Karel Čapek jako šetřílek. Takhle vypadá jeho vila těsně před rekonstrukcí

Stojí na náměstíčku v enklávě prvorepublikových vil, jak vystřižené z knih o budování zahradních čtvrtí. Sto let stará dvojvila bratří Čapků, obrostlá popínavým přísavníkem, není žádný výstřelek exkluzivní architektury. Má ale nepochybné kvality známého modernisty Ladislava Machoně, kolegy Jana Kotěry.

Je celkem skromná, ale dostatečně pohodlná, skvěle usazená na parcele a doplněná o přirozeně skrytou a velkou zahradu. Na návštěvníka dýchne noblesou starých časů i geniem loci kulturního odkazu. Právě zde žil i zemřel slavný spisovatel a dramatik, tady se scházely osobnosti Pátečníků včetně dvou prezidentů. Dům je spjatý i s Dášeňkou, jejíž rozverné fotografie pocházejí ze zdejší zahrady.

Zatímco Josefova půlka domu zůstává v soukromých rukou, tu Karlovu před 12 lety koupila městská část Praha 10 se záměrem vybudovat v ní „hausmuseum“ – expozici s obytnými interiéry. Věnovaná bude také slavné herečce, dramatičce, básnířce a spisovatelce Olze Scheinpflugové, která zde žila až do své smrti v roce 1968. Díky ní a jejím příbuzným se dům zachoval v autentickém stavu.

Po dlouhých přípravách je rekonstrukce před startem. Radnice už vybrala stavební firmu, práce mají začít ještě letos a zájem je, aby se stihly do konce roku 2026. „Zásahů bude relativně málo, není to přestavba,“ říká optimisticky místostarosta Tomáš Pek (TOP 09).

Právě s ním se ve vile setkávám, spolu s architektem Janem Vaškem, garantem památkové péče na radnici Prahy 10. Vítají mě v cihlovém loubí před vchodem, obouváme návleky a vcházíme do haly, které po anglickém vzoru dominuje zdobné dřevěné schodiště od Ladislava Machoně.

I když je interiér převážně vystěhovaný a stěny místo obrazů „zdobí“ sondy odhalující vrstvy tapet, zachoval si působivost. Právě autenticita je velká devíza této památky dokončené roku 1925. Neruší ji ani pár kusů modernějšího nábytku pro dočasné využití restaurátory.

Pro lepší představu o budoucí podobě jsou u stěn rozmístěny historické snímky interiérů. „Pro zajímavost – tapety nám dělá takový nadšenec, Karel Křenek, který má v Národním muzeu mimo jiné na starosti Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Nejlepší odborník na papír,“ upozorňuje architekt Vašek.

Hala, z níž kromě schodů do patra vedou dveře do jídelny, kuchyně, na toaletu a do suterénu, není velká. Což vystihuje i charakter celého Čapkova domu. „Na to, že to byl světový autor, to byl vlastně šetřílek. Teď si kdejaký influencer žije v luxusu, a on, chytrý člověk světového formátu, si musel dávat pozor na to, jaké peníze vydá. Ten dům nebo jeho polovina je obyčejná vilka, není to žádná velká vila průmyslníka,“ podotýká místostarosta Pek.

Vcházíme do jídelny propojené se salonem, který sloužil jako první klubovna Pátečníků v tomto domě. Každý pátek se zde mezi lety 1925 až 1935 při debatách setkávali intelektuálové v čele s Tomášem Garriguem Masarykem. I když dle Jana Vaška raději sedávali na zahradě.

Roh jídelny vyplňuje těleso se dvěma mřížkami připomínající krb. Je to teplovzdušné vytápění, na svou dobu velmi komfortní. Uhlím se topilo dvířky v hale, takže do pokojů šlo teplo bez kouře a prachu. Stejná kamna přiváděla teplo i do dalšího falešného krbu v prvním patře.

Kuchyň je plná harampádí a zčásti jsou odhalené vrstvy podlahových krytin. Vidíme i původní dřevěnou podlahu a dlažbu, která se bude celá odkrývat. „Tady na to naštěstí nenalepili novou dlažbu, zakryli to deskou, což je skvělé,“ pochvaluje si architekt Vašek.

Bude-li část poškozená, nemusí být velký problém sehnat náhradu. „Pro celou čtvrť platí, že například dlažby, dveře a okna jsou v podstatě identické, a tudíž při obnově lze chybějící prvky získat z odložených ‚depozitů‘ u sousedů,“ říká mi později architekt Michael Rykl z Fakulty architektury ČVUT, který spolu se svými studenty ve vile dělal podrobný neboli prohloubený stavebněhistorický průzkum.

Kromě zbytků původního nábytku je v domě i nově získané vybavení pro expozici, od postelí po vanu či toalety. Pochází z výzvy občanům, zda mohou do muzea poskytnout dobové zařizovací předměty. I když třeba nebudou funkční a přesně stejné jako ty původní. „Zafungovalo to velice dobře. A je to vlastně autentičtější než dělat nějaké formy pro retro výrobu,“ hodnotí místostarosta.

Radnice tím i ušetří statisíce korun. Nejčerstvějším přírůstkem jsou postele pro služku a řidiče do pokojíků v suterénu. „Podařilo se získat i na první pohled nesehnatelné dobové a tehdy nepříliš obvyklé předměty jako porcelánový dvojdřez, bidet a podobně. To si dovoluji označit za fantastickou spontánní ‚participaci veřejnosti‘, která ještě, věřím, bude pokračovat v doplnění hlavně technického mobiliáře,“ chválí počin architekt Michael Rykl.

Výzva k darování trvá, radnice hledá některé další zařizovací předměty související s rozvody vody, kanalizací, vytápěním či elektroinstalací, stejně jako drobné vybavení dobových kuchyní a koupelen.

Po vrzajících schodech stoupáme do prvního patra, v němž si po svatbě s Čapkem v roce 1935 zřídila útočiště Olga Scheinpflugová. Její manžel si pro sebe přestavěl podkroví, v tomto poschodí však ještě pobýval jako vážně nemocný krátce před smrtí v roce 1938.

Herečka tu měla salon a ložnici se šatnou. Kolem dveří do šatny je na stěnách vidět, že je museli manželé nechat kutilsky zúžit, aby se sem vešla skříň na šaty. Opět důkaz Čapkova skromného přístupu k bydlení, ale i nedůsledné práce architekta.

„Ladislav Machoň se tady soustředil na výtvarně působivější části domu a to ostatní jen tak nějak vyšlo,“ komentuje Jan Vašek. Architekt pracoval na podobě celé čtvrti, tak se nezabýval všemi detaily.

V patře byla i zimní zahrada a koupelna, jež skrývá překvapivý prvek. Čapkové jako první v ulici ohřívali vodu plynovou karmou. „Původně jsme mysleli, že tu budou kamna. Ale pak se přišlo na to, že od začátku tu ta přípojka byla a teplá voda se připravovala plynem,“ vypráví místostarosta Pek.

Úzké schodiště nás přivádí dál nahoru do podkroví upraveného v roce 1935 pro Karla Čapka. Je nejzachovalejší a o spisovateli hodně vypovídá, i když ho využíval jen krátce. Pozdější majitelé domu, potomci Scheinpflugové, ho nechali téměř netknuté. „Podkroví bylo celkem pietně zachované. Asi Čapek byl pro příbuzné Olgy natolik významnou osobou, že si netroufli na to sáhnout a nevyužili plnou kapacitu domu,“ uvažuje Tomáš Pek.

Čapek tu měl pracovnu, ložnici připomínající kajutu a novou místnost pro Pátečníky, využívanou od jara 1936. „Máme akvizici pamětí jistého doktora Macka, který se těch pátečnických setkání účastnil. A ten píše, že poté, co byla zřízena klubovna pro Pátečníky už jako oficiální, k těm setkáním zas až tolik nedocházelo, po nastěhování Olgy byl výrazný útlum. Takže ta místnost nahoře je pátečnickým děním úplně minimálně dotčená,“ komentuje architekt Vašek.

Návrh interiéru architektonicky zastřešoval Karel Dudych, žák Pavla Janáka, který se podílel i na zahradě. Vestavěný nábytek navrhl Richard Toman, další truhlářské práce zajišťoval Josef Liška. Podíl čtvrtého řemeslníka, Jana Tumpacha, je trochu obestřený tajemstvím.

„Byl známý jako pražský mozaikář, jenomže v účtech je dokládaný jen na nejhrubší zednickou práci. Tak mám podezření, že aby se tady uplatnil i jako mozaikář, nechali ho udělat aspoň terakotovou aplikaci na zdi,“ říká Jan Vašek.

Z podkroví vedly ještě dveře na půdu a druhé do fotokomory, což je nedávný objev.

Nakonec scházíme do suterénu, kde se musíme v nízkých dveřích ohýbat. Kromě uhlárny a prádelny tu Čapek původně ubytoval svého ovdovělého otce. „Pro otce připravil důstojný byt, který je ale díky svahu jen málo pod úrovní terénu s okny na jih a západ do zahrady a dodnes je suchý a velmi příjemný. Otec umřel roku 1929 a od roku 1932 byla místnost přestavěna na skleník,“ popisuje architekt Rykl.

V tomto podlaží byl i pokojík pro služku a druhý pro řidiče a zahradníka Václava Motla. „Ten tam ale bydlel úplně minimálně. Se služkou se vzali a odstěhovali se, ale docházeli sem do práce,“ říká Jan Vašek.

Suterénu po rekonstrukci zůstane původní členění. „Jen ze sklepa na uhlí vznikne místnost pro kustoda a ostrahu, v prádelně bude kuchyňka pro občerstvení a ze skleníku s kaktusy bude antikvariát s pokladnou, který může sloužit i jako malá společenská místnost pro komorní setkání, promítání a tematické diskuze,“ vysvětluje architekt Tomáš Vích, který je spolu s Petrem Benediktem autorem návrhu rekonstrukce.

Praha 10 vilu koupila v září 2013 za necelých 44 milionů, z toho 28 milionů byla cena domu a zbytek zahrnoval vybavení. Vilu radnici prodal Karel Scheinpflug, prasynovec Olgy Scheinpflugové, část vybavení radnici také věnoval.

Radnice se rozhodla zřídit zde muzeální expozici – památník. „Budou sem chodit malé skupinky tak do 15 lidí. Na místě se vstupenky prodávat nebudou, bude na to asi dálkový rezervační systém,“ předestírá místostarosta Pek.

Předtím je nutné vše renovovat, původní odhadovaná cena rekonstrukce byla 24,4 milionu korun bez DPH. „Naše rekonstrukce spočívá v co možná nejautentičtějším a nejcitlivějším návratu vily do let 1935–1938, tedy do doby, kdy zde spolu žili Olga Scheinpflugová a Karel Čapek,“ nastiňuje architekt Tomáš Vích. Dle místostarosty by měl interiér vypadat, jako kdyby Čapek jen odešel na procházku. Pomáhají v tom i dochované účty a fotografie.

Opravovat se bude jen Karlova půlka domu. „Vnější úpravy spočívají v čištění a lokálních opravách fasády a v nátěru oken a střešního podbití a nepůjde o žádné razantní změny. Bylo by skvělé, kdyby obnova fasády byla i inspirací pro druhou polovinu domu,“ doufá architekt Vích.

Vedle nábytku budou v muzeu vystaveny fotografie či uměleckořemeslné výrobky. „V detailu vybavení vily mne okouzluje neformální kombinace biedermeieru po otci Antonínu Čapkovi, neorenesance Národního divadla od Olgy Scheinpflugové a decentně poetického funkcionalismu podkroví Pátečníků v barevně expresivní režii Karla Čapka. Ve srovnání s Müllerovou či Rothmayerovou vilou bude, myslím, celkový dojem vícevrstevnatější, neformálnější a živější. Je to radost,“ hodnotí architekt Vích.

Obdivovat bude možné i jisté památky na Dášeňku. „Branka do severní předzahrádky, aby neutíkala podél domu k Josefovi, vznikla až kolem roku 1930, což časově odpovídá, a postupně zvyšované drátěné výplety vstupní brány s Dášeňkou evidentně souvisejí,“ poukazuje Michael Rykl.

Přísavník na fasádě se musí před rekonstrukcí zčásti odstranit a pak nechat znovu narůst. Už teď je sestříhaný. „Rostl i přes první patro, ale svou bujností narušoval dřevěné podbití střechy, proto ho nyní držíme na úrovni přízemí,“ komentuje krajinářská architektka Karolína Mareková z ateliéru L&scape, který se stará o zahradní úpravy.

„Nebude se zcela odstraňovat. Nechala by se menší část z každé rostliny, která by se dle možností odklonila od fasády a pak znovu na fasádu připevnila. Přísavník pak rychle doroste do současné podoby,“ popisuje Mareková.

Zahrada je také důležitým odkazem na Čapka, vášnivého zahradníka. „K zahradě není původní návrh, on si dělal všechno sám a vše dynamicky měnil. Zahrada není ukázkové dílo prvorepublikové krajinářské architektury. Je hodnotná kvůli tomu, že se autenticky zachovala i v kontextu s domem,“ přibližuje Štěpánka Endrle, hlavní architekta ateliéru L&scape.

Čapek podle ní dobře znal rostliny a měl skvělé konzultanty. Sám se přitom v záhoncích moc nehrabal, pomáhal mu řidič a zahradník Václav Motl. Literát totiž trpěl Bechtěrevovou chorobou, při níž postupně tuhne páteř.

Zahrada se postupně upravuje několik let, stav by se měl vrátit k roku 1938. „Přeskládají se cestičky, opraví se suché zídky. Budou se rekonstruovat ploty, dřevěné části se udělají z velké části nové. Znovu vysazovat se toho bude málo,“ vyjmenovává Štěpánka Endrle. Do jezírka přibude filtrace a zahradu doplní podzemní retenční nádrž pro zavlažování.