Brno postavilo vily hodné světové metropole. Pro nacisty byly kulturní hanbou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podle slavného německého architekta Ludwiga Miese van der Rohea, autora ceněné brněnské vily Tugendhat, by měl být funkcionalismus „klasicistně střídmý v prostředcích, čistý ve tvarech, důstojný ve výrazu, dokonalý v proporcích a harmonický v detailech“.

Ikonickým místem tohoto slohu je kolonie Baba v pražských Dejvicích. A také kolonie Nový Dům v brněnských Žabovřeskách. Slohově jednotvárné vilové osady z přelomu 20. a 30. let minulého století měly propagovat moderní formy bydlení.

Pro funkcionalistické vily a domy je typická skeletová konstrukce, pásová okna, ploché střechy, bílé vápenné omítky či systém střešních takzvaných slunečních teras.

Baba i Nový Dům byly vystavěny jako součást šesti evropských experimentálních kolonií, které vznikaly z iniciativy takzvaného Werkbundu. Krom Prahy a Brna vznikly podobné obytné soubory ve Stuttgartu (Weissenhof), Vratislavi (WuWA), Curychu (Neubühl) a Vídni (Lainz).

„Po první světové válce zasáhl Evropu naléhavý problém obecného nedostatku vhodného bydlení. V reakci na to se avantgardní architekti hnutí Nová věcnost z různých částí Evropy snažili najít dostupná řešení, která by tuto sociální potřebu uspokojila dobře projektovanými domy vysoké kvality,“ přibližuje web Evropské komise Culture and Creativity.

První vzorový soubor Werkbundu, sídliště Weissenhof v německém Stuttgartu, vznikl v roce 1927 a inspiroval další architekty k využití modernistických principů v podobných projektech. Svaz německého díla (Deutscher Werkbund) tehdy oslovil 17 architektů z řad evropské moderny, aby navrhli „bydlení pro obyvatele moderního velkoměsta“.

„Ve velmi krátké době bylo postaveno 21 plně funkčních experimentálních budov s 63 byty. Neexistuje podobné místo, na kterém by se tehdejší avantgarda v takové míře společně programově prezentovala. Důsledně kubická forma budov je dokladem průlomu nového stavebního stylu, který později jako tzv. ‚mezinárodní styl‘ spoluvytvářel podobu 20. století,“ upřesňuje web Baba1932.

V období německého národního socialismu, který vycházel z naprosto odlišných představ o architektuře, se sídliště Weissenhof dočkalo přízviska „kulturní hanba“. Během druhé světové války pak bylo deset domů zničeno.

Na Stuttgart v roce 1928 navázalo Brno a zmiňovaná výstavní kolonie Nový Dům. Vznikla v brněnské městské části Žabovřesky jako součást Výstavy soudobé kultury v Československu.

Osada je ohraničena ulicemi Drnovická, Šmejkalova, Petřvaldská a Bráfova, kde stojí komplex šestnácti funkcionalistických domů. „Kolonie sestávala ze dvou rodinných domů, čtyř dvojdomů a dvou řadových domů. Všechny budovy byly tří až čtyřpodlažní, nepodsklepené, s bíle omítnutými fasádami a plochými střechami, které měly sloužit jako střešní terasy,“ shrnuje web Baba1932.

Na projektu se podílelo devět známých architektů, řídili ho však městští architekti Bohuslav Fuchs (1895-1972) a Jaroslav Grunt (1893-1988). V rámci výstavy měly domy úspěch, našlo se však jen málo zájemců o koupi a pro investory se tak jednalo o velmi nezdařený projekt. Obzvláště inovace v dispozičním řešení vnitřních prostor našly tehdy mezi lidmi jen málo pochopení.

Po válce pak byly domy často stavebně upravovány, a tak se do dnešní doby dochovaly ve značně pozměněné a znehodnocené podobě.

I tak je kolonie Nový Dům dokladem snahy brněnské obce architektů držet krok s nejdůležitějšími vývojovými tendencemi moderní evropské architektury. Ostatně v Brně je takových důkazů víc. Například světoznámá vila Tugendhat z roku 1930 od slavného architekta Ludwiga Mies van der Rohea, citovaného v úvodu. Nebo rodinné domy na svazích Žlutého kopce a Kraví hory ve čtvrti Stránice.

Na skutečně pozoruhodné vily, které svým významem dalece překročily hranice Brna, lze narazit i ve čtvrti Pisárky, které se Stránicemi sousedí. Což je příklad funkcionalistické vily z roku 1929 v Hroznové ulici č. 82/14, kterou pro manžele Stiassni navrhl jeden z nejvýznamnějších brněnských architektů meziválečného období Ernst Wiesner (1890-1971).

Tento velmi plodný autor navrhl například pozoruhodnou budovu krematoria na Ústředním hřbitově v Brně či několik vil v okolí. Wiesner prchl z Československa před nacisty, pracoval pro československou exilovou vládu v Londýně a ve Velké Británii zůstal a tvořil i po válce. Je například podepsán pod projektem souboru škol sv. Mikuláše v sousedství liverpoolské katedrály.

Významný majitel textilní továrny Alfred Stiassni a jeho žena Hermína byli židovského původu, proto v roce 1938 z obavy před německou okupací opustili Československo. V následujících měsících byl jejich výstavný dům zabaven říšskou státní policií a zřízeno v něm důstojnické kasino s jídelnou.

Po roce 1946 pak budova patřila krajskému národnímu výboru - odtud přízvisko „vládní vila“. Při návštěvě Československa zde pobývala řada významných osobností, mezi něž patřil třeba i kubánský revolucionář a diktátor Fidel Castro. Dnes je tu Centrum obnovy památek architektury 20. století.

Naproti rozlehlé zahradě vily Stiassni se pod úrovní silnice schovává o tři roky starší funkcionalistický rodinný dům č. 86/19 navržený rovněž Ernstem Wiesnerem. Patřil řediteli České banky Union a perskému honorárnímu konzulovi Eduardu Münzovi. Vila byla po roce 1948 znárodněna a později poškozena necitlivými úpravami. Během 70. a 80. let 20. století v ní mělo sídlo generální ředitelství Zemědělských staveb.

Po roce 1989 se dům vrátil do soukromých rukou, kvůli narušené statice byl ale ve velké míře zbourán a postaven jako replika. Z původní stavby zbyly jen jednotlivé prvky jako pásové okno nebo garážová vrata.

Hroznová č. 85/18 nabízí další pozoruhodnou ukázku funkcionalistické architektury, tentokrát organičtějších tvarů, kterou domu vtiskl již zmíněný architekt Bohuslav Fuchs, autor brněnské Masné burzy či Pavilonu města Brna.

„Do půdorysů Fuchsových staveb se dostává křivka a nautické prvky vycházející ze strojové estetiky lodí. Uličnímu průčelí podélné stavby dominují zaoblené terasy v patrech, nesené štíhlým sloupem,“ upřesňuje Brněnský architektonický manuál. Vilu se dvěma byty, s namodralou fasádou, si v roce 1938 pořídil ředitel Živnostenské banky Augustin Tesař.

Z Hroznové se o kus dál zvedá ulice Kalvodova a v těchto místech se od roku 1934 nachází dům č. 102/2 Herminy Weiglové, který rovněž vyprojektoval architekt Ernst Wiesner. Do stavby promítl oblíbenou cihlově červenou omítku a kontrastní bíle natřené okenní a dveřní rámy.

Jak upozorňuje brněnský manuál: Za okupace vilu majitelce, kvůli jejímu židovskému původu, zabavili nacisté a ta se stala majetkem Velkoněmecké říše. V roce 1946 byl objekt znárodněn, v padesátých letech jej koupili dva vlastníci, od jejich dědiců pak dnešní majitelé.

Na křižovatce ulic Kalvodova a Marie Pujmanové stojí funkcionalistický dům č. 108/8 s obdobným osudem. V roce 1935 se do něj nastěhoval příslušník jedné z nejbohatších rodin někdejšího Rakouska-Uherska právník Ernst Löw-Beer. Projektanty byli vídeňští architekti Rudolf Baumfeld (1903-1988) a Norbert Schlesinger (1908-1980).

Löw-Beer byl bratrancem Grety Tugendhatové, spolumajitelky proslavené brněnské vily Tugendhat od Ludwiega Miese van der Rohea. Löw-Beerova rodina musela, stejně jako architekt Rudolf Baumfeld, kvůli svému židovskému původu uprchnout před nacisty do USA. Dům byl za komunistického režimu rozdělen na čtyři byty.

Naproti přes ulici je další realizace architekta Bohuslava Fuchse se zaobleným nárožím balkonu a sloupem, obdobně jako již popisovaná Tesařova vila. Zejména kvůli střízlivějším proporcím a propracovanějšímu napojení hmot jde zřejmě ještě o zdařilejší „organický“ funkcionalismus. Rodinný dům č. 284/4 si roku 1936 nechali postavit manželé Petrákovi.

Za pozornost pak stojí i nedaleká vila v Kalvodově ulici č. 118/17 z pozdějšího období, konkrétně z roku 1968, která vybočuje z podoby tehdy běžné výstavby. Dům si navrhl architekt Josef Němec (1928-2021), někdejší konstruktér a návrhář ve firmě Baťa, žák jmenovaného Bohuslava Fuchse, s nímž po studiích úzce spolupracoval a v roce 1954 zakládal brněnské pracoviště Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO), jehož ředitelem byl pak nepřetržitě až do začátku 90. let.

Vila, inspirovaná německou školou Bauhaus, zaujme prosklenou stěnou, výrazným cihlovým zdivem na části fasády či modřínovými obklady.

Nyní se přesuňme o tři ulice, kopírující vrstevnici Žlutého kopce, výše. V Rezkově a Kaplanově ulici stojí několik rodinných domů a dvojdomů funkcionalistické kolonie Pod vodojemem. Pozoruhodný komplex vznikl ve druhé polovině 30. let minulého století. Architekty byl Jindřich Kumpošt (1891-1968), Evžen Škarda (1905-1975) či Mojmír Kyselka (1902-1974).

Podrobněji zmiňme dvě stavby: Jednopatrovou vilku stojící téměř na vrcholku svahu (Kaplanova č. 274/1) navrhl v roce 1936 architekt František Kalivoda (1913-1971) pro světoznámého tanečníka a choreografa Ivana Psotu, který se roku 1926 stal sólistou a následně šéfem brněnského baletu, posléze působil v Ruském baletu v Monte Carlu a po útěku do Ameriky mu bylo za války svěřeno vedení baletu Metropolitní opery v New Yorku. Po válce se vrátil do Brna, působil jako pedagog na konzervatoři.

A o kousek dál v Kaplanově ulici č. 279/11 si od architekta Jiřího Krohy (1893-1974) nechal v témže roce postavit vilu obchodník s kůžemi Josef Patočka. Autor si dal záležet. Důmyslné detaily a nápaditost v řešení dispozic a členění fasády jsou jedinečné.

Na Kaplanovu navazuje chodník zakončený v ústí do Sedlákovy ulice schodištěm. Zde po pravé straně od roku 1930 stojí vlastní dům č. 110/45 architekta Krohy. Majitel byl i malířem, scénografem, režisérem a byl jedním z důležitých iniciátorů brněnského kulturního života.

V jeho vile se setkávali představitelé místní meziválečné avantgardy. Ve funkcionalistickém domě zaujme například rozlehlá hala v první patře, kterou „nesou“ sloupy částečně volného přízemí.

U nedaleké silnice Foustkova, která se táhne podél Wilsonova lesa, si netradiční funkcionalistickou vilu č. 104/21 postavil významný brněnský stavitel Václav Dvořák. Projekt vytvořil společně s architektem ruského původu Sergejem Medveděvem a Mojmírem Kyselkou. Ovšem kapitalistovi Dvořákovi rodinný dům zabavili komunisté, majitele poslali na nucené práce, později byl dokonce vězněn.

Na úpatí Kraví hory, pod Wilsonovým lesem, se v ulici Jana Nečase v Žabovřeskách nachází secesní unikát celého města, ne-li regionu. V roce 1906 si ho dle vlastního návrhu postavil slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868-1947).

Základní koncepce domu č. 335/2 vychází z britské architektury typu cottage čili venkovského stavení. Nicméně jde o syntézu vídeňské secese a středoevropské lidové, folklorní kultury, které dominuje výrazná barevnost, hra objemů a proměnlivá silueta. Tato různorodost dodává Jurkovičově vile pohádkový vzhled, ostatně její přízvisko „perníková chaloupka“ není náhodné. Nyní ji spravuje Moravská galerie v Brně.

Jurkovičovy stavby jsou snadno rozpoznatelné právě svým specifickým „lidovým“ vzhledem. Jako třeba známá rozhledna na okraji Rožnova pod Radhoštěm, chata Libušín na Pustevnách či Náhlovského vila v pražské Bubenči.

A v blízkém sousedství se již rozprostírá komplex funkcionalistických domů kolonie Nový dům, o němž již byla řeč v úvodu tohoto textu.

Autor tohoto textu zpracoval před časem obdobného průvodce pro web Aktuálně.cz.