Vila Lídy Baarové je jako luxusní zaoceánská loď s temnou rodinnou historií

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lída Baarová zářila na filmovém plátně jako jedna z nejžádanějších hereček své generace. Její o sedm let mladší sestra Zorka Janů byla neméně talentovaná, byť o ní lidé příliš nevědí. Sestrám se staly osudné válečné roky, přesněji Lídino angažmá v německých filmech a její vztah s předním nacistou Josephem Goebbelsem. Ačkoliv se vše stalo ještě před obsazením republiky německými okupanty, mělo to dalekosáhlé důsledky pro celou rodinu.

Kvůli podezření z kolaborace strávila po válce Lída Baarová, rozená Babková, půldruhého roku ve vazbě. Na svobodu se dostala až v prosinci 1946. Zorčin osud se naplnil ještě o devět měsíců dříve. A je spojen s tragédií v jejich vile na pražské Hanspaulce.

Původně žila rodina vrchního magistrátní ředitele Karla Babky a příležitostné sboristky opery Národního divadla Ludmily se dvěma půvabnými dcerami v bytě na Letné. V polovině 30. let získali Babkovi parcelu na tehdejším okraji Prahy těsně pod vrcholem návrší, na němž stojí usedlost Špitálka.

Byl odsud impozantní výhled na rozvíjející se Dejvice, Bubeneč a dále i na Hradčany s dominantou Svatovítské katedrály. V roce 1937 vydal úřad stavební povolení na rodinný dům navržený Čestmírem Šlapetou. Přesto se všechno těsně před začátkem stavby zcela změnilo.

Stačila nevinná návštěva u filmového režiséra Martina Friče v jeho hodkovičské vile na druhé straně Prahy. Vyladěné proporce funkcionalistického domu s rovnou střechou, velkorysými terasami, pásovými okny a bohatě prosvětlenými místnostmi Ludmilu Babkovou okouzlily natolik, že si od režiséra vyžádala dokumentaci a kontakt na jejího autora Ladislava Žáka (1900-1973).

A mladý architekt Babkovým ještě tentýž rok navrhl stavbu zcela mimořádnou (Neherovská č. 8). Čtyřpodlažní dvougenerační vilu se dvěma vertikálně řešenými mezonetovými byty. Větší obsadili rodiče se Zorkou, ten menší, který měl vlastní vstup na sluneční terasu na střeše, připadl Lídě, jež stavbu spolufinancovala.

Dům má proudnicový tvar a nese prvky takzvané nautické architektury, nejen svým tvarem tak připomíná zaoceánskou loď. Zajímavostí je, že výšky místností jsou neobvykle nízké - od 235 do 265 centimetrů -, a navozují tak atmosféru lodních kajut. Střešní mansarda pak má připomínat kapitánský můstek.

Filmová kariéra devatenáctileté Zorky vrcholila v roce 1940, kdy natočila pět snímků. Již o rok dříve slavila velký úspěch s rolí Červené Klárky ve filmu Ohnivé léto, kde definitivně vystoupila ze stínu sestry a zazářila jako rovnocenná hvězda. Aplaus sklízela ve Vinohradském divadle a i jeho přidružených scénách. Přesto ji trápily vážné deprese, které se prohloubily s koncem války.

Kvůli Lídině německému angažmá a vztahu s Goebbelsem byla celá rodina perzekuována. Zoru propustili z milovaného divadla, nervově vyčerpaná matka Ludmila zemřela v říjnu 1945 na mrtvici, která ji postihla při výslechu, otec přišel kvůli cukrovce o nohu a sestra Lída skončila ve vězení, byť se obvinění z kolaborace nakonec nepotvrdila.

To bylo na nešťastnou a křehkou duši Zorky příliš. V neděli 24. března 1946 se v rodinné vile na Hanspaulce vykoupala a učinila osudové a definitivní rozhodnutí. Posléze vyskočila z okna. Její tělo dopadlo na předsazené betonové schodiště. Bylo jí pouhých 24 let.

Po roce 1948 byla část vily patřící Lídě Baarové zestátněna, ve druhé žil otec se svou druhou manželkou. Ale jen do roku 1952, kdy byl nucen opustit Prahu. Dům v roce 1967 koupil tehdejší primátor a komunistický poslanec Ludvík Černý, který v něm žil až do začátku milénia.

Vila Babkových je pozoruhodným příkladem funkcionalismu, který ve 20. a 30. letech přinesl do Československa nejen nový architektonický sloh zapovídající umělou okázalost a dekor, ale svým způsobem i moderní životní styl.

Na Hanspaulce a na nedaleké Babě je nebývalá koncentrace povedených příkladů.

Například hned dům v sousedství (Neherovská č. 10) navrhl ve stylu takzvaného vědeckého funkcionalismu architekt Josef Chochol (1880-1956), který je známý spíše svými unikátními kubistickými domy pod Vyšehradem.

Naproti se rozléhá travnatá pláň, kterou nahoře ohraničuje ulice Na Špitálce, kde na rohové parcele zaujme činžovní Mölzerova vila (Na Špitálce č. 18). Oficiálními stavebníky a majiteli byli manželé Oberthorovi - právník Jaroslav a jeho manželka Věra. Skrytým iniciátorem výstavby však byl patrně osvícený předseda správní rady Elektrických podniků hlavního města Prahy a znalec moderního umění Eustach Mölzer.

Vilu se světle okrovou omítkou a typickými průběžnými okenními pásy navrhl ve funkcionalistickém stylu architekt František Maria Černý (1903-1978), autor nových kostelních věží pražského Emauzského kláštera. Ty původní byly zničeny při spojeneckém náletu na konci druhé světové války. A Černý je v roce 1968 nahradil dílem moderním, nadčasovým a tvarově naprosto unikátním.

Dvě prolnuté betonové skořepiny vyrůstající z gotického průčelí na vrchu doplňují zlaté špičky. Jde o jeden z nejodvážnějších architektonických počinů v socialistickém Československu.

V protějším rohu podlouhlé planiny stojí další funkcionalistický rodinný dům z roku 1935, který generálnímu konzulovi Antonínu Šoupovi vyprojektoval architekt a významný pedagog Antonín Mendl (Na Fišerce č. 8). Dům upoutá zejména netradiční markýzou, která v nejvyšším patře opanuje celé uliční průčelí. Později byla zasklena.

V sousední zahradě zaujme funkcionalistická vila (Na Míčánce č. 39) z roku 1933, kterou architekt Karel Štipl (1889-1972) vyprojektoval nikoliv s tradiční zářivě bílou omítkou, ale použil červené režné zdivo a nechal omítnout jen pásy překladů.

Ve stejné ulici o dvě stě metrů dál pak stojí další jeho zajímavá budova č. 51 vystavěná v podobném duchu. Navrhl ji v puristickém stylu jako šestiosou, opět z červených neomítaných cihel, s přiznanými nadokenními překlady.

Karel Štipl, žák slovutného slovinského architekta Josipa Plečnika (1872-1957), byl i sochařem a sklářským výtvarníkem. Podílel se například na výzdobě interiérů Kramářovy vily na Hradčanech, která dnes slouží jako rezidence českých premiérů.

Ostatně právě Štipl sejmul posmrtnou masku vůbec prvního ministerského předsedy nově vzniklého Československa Karla Kramáře.

Když se člověk vydá na druhou stranu od vily Lídy Baarové a prokličkuje přilehlými ulicemi Na Kodymce, Na Klimentce, Šárecká a Toulovská, dostane se až do ulice Fetrovská. Zde pod č. 4 od roku 1929 stojí vila předsedy protektorátní vlády a armádního generála Aloise Eliáše a jeho ženy Jaroslavy.

Legionářský důstojník, diplomat a politik se za německé okupace zapojil do odboje. V červnu roku 1942 ho za to na Kobyliské střelnici nacistická popravčí četa zastřelila - jako jediného premiéra okupovaného státu.

Fetrovská ústí do ulice Za Hanspaulkou, která se na svém západním konci vějířovitě větví. Právě tady, na malém náměstíčku (Za Hanspaulkou č. 15), stojí další půvabná funkcionalistická vila od architekta a někdejšího rektora ČVUT v Praze Oldřicha Starého (1884-1971). Od druhé poloviny 20. století zde žil a tvořil významný výtvarník a grafik Jiří Rathouský, mimo jiné autor jednotného vizuálního stylu pražského metra a pro podzemku speciálně navrženého písma nazvaného Metron.

Na Hanspaulce jsou pozoruhodné funkcionalistické vily ještě vedle parčíku u usedlosti Perníkářka, kde si v ulici Na Viničních horách č. 46 vystavěl v roce 1929 rodinný dům architekt Evžen Linhart (1898-1949), autor budovy Gymnázia dr. Edvarda Beneše na nedaleké Evropské třídě či spoluautor takzvaného koldomu v Litvínově.

Na vlastní vile ve tvaru písmene L si dal opravdu záležet. Snad i proto patří mezi nejvýznamnější díla českého funkcionalismu. Při pohledu ze zahrady působí stavba velmi ladně, jako by ji netížila žádná hmota. V nižším, jižním křídle si architekt zřídil ateliér a na jeho střechu umístil terasu, na niž se vstupuje z vyššího, severního obytného křídla.

Na sousední parcele pak stojí rodinný dům (Na Viničních horách č. 44) s jakousi trojhrannou apsidou nad vchodem, který si navrhl a ve stejné době jako kolega Linhart postavil architekt Jan Rosůlek.

Zajímavé vily nejsou jen na návrší, na němž Hanspaulka leží, ale i pod ním směrem k dejvickému areálu vysokých škol. Například v ulici Kadeřávkovská č. 13 si koncem 20. let minulého století nechal postavit rodinný dům král komiků Vlasta Burian. Vila je to honosná a slavný herec v ní měl dokonce malou soukromou tělocvičnu, u domu pak bazén a tenisový kurt, což byl na tu dobu neobyčejný přepych.

Pěkná je i druhá vila vlevo od Burianovy rezidence z červeného režného zdiva (Kadeřákovská č. 9), kterou kolem roku 1930 vyprojektoval v kotěrovském stylu architekt Jaroslav Fröhlich (1897-1986).