Ze všech kroků Trumpa v Íránu plyne jediný cíl, říká exporadkyně Pentagonu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americké a izraelské údery proti Íránu otevírají zcela novou kapitolu na Blízkém východě. Podle Jasmine El‑Gamalové, analytičky pro zahraniční záležitosti a bývalé poradkyně Pentagonu pro Blízký východ, situaci navíc komplikuje rozpor mezi americko-izraelským postupem a předchozími diplomatickými signály.

Omán, který působí jako hlavní prostředník mezi USA a Íránem, tento týden řekl, že během jednání se podařilo dosáhnout významného pokroku.

„Přestože USA hovoří o bezprostřední hrozbě, která by jim poskytla mezinárodněprávní krytí k útoku, nepředložily žádné důkazy, ani veřejně, ani podle dostupných informací neveřejně Kongresu,“ upozorňuje expertka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podle El‑Gamalové region nyní čelí extrémní nejistotě a vysokému riziku eskalace. Americké a izraelské údery, následované íránskou odvetou proti pěti ze šesti států Rady pro spolupráci v oblasti Perského zálivu, ukazují, že první kolo konfliktu je teprve začátek.

„Pokud budou útoky pokračovat, lze očekávat výraznou eskalaci, aktivaci íránských proxy sil (spojenců, jako jsou libanonský Hizballáh, milice v Iráku nebo húthíjští povstalci v Jemenu, pozn. red.) a vyšší civilní ztráty, což výrazně zkomplikuje situaci Spojených států, jejich spojenců a samotného Blízkého východu,“ vysvětluje expertka.

Proč se podle vás Spojené státy rozhodly zasáhnout právě teď?

Existuje zde výrazný rozpor. To, co řekl prezident Trump, už víme. Tvrdí, že USA odvracely bezprostřední hrozbu ze strany Íránu a že cílem bylo zajistit, aby se Írán nikdy nedostal k jaderné zbrani. Administrativa také uvedla, že nevidí cestu k dohodě s Íránci, a naznačila, i když to prezident Trump výslovně neřekl, že prostor pro diplomacii už neexistuje.

Přestože USA hovoří o bezprostřední hrozbě, která by jim poskytla mezinárodněprávní krytí k útoku, nepředložily žádné důkazy, ani veřejně, ani podle dostupných informací neveřejně Kongresu.

Omán, který působí jako klíčový prostředník mezi USA a Íránem, naznačil, že Írán byl ochoten s Amerikou jednat o jaderném programu. Naznačuje to podle vás selhání diplomacie, nebo byl vojenský zásah vždy pravděpodobným výsledkem? A dá se v tuto chvíli vůbec odhadnout, jak blízko byla dohoda k reálnému uzavření?

Klíčový je rozhovor ománského ministra zahraničí Badra Budajdího pro pořad Face the Nation. Ománci působili jako hlavní prostředníci mezi USA a Íránem a jejich role byla zásadní pro udržení otevřených diplomatických kanálů. Ministr jasně uvedl, že v jednáních došlo k bezprecedentnímu pokroku: Írán souhlasil, že nikdy nebude mít jaderný materiál vhodný pro výrobu bomby.

Dále se Írán zavázal k nulovému hromadění materiálu, bez nějž nelze jadernou zbraň vyrobit, a k plné a komplexní verifikaci ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Přepis rozhovoru ukazuje, že tato vyjádření zazněla méně než 24 hodin před americko-izraelským úderem. Pokud je to pravda, existují dva protichůdné příběhy: jeden od prostředníka a Íránu, druhý od USA a Izraele. Otázkou zůstává, zda diplomacie skutečně selhala, nebo zda USA a Izrael jednoduše nechtěly pokračovat.

V tomto kontextu se tedy nabízí otázka, jaký byl hlavní strategický cíl. Trump se prezentuje jako prezident míru, touží po Nobelově ceně, ale zároveň už několikrát dal povel k vojenskému útoku. Proč to tedy dál neřešit diplomatickou cestou?

Na základě mého působení v Pentagonu si myslím, že Trumpův přístup je jednoznačný: všechny kroky ukazují, že cílem je změna režimu a Trump chce tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, nehledě na případné riziko eskalace či diplomatické komplikace.

Prezident ve svých vyjádřeních íránskému lidu otevřeně podpořil snahu o změnu režimu: „Do toho. USA stojí za vámi. Vezměte si svou zemi zpět. Takovou příležitost už možná nikdy nedostanete.“

Stejně tak je deklarovaným cílem izraelského premiéra je už desítky let změna režimu v Íránu, ten opakovaně tlačil americké administrativy tímto směrem.

V administrativě i Kongresu jsou také jestřábi, například senátor Lindsey Graham, kteří podporují stejný cíl. Argumentují tím, že Írán je nyní slabší než kdy dříve, zejména po loňské dvanáctidenní válce, a že právě teď je správný moment k zásahu.

Jak pravděpodobná je eskalace v regionu — krátkodobě i dlouhodobě?

Podle všech, s nimiž dnes v regionu mluvím, panují z eskalace extrémní obavy. To, co jsme viděli dnes, je teprve první kolo. Proběhly americké a izraelské údery a následovala íránská odveta proti pěti ze šesti států Rady pro spolupráci v oblasti Perského zálivu. Ušetřen byl pouze Omán, který působí jako vyjednavač. Ostatní země byly zasaženy, protože hostí americká zařízení.

Nyní musíme sledovat, co přijde dál. Pokud je cílem skutečně změna režimu, lze očekávat výraznou další eskalaci, včetně aktivace íránských proxy sil v regionu a vyšších civilních ztrát.

Izrael zasáhl dívčí školu na jihu Íránu. Podle dostupných informací zemřelo pět až čtyřicet dívek (pozdější íránská bilance mluvila o více než 60 obětech, pozn. red.). Civilista byl také zabit troskami ve Spojených arabských emirátech. A to je teprve začátek.

Pokud budou útoky na obou stranách pokračovat, můžeme v příštích dnech očekávat jak zamýšlené, tak nezamýšlené důsledky, včetně dalších civilních ztrát, destabilizace regionu a výrazného nárůstu napětí mezi Spojenými státy, jejich spojenci a Íránem.

Kde nyní stojí klíčoví partneři Spojených států, jako Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty?

Veřejně dostupná vyjádření jsou jasná. Saúdská Arábie vydala prohlášení, v němž odsuzuje íránské útoky a vyjadřuje solidaritu se státy Rady pro spolupráci v oblasti Perského zálivu. Omán vyjádřil znepokojení nad vývojem situace.

Obecně všechny státy regionu dávají najevo, že jsou z vývoje událostí velmi znepokojeny, a zároveň odsuzují íránské útoky na svá území. Je třeba připomenout, že právě země Perského zálivu v posledních týdnech sehrály klíčovou roli při snaze odradit prezidenta Trumpa od útoku.

Lze si tedy představit jejich frustraci z toho, že Írán nyní útočí na americké základny na jejich území, což zároveň znamená útok na jejich suverenitu, po tom, kolik energie věnovaly snaze úderu zabránit.

Mají státy Perského zálivu nyní vůbec nějakou reálnou páku, jak ovlivnit postup Spojených států, nebo jim nezbývá nic jiného než jen sledovat další vývoj událostí?

Jejich prostor pro ovlivnění situace je velmi omezený. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty jsou klíčovými bezpečnostními partnery Spojených států, hostí americké základny a jejich spolupráce je pro Washington strategicky důležitá. Mohou tedy vyvíjet diplomatický tlak, apelovat na deeskalaci a využívat své kanály k americké administrativě.

Současně jsou ale ve složité pozici. Bezpečnostně jsou závislé na Spojených státech a navíc čelí přímým důsledkům konfliktu na svém území. Země regionu už platí cenu za rozhodnutí USA a Izraele zasáhnout.

Všichni se snažili prezidenta Trumpa přesvědčit, aby útok neprovedl, ale nakonec zvítězila argumentace izraelského premiéra Benjamina Netanjahua.

Pracovala jste jako poradkyně Pentagonu za prezidenta Baracka Obamy. Změnil se podle vás zásadně americký přístup k Blízkému východu, nebo jen sledujeme důsledky agresivnějšího stylu vedení politiky prezidenta Trumpa?

To, co nyní sledujeme, představuje zásadní posun nejen oproti předchozím prezidentům od éry George W. Bushe, ale i oproti předvolebním slibům Donalda Trumpa. Během kampaně opakovaně deklaroval, že nechce vstupovat do nových válek na Blízkém východě a že jeho cílem je být „prezidentem míru“.

Současné posilování vojenských kapacit a masivní nasazení sil v regionu je největší od války v Iráku. To je nejen významná změna ve srovnání s předchozími administrativami, ale také přímý obrat vůči jeho slibům voličům. Trump nyní vystavuje americký personál a majetek reálnému riziku a otevírá cestu k nové válce na Blízkém východě, což zcela kontrastuje s jeho předchozí rétorikou o omezení angažmá USA.