Válečný prezident Trump se historicky vymyká svým předchůdcům

Když americký prezident Donald Trump ono brzké únorové ráno oznámil zahájení operace Epická zuřivost, tedy války s Íránem, pasoval se do role válečného prezidenta. A to navzdory tomu, že do svého druhého mandátu vstupoval se slibem, že bude války ukončovat, nikoli zahajovat.

Už do své první vítězné kampaně v roce 2016 vstupoval jako „vzdorující outsider“, který je proti válkám. Odmítal invaze do Iráku a Afghánistánu, kritizoval neúspěchy americké zahraniční politiky. Trump měl být kandidátem změny. Nálepku „proti válce“ si držel po celou dobu kampaně i mandátu.

Stejně jako v řadě jiných případů se nakonec i tento závazek ukázal jako proměnlivý.

Symbolicky to naznačilo už jeho rozhodnutí přejmenovat ministerstvo obrany na ministerstvo války. Politickou podstatu této změny tehdy formuloval šéf resortu Pete Hegseth: „Hloupé, politicky korektní války minulosti byly pravým opakem toho, co děláme nyní.“

Spolu s Trumpem započali novou éru takzvaného odstrašování, kterou definují heslem Mír prostřednictvím síly.

Politologové a další experti se teď snaží popsat, o jaký nový směr Donald Trump usiluje a kam ubírá americkou zahraniční politiku.

Interpretace se často liší, ale v jednom se vesměs shodují: Trump vykazuje odhodlání konfrontovat všechny, kteří podle něj „porušují“ jeho představu o tom, jak by měl svět fungovat.

„Místo konzistentní strategie v zahraniční politice spíše improvizuje a rychle mění kurz podle svého aktuálního vnímání světa a toho, koho považuje za nepřítele,“ popsala pro Seznam Zprávy přední expertka na Blízký východ a bývalá poradkyně, která působila v administrativě prezidenta Joea Bidena na ministerstvu obrany i v Bílém domě, Alia Awadallahová.

Od samého začátku postrádala válka proti Íránu jasnou strategii. Od Trumpa a z Bílého domu zaznívala slova o změně režimu, aby si jindy vytyčili užší cíle ve smyslu likvidace íránského jaderného a raketového programu a tamního námořnictva nebo přístupu k íránské ropě.

Zároveň prezident otevřeně řekl, že ho překvapila tvrdá reakce Íránu, kdy napadená země zaútočila na americké spojence v Perském zálivu a zablokovala Hormuzský průliv. Přestože to jsou scénáře, se kterými experti, včetně těch vládních, pracují desítky let.

„Trump cíleně nechává spojence i protivníky v nejistotě ohledně svých dalších kroků. Je obchodník, který je ochoten získat krátkodobé výhody, protože ví, že se k dalším vyjednáváním může vrátit. A je to bojovník,“ shrnuje komentátor amerického deníku The Wall Street Journal Matthew Continetti.

Pro Trumpa podle něj politika není ani tak místem pro přesvědčování jako spíše arénou střetu vůlí.

Trumpovo vedení se tak odklání od běžného modelu válečné role amerických prezidentů.

Historik Victor Davis Hanson, který napsal často citovanou esej o válečném prezidentství, se domnívá, že úspěšný válečný prezident se pozná na základě tří kritérií: dokáže nasadit armádu s jasným cílem, čelit domácí opozici s odhodláním a přesvědčit veřejnost o morální oprávněnosti zásahu.

U Trumpa byla podle Hansona tato měřítka splněna jen částečně. Cílem vojenské akce bylo omezit íránské vojenské schopnosti a zabránit dalším hrozbám regionální a mezinárodní bezpečnosti.

Použitá síla odpovídala těmto cílům, odvaha a rozhodnost prezidenta tak byly zřejmé. Chyběl však morální rámec, který by veřejnosti a spojencům vysvětlil oprávněnost zásahu.

„A Trump si to uvědomuje. Současně je více než zřejmé, že hledá rychlé a viditelné vítězství a cestu, jak z konfliktu vystoupit, aniž by utrpěl politické škody doma, které prostě podcenil,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy analytička Negah Angha, která léta působila jako poradkyně Pentagonu a současně působí na londýnské King's College.

Ačkoli mezi přesvědčenými republikánskými voliči má operace většinovou podporu, což ukazuje, že se Trumpovi daří upevnit své voličské jádro, širší veřejnost konflikt v Íránu zatím nepodporuje.

Američané jsou naopak vůči konfliktu stále kritičtější, jak ukazují průzkumy zveřejněné ve středu. Vysoké ceny pohonných hmot a obavy z rozšíření konfliktu situaci jen zhoršují. Podle průzkumu Pew Research Center nesouhlasí s tím, jak prezident Donald Trump konflikt řeší, 61 % dotázaných.

Jiný průzkum, provedený Quinnipiac University, zase ukázal, že 42 % registrovaných voličů si myslí, že válka svět činí méně bezpečným, zatímco jen 35 % věří, že ho činí bezpečnějším.

Zároveň je důležité dodat, že průzkumy veřejného mínění v USA jsou často velmi proměnlivé. Probíhají neustále, otázky jsou kladeny různými způsoby a vzorky respondentů se mění, takže výsledky se mohou z týdne na týden výrazně lišit. Jeden průzkum může ukazovat silnou kritiku, jiný zase větší podporu, což ztěžuje určení toho, jak veřejnost vnímá danou situaci.

„Když vedete zemi do války, chcete získat podporu demokratů i republikánů a kritiků války, nebo se jim alespoň vyhnout,“ poznamenal pro deník The Washington Post (WP) Peter Feaver, který radil prezidentovi Georgi W. Bushovi v otázkách národní bezpečnosti a nyní studuje prezidentský styl vedení ve válečných situacích na Duke University.

„Zatím však nevidím, že by administrativa usilovala o podporu mimo své MAGA jádro, ale to se může změnit, pokud bude válka náročnější a nákladnější,“ dodal Feaver, jehož analýzy hojně citují americká média i odborná veřejnost.

Podle deníku The Washington Post Trump dokonce nepůsobí jako prezident plně soustředěný na válečný konflikt. Velkou část své veřejné komunikace totiž věnuje tématům, která s válkou přímo nesouvisejí, což vyvolává otázky o prioritách Bílého domu.

Prezidenti se během válek přirozeně musí zabývat více tématy najednou, zároveň se ale soustředí na získání podpory pro konflikt.

Například republikán George W. Bush po zahájení invaze do Iráku v roce 2003 zaplnil svůj veřejný program téměř výhradně body souvisejícími s válkou. Měsíce předtím systematicky získával podporu Kongresu i zahraničních spojenců.

Demokrat Barack Obama schvaloval cílené operace, z nichž asi největší je zabití vůdce teroristické organizace Al-Káida Usámy bin Ládina z roku 2011. Její provedení oznámil v televizním projevu k národu, což je z pohledu historie tradiční postup.

Trump začátek války s Íránem oznámil na sociálních sítích a následně zodpovídal dotazy během tiskové konference v bílé kšiltovce s nápisem USA. Později stejným způsobem na platformě Truth Social oznámil smrt íránského nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího.

Novinář WP Michael Birnbaum jeho způsob komunikace popisuje jako méně formální a diametrálně odlišný od prezidentské prezentace válečných událostí. Jak Seznam Zprávy už popsaly, Bílý dům k propagaci válečného úsilí využívá také netradiční obrazové materiály, které kombinují záběry útoků s odkazy na populární kulturu a videohry.

Vedle voličů je klíčová i reakce uvnitř samotné administrativy. Chaotické a často protichůdné signály z Bílého domu znervózňují zákonodárce i některé Trumpovy spolupracovníky, šéf Národního protiteroristického centra Joe Kent kvůli tomu dokonce rezignoval.

„Všichni se obávají, že se z toho stane další vleklý konflikt na Blízkém východě,“ uvedl pro americkou stanici CNN jeden z Trumpových spojenců, který si nepřál být jmenován. „To je přece historie tohoto regionu, takže není jasné, proč s tímto scénářem nepočítali.“

Když se novináři Trumpa ptali, jestli ho vůbec znepokojují rostoucí ceny pohonných hmot a dopady konfliktu na ekonomiku, odpověděl, že s ohledem na časový rámec nemá obavy: „Je to krátká akce v otázce, která měla být řešena už před 47 lety. Žádný prezident před námi na to neměl odvahu,“ odkázal na islámskou revoluci z roku 1979.

Podobné otázky o trvání konfliktu se objevily i na začátku invaze do Iráku v roce 2003. Už týden po zahájení bojů mluvčí prezidenta Bushe Ari Fleischer odpovídal, že přesný čas trvání nelze předvídat: „Doufáme, že akce bude co nejkratší, ale jsme připraveni bojovat po dobu, která bude nezbytná a správná.“

Nic takového Trump Američanům zatím neřekl, opakovaně mluví o omezeném konfliktu.

Jak nakonec bude válka hodnocená, zůstává stále otevřenou otázkou. Zatím se hodnocení značně liší.

Americký politolog Peter Beinart konflikt označuje za „imperialismus maskovaný zahraniční politikou“. Komentátor The New York Times Bret Stephens naopak píše, že zásah mohl „světu prokázat službu“ a že bez konce současného íránského režimu si lze jen těžko představit stabilnější Blízký východ.

Mezi těmito pohledy stojí další komentátor The New York Times Thomas L. Friedman, který region popisuje jako „komplikovaný, kaleidoskopický prostor“, kde se prolínají náboženství, ropa, kmenová politika i rivalita velmocí. Upozorňuje přitom, že opakem autokracie zde nemusí být demokracie, ale často spíše nestabilita.

Bývalý rakouský poslanec Evropského parlamentu a expert na demokratické systémy Hannes Swoboda upozorňuje, že zásah situaci ještě zkomplikuje a nelze očekávat, že se brzy zjednoduší.

Ve své aktuální analýze Trumpova válečného prezidentství otevírá otázku, zda je vůbec přijatelné, aby dvě země vojensky sesazovaly vedení jiné země a určovaly podmínky pro její nástupce.

Změna režimu se v Íránu zatím nerýsuje. Přestože Američané a Izraelci zdecimovali velkou část tamního vedení, u moci zůstávají lidé, kteří byli donedávna úzce svázaní se zabitým nejvyšším vůdcem Alím Chameneím.

Trump nicméně situaci hodnotí jinak. „Došlo ke změně režimu,“ řekl o víkendu novinářům na palubě Air Force One. „Ten původní režim byl rozmetán, zničen, všichni jsou mrtví. Další režim je z většiny mrtvý. Myslím, že se dostáváme k třetímu režimu – jednáme s úplně jinými lidmi. Je to zcela jiná skupina, takže bych to považoval za změnu režimu, a upřímně řečeno, byli velmi rozumní.“

Jak pro Seznam Zprávy v exkluzivním rozhovoru upozornil americký politik a právník Elliott Abrams, Trump si operací Epická zuřivost už v každém případě zajistil místo v historii. „Předpokládejme, že Teherán padne třeba za dva roky. Všichni řeknou: Nestalo by se to, kdyby Trump režim neoslabil v roce 2026,“ řekl.