlivostí pozvolna vypadat bledě. Sveřepý samotář se pere nejen s traumaty z minulosti, ale také s neschopností udržet si nový funkční vztah. Navíc snaha nechat práci na chvíli za hlavou vede k tragickým událostem, za které sice protagonista tentokrát nenese přímou odpovědnost, ale důvodů se užírat má i tak víc než dost.

Prózy také v Česku populárního Joa Nesbøho nikdy nebyly vystavěné jako výtečné procedurální detektivky. Spoléhají spíše na silné postavy, budování atmosféry a na dostatečně zlověstné pozadí případů, které umožňuje dát událostem nějaký sociální přesah. A také na poměrně hřmotné vyobrazení událostí.

Autor, který ví, jak psát na efekt, svou knihu nyní pro Netflix sám adaptoval. A byť tu jsou některé z neduhů jeho prózy cítit, seriál je nakonec dostatečně podmanivý a především ve druhé půli se trpělivost divákům vyplatí.

Ze začátku se tu přitom příliš nevyšetřuje. Tvůrci rozvíjejí mnoho vedlejších zápletek, řeší se vztahy na pracovišti, Harry bojuje s lahví, tedy spíše lahvemi, které se rekordně vrší v jeho potemnělém bytě. Případ, jímž se momentálně zabývá, pro něj nabývá osobních rozměrů.

Když ovšem píšeme, že se tu příliš nevyšetřuje, samozřejmě to není model typické tuzemské kriminálky, v níž se celou epizodu prakticky nic nestane. V Harrym Holeovi se toho děje spousta, jen leckteré události odvádí pozornost od hlavní zápletky.

Ukazuje se, že žena s ustřiženým prstem je jen první z obětí, kriminalisté z Osla zjevně mají co do činění se sériovým vrahem. Do toho nemohou věřit některým lidem ve vlastních řadách. Kolega a nadřízený Tom Waaler v až démonickém podání Joela Kinnamana vedle policejní práce řeší i podivné kšefty s lidmi na opačné straně zákona a nejspíš je za tím mnohem víc než pouhá korupce.

Seriál stojí na silných postavách, především oba ústřední kolegové a sokové v jednom umí udržet pozornost. Hole působí jako troska, ale dokáže překvapit. Oproti němu stojí Waaler s dokonale vyrýsovaným tělem a ochotou překročit jakékoli hranice, když je třeba zahladit stopy.

Samozřejmostí jsou silné ženské postavy, ať už Harryho volnomyšlenkářská parťačka Ellen, nová švédská kolegyně Beate či Rakel, jíž se Harry pokouší dokázat, že je schopný vážného vztahu.

Seriál se postupně mění v šachovnici, v níž se samotný případ sériového vraha stává jen jednou položkou. Napříč celým dílem se tematizuje fakt, že norští policisté u sebe nesmějí nosit zbraň. To podmiňuje už samotné počínání postav, Hole často nemůže „po americku“ neohroženě vtrhnout na místo činu, mnohé silné pasáže těží z toho, že se stává jen nedobrovolným přihlížejícím. Obzvlášť ve chvíli, kdy ve městě propukají čím dál drsnější války gangů, kterým někdo dodává stále smrtelnější zbraně.

Roli v tom hraje také česká zbrojovka, takže si diváci užijí pár záběrů z centra Prahy. Ale klíčové jsou lokace norské metropole, natáčelo se údajně na 106 různých místech. Od nejšpinavějších uliček a zákoutí, kde se odehrávají pochybné kšefty na záchodcích popsaných sprosťárnami, po prostředí známého Frognerova parku, který zdobí sochy Gustava Vigelanda.

Spolu s hudebním doprovodem od Nicka Cavea a Warrena Ellise vznikla dostatečně atmosférická a stylová podívaná, aby dokázala překrýt jisté rozpaky z dlouhého rozjezdu prvních zhruba čtyř epizod.

Ústřední případ vražd zaobalených mantrami upomínajícími na náboženského fanatika, který na místě činu nechává rudý diamant ve tvaru pěticípé hvězdy, může působit už lehce otravně – jako by jiné než okultní vraždy ve Skandinávii ani nebylo možné spáchat. Jenže i s tím vrahem je to nakonec zamotanější.

V posledních epizodách dokáže být seriál strhující. Sice se pokoušel dát divákům tak moc náladotvorných i dějotvorných scén, až se ten labyrint místy stával lehce umělým, ale pozitiva převažují. Intimita i zmar, uhrančivé záběry na fontány a sousoší i noční Oslo plné deště a odlesků pouličních světel. A především Harry Hole coby další silný noirový hrdina, s nímž chceme pobývat. Ať už hledá cestu k jedenáctiletému Olegovi, který o dalšího boomerského náhradního tátu nemá zájem, anebo se pohybuje na hraně zákona, aby vyřešil situace, jež se čistě podle práva dotáhnout do konce nedají.

Cesta k další sérii je závěrečnými scénami otevřena dokořán. Po počátečních rozpacích se na ni lze spíše těšit.