Barrandovský „útes“ vynikl světovou architekturou, vilami i nejhezčí restaurací

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V okrajové čtvrti Outer Richmond v západním San Franciscu se na mořském útesu vypíná slavný Cliff House. Velkoryse pojatá restaurace, která již od svého založení roku 1863 nabízí impozantní výhled na Tichý oceán. A později také na přilehlé lázně se slanou vodou, které nesly název po svém zakladateli, někdejšímu starostovi San Francisca Adolphu Sutrovi.

V roce 1924, kdy Kalifornii navštívil stavební podnikatel Václav Maria Havel, měl Cliff House neoklasicistní podobu. A otce budoucího českého prezidenta budova shlížející na zpěněné moře ze skalnatého výběžku severně od pláže Ocean Beach naprosto uchvátila.

Když se vrátil do Prahy, pověřil někdejšího vedoucího úředníka Státní regulační komise pro Prahu a okolí architekta Maxe Urbana (1882-1959), aby se pokusil něco podobného vytvořit na skalnatém ostrohu v Hlubočepích. V té době těžko přístupné plošině nad Vltavou bez jakékoli zástavby. Vlnící se oceán měla nahradit blyštivá hladina řeky zakusující se na jižním okraji Prahy do vápencových bloků.

Nebyla to jediná inspirace, kterou si Havel z Ameriky přivezl. „Byl jsem po první světové válce předsedou Svazu československého studentstva a na své útraty jsem odjel na ‚inspekční‘ cestu po univerzitách Spojených států. Při návštěvě kalifornské Berkleyovy univerzity jsem se ocitl v nádherné čtvrti kalifornských boháčů. A tam mě napadl Barrandov,“ svěřil se v rozhovoru pro časopis Mladý svět v roce 1969.

Pozemek pro vyhlídkovou restauraci vybral Havel s Urbanem v severním cípu skalního masivu, odkud se otevírá nádherný výhled do okolí; místo pro zamýšlenou stavbu filmových ateliérů zvolili výše na plošině o kilometr jižněji a svažující se prostor mezi těmito body měly elegantně vyplnit luxusní vily.

Max Urban pojal návrh restauračního komplexu a jejího okolí velkolepě. Vytvořil kaskádu kavárenských teras, které podkovovitě lemovaly výkus bývalého lomu, na ně na nejexponovanějším místě navazovala budova restaurace s velkým proskleným sálem a patnáct metrů vysokou vyhlídkovou věží s klubovnami a několika salóny.

Autor vše zabalil do zářivě bílého funkcionalismu, který pohrdavě odmítal okázalost a kult strojené estetiky předchozích architektonických slohů. Přeplácanost a zbytečnou komplikovanost elegantně nahradila geometrická čistota tvarů. Jakýkoliv ornament zůstal zapovězen.

Kapacita komplexu Barrandovských teras z roku 1929 byla neuvěřitelná. V sezóně byl přes obědy schopen uspokojit až tři tisíce strávníků. Mezi časté návštěvníky patřily tehdejší „hvězdy filmového nebe“, jako byl Vlasta Burian, Oldřich Nový, Adina Mandlová či Svatopluk Beneš.

Ani to ambicióznímu vizionáři, jakým Václav M. Havel byl, nestačilo. Na dně skalnaté prohlubně někdejšího lomu nechal o rok později vybudovat koupaliště s plaveckým bazénem a skokanským můstkem navrženým architektem Václavem Kolátorem, tribuny pro čtyři tisíce diváků, pavilón se šatnami a opalovací terasou, deset tenisových kurtů, loděnice s jachtami a kanoemi, písečnou pláž s plovárnou, klubovnu na pontonech a basketbalové a volejbalové hřiště, jak zmiňuje web Praha Neznámá.

Plavecký areál spojovalo s restaurací položenou o desítky metrů výše schodiště vinoucí se po skalní stěně a byla zde i lanovka. Ta ovšem sloužila jen k dopravě jídla a nápojů.

Legendární Barrandovské terasy se ve 30. letech zařadily na absolutní špici nejen pražských zábavních podniků. Navíc šlo o tak výjimečný projekt, že ho lze považovat za naprostý vrchol funkcionalistické architektury u nás. Přitom Československo v té době platilo za evropskou „funkcionalistickou velmoc“. Mnozí areál dokonce označovali za nejhezčí restauraci svého druhu na světě.

„V roce 1937 architekt Vladimír Grégr terasy upravil v romantizujícím duchu a přistavěl dřevěný noční podnik Trilobit bar. Orchestr R. A. Dvorského potom hrál do sedmé večer na terasách, a poté se přemisťoval do Trilobit baru, kam se za ním přesunovali i nejvytrvalejší, ale i nejmovitější hosté, kteří tu mohli tančit charleston, foxtrot, slow-fox a swing. Mnozí se bavili až do rána a zůstávali na snídani,“ popisuje web Praha Neznámá.

Nicméně neblahý osud velkolepého areálu byl - alespoň částečně - zpečetěn de facto už v době svého vzniku. Protože bazén byl umístěn těsně pod skalami na levém, čili západním břehu Vltavy, svítilo sem slunce jen část dopoledne. Pak se areál ponořil do hlubokého stínu, což stále méně otužilým návštěvníkům vadilo. V roce 1955 musel areál kvůli vysokým nákladům na provoz a údržbu zavřít.

Ostatně stejně dopadly i Sutrovy lázně v San Franciscu zmíněné v úvodu. Dodnes se pod Barrandovem dochovalo jen torzo unikátního skokanského můstku a polozasypaná nádrž bazénu zarostlá křovím.

Neslavně dopadla i vyhlídková restaurace, která byla po nástupu komunistů k moci znárodněna. Postupně chřadla, aby o tři dekády později zcela zavřela. Další čtvrt století se nevyhnutelně měnila v ruinu. Až v posledních letech se konečně podařilo objekt zrekonstruovat.

Snaha o záchranu tohoto funkcionalistického skvostu je však vykoupena tím, že v jejím těsném sousedství postavil investor další budovy hotelového typu, které pohltily jedinečný charakter restaurace a zcela potlačily samou podstatu „skalní“ dominanty.

Na Barrandovské terasy navazuje unikátní, převážně funkcionalistická vilová čtvrť, která zde podél ulic Barrandovská a Skalní od začátku 30. let vznikala. Autor tohoto textu stavby před časem popsal pro web Aktuálně.cz. Vyberme ty nejzajímavější.

V úseku Barrandovské silnice za boční uličkou se začíná postupně zvedat poměrně prudký svah, který sleduje mírně se stáčející vrstevnici skalnatého ostrohu. Zde stojí funkcionalisticky strohá vila (Barrandovská č. 16), kterou si nechal dle projektu již zmíněného architekta Vladimíra Grégra (1902-1943) v roce 1932 vystavět pozdější generál letectva Vilém Stanovský a jeho žena Ludmila, akademická malířka a pravnučka slavného básníka Františka Ladislava Čelakovského.

Stanovský sloužil v první světové válce ve francouzském letectvu jako stíhací pilot, za první republiky byl velitelem 6. čs. leteckého pluku. Po vzniku protektorátu plánoval přesun do Francie, ale při zátahu gestapa byl na útěku zahradou své vily na Barrandově dostižen a posléze vězněn na Pankráci, Špilberku a v koncentračním táboře Dachau.

Válku přežil, ale po nástupu komunistů byl opět zatčen a odsouzen na 17 let vězení. Vila mu byla zabavena podruhé. „Komunisté byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci,“ pronesl po svém propuštění letec.

Ještě hůře dopadl architekt Vladimír Grégr, autor několika barrandovských vil. Zapojil se do protinacistického odboje, v březnu 1940 byl zatčen a o dva a půl roku později v berlínské věznici Plötzensee zavražděn.

Vzrostlé pokroucené borovice v zahradě vedle vily generála Stanovského se naklánějí nad rodinný dům s vysokou strmou střechou a nápadným zděným krbovým komínem ve venkovském stylu anglické cottage (Barrandovská č. 18). Vilu postavenou v roce 1941 vyprojektovali pro manžele Marii a Bernarda Markovy architekti Antonín a Jaroslav Gabrielovi.

Na sousední parcele stojí vila s úplně jinou vizáží: romantická stavba z roku 1932 s drsnou škrábanou omítkou a nízkou valbovou střechou v podobě haciendy (Barrandovská č. 20). Tento styl byl inspirován vilami v americké Kalifornii. Stavebníkem byl ředitelský rada Zemské banky Karel Struppl, architektem opět Vladimír Grégr.

Další zahrada v sousedství, další architektonický styl. Přísně hranatý, kaskádově ustupující a elegantní dům pod č. 22 je ukázkou takzvaného emocionálního funkcionalismu, což podtrhuje výrazně strukturovaná hrubozrnná omítka a červené rámy oken.

Projekt vily z roku 1937 je typizovaný a vzešel z ateliéru Jaroslava Fragnera (1898-1967), který je podepsaný například pod ceněnou přestavbou pražského Karolina či Betlémské kaple. Finální plány pro toto místo upravil architekt Ladislav Syrový. Majitelem domu byl hudební nakladatel František „Ferry“ Kovařík.

Nalevo přes ulici za dlouhou zdí (Barrandovská č. 17) se ukrývá někdejší rozlehlá rezidence producenta Miloše Havla. Ten si zde nejprve nechal podle návrhu filmového architekta Viléma Rittershaina postavit na skále nad lomem dřevěný srub. Výstavba samotné vily - opět od architekta Vladimíra Grégra - spadá až do 40. let.

Po únorovém komunistickém převratu byla Havlovi vila zabavena. A sloužila například jako rezidence argentinského velvyslanectví. Po roce 1989 ji zrestituoval tehdejší prezident Václav Havel s bratrem. Záhy ji prodali.

O čtvrt kilometru dále stojí po pravé straně vysoko na stráni působivá vila z roku 1934 (Barrandovská č. 60 / Skalní č. 2). Byla nejluxusnější a nejmohutnější z celé zahradní čtvrti. Na nejvyšším bodě barrandovské skály ji nechal postavit hlavní akcionář společnosti Elektafilm (ta stavbu financovala) Josef Auerbach.

Je to ukázkové dílo funkcionalismu se všemi atributy takzvaného internacionálního stylu - čili ploché střechy, terasy, rampové schodiště, pásová okna. Vilu navrhli pražští německy mluvící židovští architekti Hermann Abeles (1892-1941) a Leo Mayer (1900-1944). Auerbach po nacistické okupaci vilu prodal a emigroval do USA, kde se nakonec uplatnil v Hollywoodu. Oba architekti dopadli mnohem hůř. Hermann Abeles byl transportován v roce 1941 do Lodže, kde zahynul, Leo Mayer zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi.

V zahradě, kolem níž se Barrandovská ulice obtáčí o 180 stupňů, „vykukuje“ za hustými borovicemi a smrky elegantní funkcionalistická vilka (Barrandovská č. 46), která kombinuje hranolové tvary s oblými a nese prvky takzvané nautické architektury, konkrétně kapitánský můstek.

Pro investora Václava M. Havla ji navrhl nám známý architekt Vladimír Grégr. Vila z roku 1932 fungovala jako vzorová, propagovala komfortní bydlení (stejně jako nedaleký dům v ulici Lumiérů č. 41). Do roku 1938 zde bydlel kameraman Otto Heller, během 2. světové války herečka Adina Mandlová, od roku 1953 divadelní a filmový herec Miloš Nedbal a po návratu z emigrace od začátku 80. let režisér a scenárista Pavel Juráček.

Na Barrandovskou ulici v těchto místech navazuje Filmařská, v níž o kousek výše stojí atypický rodinný dům (Filmařská č. 4), jemuž v roce 1937 vtiskl architekt Vladimír Grégr lidový, takzvaný vernakulární styl. Vila je nepřehlédnutelná nejen svým hrázděným zdivem, ale i sochou nahé dívky u vstupu do zahrady, která je dílem sochaře Josefa Pekárka a zároveň kopií figurální plastiky nazvané Vltava, jež stojí u zdymadla Dětského ostrova na Smíchově.

Majitelem vily byl Hynek Pelc, profesor na Karlově univerzitě a ředitel Státního zdravotního ústavu. V době heydrichiády byl ovšem zanícený vlastenec zatčen gestapem a v Praze-Kobylisích zastřelen. Některé prameny uvádějí, že se vila měla stát sídlem ministra propagandy třetí říše Josefa Goebbelse.

Zajímavá je i vila naproti (Filmařská č. 3) postavená v letech 1934-1935 pro malíře Vladimíra Fröhlicha a jeho manželku Marii podle návrhu architekta Jaroslava Fröhlicha (1897-1986). Podélná stavba je velmi prostě řešená, fasádu tvoří červené cihly, výrazná je i kamenná podezdívka z kyklopského zdiva. Na Barrandově nic podobného není.