První luxusní vilová čtvrť v zemi. Takhle před 130 lety bydlela elita

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Předměstí západoevropských velkoměst, jako například Londýna či Paříže, obklopil na počátku 19. století pás luxusních vil, které navazovaly na dávnou tradici antického Říma, obnovenou již o tři století dříve italskou renesancí.

Vedle svých šlechtických městských paláců si je budovala tehdejší společenská elita jako reprezentativní „venkovská“ letní sídla. Provinční Praha si na něco podobného musela počkat až do poslední čtvrtiny 19. věku. O to velkolepější nástup do nové éry to však byl.

Na začátku všeho stál mimořádně úspěšný, bohatý a mocný průmyslník, obchodník, stavitel a poslanec Panské sněmovny Říšské rady Vojtěch rytíř Lanna II., který si v letech 1868 až 1872 nechal v Bubenči na dohled Pražského hradu vybudovat impozantní vilu (Pelléova č. 24).

„Novostavba byla nejen první pražskou předměstskou vilou, Vojtěch Lanna, představitel nové společenské třídy, tu jejím prostřednictvím vystoupil i jako propagátor novorenesančního stylu,“ popisuje bulletin Akademie věd, která v současnosti rozlehlý dům vlastní.

Novorenesance tehdy ve výstavbě velkých německých či francouzských měst zcela dominovala a ta česká se k nim opožděně přidávala. Nejvýznamnější stavby českého národního obrození, jako je Národní muzeum z roku 1891 či o deset let starší budova Národního divadla, jsou toho důkazem.

Lannova rezidence s velkorysými reprezentativními prostory, monumentálním vnitřním schodištěm či úchvatnými nástěnnými malbami je prvním příkladem slohově čistého novorenesančního domu v Čechách a jednou z nejvýznamnějších staveb tohoto stylu ve střední Evropě.

Na antiku odkazuje například sloupy, trojúhelníkovými štíty, ornamentikou i celkovou koncepcí. Velkolepá lodžie v toskánském a ionském řádu ji povýšila nad ostatní předměstské vily té doby a zdůraznila její vazbu na antický Řím, italskou renesanci a potažmo i na jednoho z nejvlivnějších architektů západní tradice Andreu Palladia (1508–1580).

„Důsledná symetrie renesančních vil, kterou dodržovaly i jejich pozdější verze, byla nahrazena na odiv stavěnou asymetrií, kterou již zdaleka ohlašovala excentricky umístěná věž. Zatímco v italské renesanci tvořily vily kompaktní celek, na počátku 19. století se hmota budovy rozpadla na malebné seskupení různorodých částí. Vily se staly synonymem moderního individualismu, osobní svobody a posvátnosti rodinné intimity,“ upozorňuje akademický bulletin na charakteristiku, kterou převzaly v podstatě všechny následující novorenesanční vily.

Lannova vila je výjimečné a originální dílo, které navíc do Bubenče o něco později přivedlo další zajímavé investory, obyvatele i architekty a dalo tak vzniknout pozoruhodné čtvrti.

Avšak jméno jejího tvůrce dodnes neznáme, na plánech je podepsán pouze pražský stavitel Franz Havel. Dnes jsou jako autoři uváděni Vojtěch Ignác Ullmann (1822–1897) a Antonín Barvitius (1823–1901), ovšem expertům se to zdá, kvůli několika zásadním bodům, nepravděpodobné.

Ulice Pelléova, v níž Lannovo letní sídlo stojí, se táhne vzhůru kolem rezidence rodiny Petschků a několika domů, které kdysi obývala komunistická Státní bezpečnost. Na křižovatce se Slavíčkovou ulicí se rozprostírá rozlehlá zahrada Pelléovy vily (Pelléova č. 10).

Robustní novorenesanční rezidenci postavenou v roce 1893 navrhl pro vdovu po majiteli libeňského pivovaru a svou tchyni Marii Knoblochovou architekt a stavitel Rudolf Koukola.

Po první světové válce zde krátce žil francouzský generál Maurice César Joseph Pellé, velitel francouzské vojenské mise v Československu a později náčelník československého Hlavního štábu branné moci v letech 1919 až 1921.

Zatímco Pelléova vila odkazuje k italské renesanci, hned naproti, na začátku Slavíčkovy ulice, je stavba architekta Rudolfa Koukoly, která nese rysy české renesance (Slavíčkova č. 21). Majitelem vily postavené v roce 1893 byla Klementina Koukolová, manželka autora. Její iniciály KK jsou na kované vstupní brance.

V okolních zahradách stojí mnoho pozoruhodných rodinných domů. Autor tohoto textu je v minulosti detailně popsal na webu Aktuálně.cz.

Na adrese Slavíčkova č. 17 si postavil vlastní vilu architekt a pedagog Jan Koula (1855–1919), mimo jiné autor secesního Čechova mostu v Praze či pavilonu pro Maroldovo panoráma ve Stromovce. Vzhled vily se inspiruje v lidové, vesnické architektuře. V Bubenči není jediná.

Ve výklenku pod arkýřem je socha sv. Ivana s laní od sochaře Stanislava Suchardy, který – jak uvidíme záhy – v ulici rovněž bydlel. Malba na fasádě odkazující k hojnosti a vyvedená majitelem vily zobrazuje žence ve slovanském kroji, kterého obklopuje hejno bílých holubic na zlatém pozadí.

Na Koulovu vilu navazuje velmi zdobná novorenesanční vila (Slavíčkova č. 15), postavená v roce 1896 podle projektu architekta Františka Schlaffera (1855–1924), který v Praze navrhl mnoho novobarokních a secesních budov či malebnou Libeňskou vodárenskou věž. Jde o první vilu, kterou si nechal postavit již zmiňovaný umělec Stanislav Sucharda, jeden z největších sochařů své doby.

Na fasádě zaujme vedle toskánských sloupků u okna věže, výrazné bosáže, předloženého schodiště s nevhodnou stříškou či reliéfní štukové výzdoby zejména freska od Mikoláše Alše znázorňující sázavského opata Božetěcha v černém plášti s kapucí nesoucího kříž.

O kousek dál stojí další zástupce takzvané vernakulární čili lidové architektury (Slavíčkova č. 9). Díky rostlinné výzdobě na fasádě, která se proplétá průčelím, aby pod dřevem obloženým štítem vyplodila pomeranče, je snadno rozpoznatelný.

Autorem dekoru je zřejmě samotný první vlastník vily, malíř Rudolf Říhovský, jemuž půvabný domek z roku 1900 navrhl architekt Alois Dryák (1872–1932), který je například podepsaný pod projekty Velkého strahovského stadionu či Radiopaláce na Vinohradské třídě.

Sousední vilu (Slavíčkova č. 7) si dle vlastního návrhu z roku 1901 nechal postavit malíř a architekt Karel Vítězslav Mašek (1865–1927). Velmi dekorativnímu, secesnímu rodinnému domu – s dřevěnou konstrukcí štítů odkazujících k lidové architektuře – vévodí malebná plastika Madony s dítětem na fasádě. Zajímavostí je, že si architekt Mašek navrhl, a dokonce i vyrobil všechen nábytek, včetně kování a dřevořezeb.

Naproti přes ulici stojí ona druhá vila (Suchardova č. 1) sochaře Stanislava Suchardy s ateliérem. Dům si nechal postavit poté, co zvítězil v soutěži o monumentální pomník Františka Palackého na stejnojmenném náměstí v Praze, což bylo jeho životní dílo.

Vila s hrázděnými štíty, polovalbovou střechou a polygonálním arkýřovým oknem odkazuje ke stylu anglického venkovského domu. Autorem stavby z roku 1905 je zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra, jehož nejvýznamnějším dílem je pravděpodobně impozantní Městské muzeum v Hradci Králové.

V přilehlé krátké Suchardově ulici na první pohled zaujme vila velmi neobvyklá tvarem, sedlovou prohnutou střechou, dekorem i třeba netradičními žluto-tyrkysovými detaily (Suchardova č. 2).

Vila právníka Jana Náhlovského je dílem slovenského architekta Dušana Jurkoviče, jehož stavby jsou snadno rozpoznatelné svým specifickým „lidovým“ vzhledem. Jako třeba známá rozhledna na okraji Rožnova pod Radhoštěm či chata Libušín na Pustevnách.

Značně členitá Náhlovského vila se inspiruje v lidové architektuře i anglické moderně stylem cottage house. Interiéru dominuje dvoupatrová schodišťová hala s dřevěným ochozem a obložením.

V blízké ulici Na Zátorce pak upoutá pozornost funkcionalistická vila z režného cihelného zdiva na půdorysu řeckého kříže, kterou si v roce 1927 nechal postavit průmyslník Lumír Kapsa (Na Zátorce č. 18). Poměrně robustní dům není výjimečný jen svými proporcemi či pozoruhodným zaoblením špalet lodžie, ale i architekty, kteří za jeho vznikem stojí.

Vilu vyprojektoval Otakar Novotný (1880–1959), autor kubistických domů na náměstí Miloše Formana na pražském Starém Městě či majáku na letišti ve Kbelích. Interiéry včetně zařízení nábytkem a uměleckými díly pak navrhl významný rakouský architekt Adolf Loos (1870–1933) a architekt Karel Lhota (1894–1947), kteří mimo jiné vytvořili ikonickou Müllerovu vilu v pražských Střešovicích či Winternitzovu vilu na Smíchově.

U Kapsovy vily se napojuje ulice V Tišině, v níž si nechal v roce 1928 vybudovat novoklasicistní rodinné sídlo malíř Alfons Mucha. Dům č. 4 navrhl architekt Bohumil Hübschmann (1879–1961), mimo jiné spoluautor vyhlášeného secesního Grand hotelu Evropa na Václavském náměstí.

Uznávaný secesní malíř Mucha si honosné sídlo příliš dlouho neužil. Za německé okupace zemřel po výslechu na gestapu a do jeho vily se nastěhoval důstojník wehrmachtu. Následně dům komunisté po nástupu k moci znárodnili.