Bývalý country muzikant zachránil zámek, ve kterém se doslova psaly dějiny

Na úpatí Železných hor, mezi Chotěboří a přehradou Seč, leží drobná obec Maleč. Dominuje jí nevelký zámek s anglickým parkem. Neoplývá dokonalou architekturou, příchozí si však získá malebností a domáckou atmosférou. Ale i barvitou minulostí, která na ně dýchne z expozice. Tady se totiž doslova psaly dějiny.

Návštěvníky, kteří mohou přijít na prohlídky o letních víkendech, uvítají romantické Chopinovy klavírní etudy, jež se linou až do zahrady. Hudba je pak provází po celou dobu prohlídky. Historie zámku je s ní totiž úzce spjatá.

Někdejší vlastník, národní buditel, politik a baron František Ladislav Rieger skládal básně, z nichž se některé po zhudebnění staly oblíbenými písněmi. Jeho tchán František Palacký, který tu dokončil své Dějiny národu českého a od jehož úmrtí tento týden uplynulo 150 let, byl varhaník, harfista a brilantní klavírista a vystudoval hudební teorii a skladbu.

Tehdejší správce zámku Václav Červinka složil scénickou hudbu ke Stroupežnického hře Naši furianti, hrané v Národním divadle. A častým hostem tu byl i Antonín Dvořák, pro kterého Riegrova dcera Marie sepsala libreta dvou oper.

Úspěšným muzikantem byl i nynější majitel Václav Macháček-Rieger. Strávil 20 let jako baskytarista Country Beatu Jiřího Brabce. S kapelou, kterou po boku Brabce a Jiřího Grossmanna zakládal, získal platinovou desku dřív než Karel Gott. Několikrát se s úspěchem účastnili i festivalů ve Wembley a v Nashvillu.

Kapela měla v počátcích i angažmá v divadle Semafor. „Dva roky jsme táhli celý repertoár Semaforu. Jiří Suchý nás srdečně přijal, hráli jsme třicetkrát za měsíc různá představení, občas s námi jezdil i na zájezdy,“ vypráví bývalý hudebník.

Po sametové revoluci se však pro Macháčka-Riegra vše změnilo. Jeho matka, známá germanistka Věra Macháčková-Riegerová, se v restituci přihlásila o zabavený rodinný majetek. Václav jí s řešením restitucí pomohl a později majetek zdědil.

Nejdřív rodina získala a opravila MacNevenův palác v Praze. „To bylo něco příšerného z hlediska stavu a průběhu oprav. Pak jsem si řekl, už nikdy nechci českou stavařinu ani vidět. No, a záhy na to přišla restituce Malče a já jsem v tom lítal zas,“ popisuje Macháček-Rieger.

Z pronájmů v pražském paláci se zaplatily opravy a zbyly i peníze na Maleč. K zámku sice původně patřily i polnosti a lesy, ale restituce se vlekla asi 15 let, takže na nich dlouho nešlo vydělávat.

Rodina nakonec dostala zpět jen polovinu ztraceného majetku. Zámek přitom vyžadoval investice. „Abychom tady mohli něco dělat, museli jsme se zbavit spoluvlastnictví se státem, protože nám vydali jen ideální půlku. Druhá patřila Národní galerii,“ říká Macháček-Rieger. Zbytek tedy od státu odkoupil.

Bylo nutné opravit krovy, střechu a zbavit se vlhkosti, což znamenalo osekat omítky a odkopat podlahy. Opravit potřebovaly i klenby a propadlé stropy.

Při tom byl majitel rád za stavební vzdělání. Chodil totiž na stavební průmyslovku, kde se v rámci praxe vyučil zedníkem. Později absolvoval i tři semestry studia architektury na ČVUT. „Těch pár triviálních znalostí se mi hodilo, protože s firmou tady jsem zažil opravdu dobrodružství. Kdyby na mém místě byl někdo, kdo o tom nic neví, okradli by ho až na kost,“ nastiňuje Macháček-Rieger.

Zpočátku ale rodina nevěděla, co si se zámkem počne. Uvažovala o domově důchodců či penzionu. „Nakonec jsem se rozhodl, že tady uděláme muzeum – památník obou osobností, které tu žily,“ říká majitel s odkazem na Riegra a Palackého, svého prapraděda a praprapraděda. Do zámku se s rodinou přestěhoval a nějakou dobu tu s nimi žila i jeho matka.

Panství má původ ve středověku, už ve 13. století je Maleč zmiňovaná jako rytířské sídlo a od roku 1515 tu stála tvrz. Na jejích základech postavil roku 1602 pozdně renesanční zámek Jan Beneda z Nečtin a na Vilímově. Původně byl symetrický a jednopatrový, uprostřed vyvýšený na dvě podlaží. Později přišly barokní a empírové úpravy, asymetrickou podobu dalo zámku rozšíření za Auerspergů v první půlce 19. století.

František Ladislav Rieger koupil zámek v roce 1862, dle Ottova slovníku naučného za 300 tisíc zlatých. Po pádu Bachova absolutismu očekával svůj politický vzestup. „A byl takový nepsaný zákon, že kdo chtěl v politice něco znamenat, musel se prezentovat jako majetný, že nejde do politiky jako do kšeftu,“ vysvětluje Macháček-Rieger.

Prodal proto rodinný mlýn s polnostmi v Semilech a hledal nějaké panství. Nejdřív koupil zámeček v Suchdole na Sedlčansku, ale po dvou letech jej prodal, když objevil lepší Maleč.

Hned při první návštěvě s ním sem přijel i jeho tchán a politický souputník František Palacký. „Rieger mu tady hned poskytl pokojík, kde pak Palacký trávil 14 let života a dopsal tady svoje Dějiny,“ přibližuje Macháček-Rieger.

Pro rodinu byl zámek letním sídlem, bývala tu od poloviny května do konce září. Zatímco Palacký většinou pracoval, Rieger i relaxoval při zvelebování zámku a panství. Na přání manželky tu vybudoval kapli a v plánu měl i zámek rozšířit. Ale za života to nestihl a dědicové od plánu ustoupili. Panství se Riegrovi hodilo i po roce 1897, kdy ho císař povýšil do šlechtického stavu.

Hospodářství nebylo žádný zlatý důl, ale prosperovalo. Součástí byl i úspěšný pivovar, odkud si Rieger nechával vozit pivo i do Prahy a do Vídně. Sám odsud do obou měst vyrážel. „Jel vždycky kočárem do Golčova Jeníkova na nádraží a buď jel doprava do Prahy, nebo doleva do Vídně,“ popisuje majitel zámku.

Ne vše se mu ale dařilo, třeba akciový cukrovar, který založil, skončil v konkurzu. K panství patřilo 1250 hektarů pozemků s velkostatkem, mlékárnou, cihelnou, lihovarem či pilou. Ottův slovník naučný zmiňuje i vyhlášené malečské ryby.

Centrem zámku byl hlavní salon, kde se rodina scházela i s návštěvami z Čech a z ciziny. Hrálo se tu ochotnické divadlo a opera, vyráběly se kulisy i kostýmy. Často sem jezdil dramatik Ladislav Stroupežnický, který se rád účastnil i zdejších honů. Řadu drobných oper složil správce Václav Červinka, libreta k nim psala jeho žena a Riegrova dcera Marie Červinková-Riegerová.

Ta napsala libreta i k operám Jakobín a Dmitrij Antonína Dvořáka. Dvořák byl jako rodinný přítel na Malči víckrát. U klavíru s Marií cizeloval společné dílo, osazenstvu přehrával úryvky skladeb a drobně komponoval.

Jednou se i vypravil na pálení čarodějnic, které znal jen z vyprávění. Vyšplhal na kopec a pozoroval, jak venkované všude v kraji pálí ohně a skáčou přes ně. „Jemu se to strašně líbilo, začal si broukat a poznamenával si snad na manžetu košile nějaké noty,“ vypráví Macháček-Rieger. Zda se to však projevilo v jeho skladbách, není doloženo.

Hudba byla blízká i Františku Palackému. Vystudoval hudební teorii a skladbu a komponoval písně s klavírním doprovodem, které pak v salonech sám předváděl. Miloval Beethovena a zvlášť jednu jeho sonátu. Když už byl starší, nechával si ji zahrát někým z rodiny.

A ze zámku je zaznamenaná historka jak vystřižená z filmu Pelíšky. „Jednou ji hrála vnučka a on seděl ve své pracovně. Dveře zůstávaly otevřené a on slyšel, jak ona toho Beethovena v salonu nehraje, jak se má. Odložil Dějiny, šel za tou vnučkou a řekl: ‚Pusť mě k tomu.‘ Sedl za piano a ukázal jí tu pasáž, jak se to má správně hrát,“ popisuje Macháček-Rieger.

Po Riegrově smrti v roce 1903 zdědili zámek jeho potomci. Žili tu až do nástupu komunistů k moci, poslední vlastník byl Riegrův vnuk Bohuš s manželkou Vladimírou. „Moje matka sem jezdila často, Bohuš byl její strýc. Předtím to spoluvlastnil i její otec. Jezdila sem na prázdniny a psala tady diplomku,“ říká majitel.

V roce 1951 panství komunisté zestátnili. V zámku se usídlil Místní národní výbor, během let tu byla i školní dvoutřídka, pionýrská a svazácká klubovna, hifi klub, klub důchodců či služebna SNB, ordinovali tu lékařka a zubař.

„Jednou jsme tu byli s mámou na výletě ještě za bolševika, inkognito jsme navštívili zámek, netušíce, že jednou bude převrat a restituce,“ vzpomíná Macháček-Rieger. V dnešní jídelně majitelů schůzovalo vedení obce. „Nicméně starostovi (předsedovi MNV – pozn. red.) bylo jedno, že je děravá střecha, že tam nejsou okapy a že se propadají stropy,“ podotýká bývalý hudebník.

Do roku 1985 stála v zahradě konírna s empírovými klenbami. „Památkáři zpracovali projekt na záchranu, ale okresní tajemník v Havlíčkově Brodě sem v roce 1985 škrtem pera poslal buldozery a bylo po konírně,“ říká Macháček-Rieger.

Zámek převzal ve zuboženém stavu, i když úplná ruina to nebyla. Na obnově výmaleb restaurátor pracoval rok. Štuk v salonu byl celkem v pořádku, ale ve zdech byly masivní praskliny a stopy po elektroinstalaci. Vzácné knihy byly rozstrkané po zámku, některé se musely čistit od plísně.

Když se majitel rozhodl pro památník Riegra a Palackého, měl z čeho vycházet. Dvě třetiny mobiliáře se ztratily, ale pořád zůstalo dost autentických kusů. Hlavně celá Palackého pracovna. „Přes všechna ta léta zůstala úplně nedotčená,“ pochvaluje si majitel. Zatímco Rieger byl pro komunisty jako velkostatkář a šlechtic nežádoucí, Palackého uznávali díky kladnému vztahu k husitům, jež považovali za své předchůdce.

V 70. letech byla Palackého pracovna několik let veřejně přístupná jako součást expozice dějin české hudby. Václav Macháček-Rieger ji však popisuje jako ostudnou. „Místo, aby opravili poškozené výmalby, dali tam konstrukci a na ni napnuli látky, aby to schovali. Udělali pár vitrín a stojánků, pověsili tam pár starých hudebních nástrojů a not a dali tam vitríny s obaly gramofonových desek,“ popisuje. Nakonec byla expozice pro nezájem zrušena.

Tu nynější, otevřenou roku 2018, Macháček-Rieger s přispěním manželky Hany vybudoval velmi pečlivě a atraktivně i pro dnešního člověka. Průběžně přidává i další exponáty z aukcí či z rodinné pozůstalosti. Místo živých průvodců návštěvníky provází audionahrávka komentáře z úst herce Jaroslava Plesla. Pro mládež má majitel druhou verzi. Namluvila ji jeho tehdy šestnáctiletá dcera Marie jazykem náctiletých.