Dvořák vyrůstal v hospodě. Jeho rodný dům je teď překvapivě zábavné muzeum

Češi nedali světu slavné hvězdy popu či rocku první kategorie. V klasické hudbě je to však jiné. Vedle Bedřicha Smetany nebo Leoše Janáčka je to hlavně Antonín Dvořák, kdo oslnil svět. Jeho hudba zní pravidelně v nejprestižnějších koncertních sálech světa, byla přítomná i při výpravě Apolla 11 na Měsíc.

Mohlo to přitom dopadnout úplně jinak. Světoznámý skladatel vzešel z venkovské rodiny řezníků a hostinských a zpočátku se od něj očekávalo pokračování rodinné tradice. Nadání na hudbu ho však nasměrovalo pryč z rodné vesničky. S muzikou se v dětství začal setkávat v hospodě, kterou provozovali jeho rodiče. Otec v ní i hrával na citeru a chlapec ho někdy doprovázel na housle.

Dvořák se narodil ve středočeské Nelahozevsi, kousek od známého renesančního zámku a řeky Vltavy. Jeho rodný dům, bývalý hostinec, dlouho fungoval jako skladatelův památník. Dnes klasicistně upravená barokní stavba patří rodu Lobkowiczů. A ten z ní s pomocí architektů z londýnského studia Wright & Wright a designérů muzejních expozic z berlínské kanceláře studia Ralph Appelbaum Associates vybudoval inovativní zábavné muzeum s řadou interaktivních prvků.

Mnohá česká muzea mají jednu slabinu. I když jsou nově upravená, často stále kráčejí v zaběhnutých stopách našich babiček. Překypují panely s dlouhými texty, vystavené předměty jsou ukryté za sklem či za šňůrami, na židle se nesmí sedat. Interaktivní prvky mnohdy představují jen displeje, které nabízejí prohlížení fotek a dalších dlouhých textů, případně umožní hrát pexeso či skládat puzzle.

Nové muzeum v Nelahozevsi je úplně jiné. Hýří nápady, jak informace hravě podat, dává návštěvníkům možnost si vše osahat. Kombinuje historické s moderním a pro zvědavé si nechává i hledání skrytých tajemství. Vše v citlivě renovované památce, kde se potkává historie se současnou architekturou. Dokonalý příklad, jak má vypadat muzeum ve 21. století, ve kterém se návštěvníci nenudí.

Nezisková společnost Lobkowicz Collections, spadající pod House of Lobkowicz, se v expozici zaměřila jen na Dvořákovo dětství.

„Ve sbírkách toho k Antonínu Dvořákovi máme velmi málo. A nechtěli jsme si půjčovat tolik věcí, abychom mohli naplnit jedenáct místností a ještě jednou vyprávěli o životě slavného skladatele, jak to dělají památníky v České republice,“ říká mi kurátorka Eleonore Kinsky ve zdejší příjemné malé kavárně, kterou architekti vytvořili v místech kdysi vyhořelé stodoly.

Expozice přibližuje místo, kde se skladatel narodil, kde vyrůstal a pochytil první hudební vlivy. „Naše výstava je interaktivní. Je tak udělaná, protože se nedochovaly téměř žádné původní věci z Dvořákova dětství. Díky tomu si mohou lidé na všechno sáhnout,“ přibližuje kurátorka. Návštěvník má možnost se vžít do tehdejší doby na vesnici a pochopit, jak se přihodilo, že se venkovský kluk z řeznické a hostinské rodiny stal skladatelem.

„Když se narodil, tak se předpokládalo, když je to kluk, že bude stejně jako tatínek, dědeček a všichni strejdové řezník a snad možná i hostinský,“ poukazuje kurátorka Kinsky. Od malička však byl obklopený hudbou. V hospodě, kde s rodiči bydlel, se často hrálo, tančilo a zpívalo, otec i strýc muzicírovali v místní kapele. Malý Antonín měl také štěstí na kantory, kteří měli vztah k hudbě.

V Nelahozevsi byla jen takzvaná triviální škola, kde se děti do 12 let naučily základy ve čtení, psaní, počítání, náboženství a případně v hudbě. Tím tehdy u většiny dětí vzdělání končilo.

U Antonína to bylo jinak. Ve 12 letech ho rodiče nechali studovat dál, musel se však odstěhovat ke strýci do nedalekých Zlonic. „Myslím si, že šel pokračovat ve škole, protože byl hudebně nadaný a byl chytrý žák. Rodiče měli nejspíše naději, že z něj bude možná něco trochu lepšího než řezník,“ uvažuje Eleonore Kinsky.

Ve škole ve Zlonicích měli třetí třídu navíc a v ní silný hudební program. A také výuku němčiny, která byla v tehdejším Rakousku zásadně důležitá.

Hospodské muzicírování v Nelahozevsi se dle Eleonore Kinsky částečně odrazilo i ve Dvořákově hudbě, konkrétně ve Slovanských tancích. Spíše než z dětství to však bylo až z pozdější doby. „I v expozici máme takovou anekdotu, že prý Dvořák přijel už jako dospělý koncem sedmdesátých let 19. století do Nelahozevsi. Tady už ho nikdo neznal, takže byl trošku anonymní,“ vypráví Kinsky.

Šel na muziku do tanečního sálu v hostinci, ve kterém vyrůstal. „A šel tam záměrně, protože se mu líbilo, že hudebníci, když už byli trošku víc opilí, začínali hodně improvizovat. A z toho třeba má jeden motiv ve třetím Slovanském tanci,“ popisuje kurátorka.

Právě v té době získal podporu od Johannese Brahmse ve Vídni. Ten ho spojil s vydavatelstvím v Berlíně a Dvořák se právě díky Slovanským tancům skoro ze dne na den proslavil.

Dvořákův rodný dům v Nelahozevsi nelze minout. Stojí u hlavní cesty v centru obce, naproti kostelu a železniční zastávce, vedle parčíku s Dvořákovou sochou. Jednopatrový barokní dům z 16. století získal po přestavbě na začátku 19. století klasicistní fasádu a klenuté stropy v přízemí. Dům pod nízkým svahem tvoří spolu s bývalou sýpkou, stodolou, sklípky a ohradními zdmi s branami uzavřený hospodářský dvůr.

Podlouhlá budova sýpky je zhruba stejně stará jako dům. Sloužila k uskladnění a sušení obilí a později i jiným účelům. V době Antonínova dětství zde možná bylo řeznictví a později tu fungoval obchod s potravinami. Památkou na to jsou dveře do hlavní ulice.

„Na půdě jsme našli pozůstatky toho obchodu, nějaké předměty a konzervy,“ popisuje kurátorka. Dnes je uvnitř malá část expozice, kancelář a v přístavbě, vybudované na základech starších dřevěných stavbiček, edukační centrum.

U zdi otočené k zámku stojí další menší budova, která sloužila třeba jako stodola s chlívkem. Po rozšíření je v ní návštěvnické centrum s pokladnou, šatnou, záchody, kavárnou a prodejnou suvenýrů. Venkovní zeď zdobí barokní socha svatého Václava, která kdysi stávala na nedaleké vinici.

V době, kdy Lobkowiczové začali s rekonstrukcí, dvůr přepažovaly dvě zdi. Při rekonstrukci je architekti odstranili, takže vznikl jednolitý dvůr, na kterém se dá v teplých dnech posedět s kávou.

Bývalý hostinec je jednou z nejstarších budov Nelahozevsi. Byl už postavený k hostinským účelům a fungoval jako společenské centrum. Navečer se tu scházeli vesničané u piva a dýmky, hráli karty a vyměňovali si novinky. Přicházeli sem potulní muzikanti, kapely a vypravěči.

Antonínovi rodiče František a Anna provozovali v Nelahozevsi řeznictví. Když v roce 1837 zemřel tehdejší hostinský Josef Engelhardt, vdova po něm se znovu provdala, odstěhovala se do jiné vesnice a hospodu nabídla k pronájmu. Dvořákovi ji převzali, přičemž dál v jiném domě a možná i v areálu hostince provozovali také řeznictví.

„Bylo často zvykem, nejenom tady, ale v různých vesnicích asi všude v Čechách, že hostinský měl často taky řeznictví. V poddanské knize je napsaný i Engelhardt jako majitel řeznictví,“ popisuje Eleonore Kinsky.

Antonín Dvořák se v domě narodil jako první z devíti dětí 8. září 1841. Dvořákovi měli kromě hospody pronajaty dvě místnosti – malou světnici, v níž bydleli, a kuchyň, ve které vařili i hostům. V patře žili jiní nájemníci.

Jen rok poté, co se Dvořákovi nastěhovali, část domu poničil požár, který se rozšířil ze sousedního hospodářského dvora.

„Ale celou dobu se tu pořád prodávalo pivo. Takže to nemuselo být úplně celé shořelé, spíš asi střecha, předpokládám. Hlavně horní patro bylo poškozené,“ uvažuje kurátorka. I když při rekonstrukci se našel ohořelý trám v přízemí. Traduje se k tomu historka, že Antonínův otec vzal miminko, uložil je za domem do kolébky a šel hasit požár.

Předpokládá se, že se mladá rodina na čas odstěhovala do domu k Františkovým rodičům, kde měli Dvořákovi řeznictví. Rekonstrukce však musela jít rychle, protože ještě tentýž rok se opět v hostinci narodil Antonínův bratr František Seraf.

Jen dva roky poté, co Antonín ve dvanácti letech odešel do Zlonic, se za ním odstěhovala celá rodina. „Převzali tam hospodu, šli za lepším, tady už nebylo tolik příležitostí. Zrušilo se poddanství a lidé se mohli jednodušeji stěhovat. Administrativa panství Nelahozeves se přestěhovala do Roudnice, proto měli i míň klientů v řeznictví,“ vysvětluje Kinsky.

Nelahozevsi škodil i fakt, že po stavbě železnice zde na rozdíl od Roudnice nebyla stanice. Zlonice byly tehdy naopak celkem živou vsí.

Hostinec si pak pronajímali jiní, prošel rekonstrukcí a v osmdesátých letech 19. století ho koupili Lobkowiczové. „Tehdy začínaly jezdit parníky s turisty po řece, takže tady očekávali větší turismus,“ říká kurátorka. Rodina Lobkowiczů hostinec provozovala až do roku 1939, kdy ho zabavili nacisté. V roce 1948 pak byl zkonfiskován státem.

Od roku 1951 byl upraven na muzeum – Památník Antonína Dvořáka. „Byly tu klasické panely s fotkami, texty a v roce 1971 se sem přidávaly vitríny. V jedné byla třeba Dvořákova viola. Nebyla to určitě špatná výstava, ale dnes se očekává něco jiného,“ hodnotí Eleonore Kinsky. Na fasádu přibyla pamětní deska a budova se stala kulturní památkou. Bývalá sýpka fungovala jako archiv.

V roce 1992 získali Lobkowiczové dům zpátky v restituci. Zpočátku však měli jiné priority, potřebovali dát nejprve do pořádku řadu jiných nemovitostí, které byly po době socialismu velmi zdevastované. Dvořákův rodný dům proto zatím pronajímali Národnímu muzeu za symbolickou korunu ročně.

V roce 2019 přišla konečně řada i na něj. Nutně už potřeboval rekonstrukci a Národní muzeum do ní jako nájemce nemohlo investovat. Lobkowiczové se proto rozhodli, že zde vybudují novou expozici a mezinárodní hudební centrum. Národní muzeum zůstalo partnerem, jemu podřízené České muzeum hudby poskytlo několik zápůjček, pomohlo s rešeršemi a konceptem.

Jak podotýká Eleonore Kinsky, v domě se nedochovalo moc původního. Proto mohou být podle ní někteří návštěvníci překvapení, že interiéry působí hodně moderně. Nic původního se však neodstraňovalo, vše se dělalo pod dohledem památkářů. Rušily se některé úpravy z pozdějších dob – třeba zmíněné zdi na dvoře nebo schodiště, které v sedmdesátých letech devatenáctého století zmenšilo taneční sál.

Zásadnější změnou je výtah, vložený do prostoru někdejší kuchyně, aby bylo muzeum bezbariérové. V místech, kde v pokoji Dvořákových bývaly dveře do kuchyně, jsou naznačené alespoň panelem s ilustrací. U návštěvníka to může vyvolat iluzi, jako by do kuchyně nahlížel.

Areál funguje i jako mezinárodní hudební centrum. Konají se tu různé hudební, komunitní a vzdělávací programy, koncerty, konference, dočasné výstavy a kreativní dílny pro děti i dospělé. Provozovatelé spolupracují s několika hudebními akademiemi, v létě sem jezdí i mezinárodní školy nebo studenti z USA.

Hodně se tu zaměřují na programy pro základní školy. „Je tady osm specificky připravených programů, častokrát propojených i s expozicí. Děti mají možnost si ji projít s audioprůvodcem a zjišťovat nějaké věci, které potom použijí dále v programu. Seznamují se nejen s Dvořákem, ale i s tím, jak to v jeho době fungovalo na vesnici,“ popisuje Jakub Fajnor, mluvčí House of Lobkowicz. Součástí jednoho z programů je i mobilní aplikace, která dětem pomůže projít si Nelahozeves v podobě z poloviny devatenáctého století.