Baťovo město: Vily měli vedle sebe ředitelé a dělníci. Sídla šéfů na ně shlížela

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na počátku 20. let minulého století byl Zlín všedním valašským městečkem, v němž žilo něco málo přes čtyři a půl tisíce lidí. Během méně než deseti let však počet obyvatel vzrostl na více než dvacet tisíc a do roku 1950 přesáhl padesát tisíc, přičemž růst pokračoval rychlým tempem.

Tento fascinující rozvoj byl neoddělitelně spojen s jedním jménem - Tomášem Baťou, ševcem, průmyslníkem a vizionářem, který během několika let vytvořil gigantické impérium dalece přesahující hranice Československa.

Zlín se stal nejen centrem regionu a symbolem hospodářského boomu, ale také laboratoří pokrokové architektury, v níž dominovala vize propojení průmyslu s kvalitním bydlením pro různé sociální vrstvy. Baťa a jeho architekti tak představili unikátní urbanistický projekt: funkcionalistické město budoucnosti koncentrované kolem továrny, kde každá ulice, každá vila a dům sloužily jednomu velkému sociálnímu plánu.

Ucelené kolonie baťovských domků pro zaměstnance továrny i reprezentativní vily ředitelů závodů, navržené zpravidla podle jednotné architektonické koncepce, představovaly vrchol tehdejšího moderního bydlení. Spolu s nimi vznikaly celé nové čtvrti jako Letná, Podvesná, Zálešná a Lesní čtvrť.

Dělnické kolonie byly na svou dobu revoluční, inspirované americkými předměstími, kde Baťa studoval. V době, kdy v Evropě dělníci žili v přeplněných činžovních domech, zaměstnanci ve Zlíně měli možnost žít ve vlastním domku se zahradou, což bylo vysoce nadstandardní a unikátní řešení.

Baťovi architekti v čele s Františkem Lýdiem Gahurou (1891-1958) a Vladimírem Karfíkem (1901-1996) čerpali inspiraci z tvorby a teorií ikonické osobnosti funkcionalismu Le Corbusiera, německého Bauhausu či amerického suburbanismu. Každá kolonie má svůj charakter, každá ulice svou jedinečnost, přesto všechny sdílejí společný architektonický jazyk čistých linií a funkčnosti.

Pozoruhodné zlínské rodinné domy před časem popsal autor tohoto textu na webu Aktuálně.cz.

Například vilu ředitele Baťových ševcovských dílen Václava Rojta lze nalézt v osadě cihlových domků v jižní části Zlína, konkrétně v ulici Nad Ovčírnou VI č. 3116. Rodinný dům byl postaven v roce 1937 podle projektu zmiňovaného Vladimíra Karfíka, který své jméno v meziválečném období spojil právě s továrnickou rodinou Baťů.

Karfík byl žákem světoznámých tvůrců, významných průkopníků moderní architektury - nejen Švýcara Le Corbusiera, ale i Američana Franka Lloyda Wrighta. Funkcionalisticky strohá Rojtova vila se vyznačuje rozbíháním dispozic ve dvou na sebe kolmých směrech, což bylo typické právě pro Wrightovu tvorbu.

Naproti ve stráni se za stromy ukrývá dvojdomek č. 631 z dusaného termobetonu od pražských architektů Adolfa Benše (1894-1982) a Františka Jecha (1904-1973) z roku 1935. Stavba byla oceněna v mezinárodní architektonické soutěži firmy Baťa, která se zabývala nalezením nových typů firemních domků.

Mezi cihlovými stavbami ojedinělý omítnutý objekt je jedním ze čtyř realizovaných vzorových rodinných domů ve Zlíně. Přestože se žádná z oceněných vilek nedočkala sériového provedení, jsou významným dokladem vývoje moderní architektury.

Na vedlejší parcele v přilehlé ulici U Lomu stojí další vzorový rodinný dům (č. 629) z červeného režného zdiva. Vyprojektoval ho architekt Vladimír Karfík. Autor v soutěži zaujal typickým baťovským stylem, a v domku dokonce v letech 1935 až 1945 s rodinou žil. V přízemí byla hala, obývací pokoj a kuchyně a ve zvýšené části tři ložnice s koupelnou.

Přes ulici, na adrese Nad Ovčírnou VI č. 627, je třetí ze vzorových staveb navržená zlínským architektem Antonínem Vítkem (1892-1979). A naproti za ulicí ve svahu pod silnicí stojí čtvrtý oceněný objekt č. 626, který s citem pro zlínský kontext vyprojektoval švédský architekt Erik Svedlund. Ve Zlíně ojedinělým prvkem stavby severského tvůrce jsou okna se sníženým parapetem v přízemí. Přístavba podsklepené verandy je z roku 1939.

V nedaleké ulici Nad Ovčírnou V je pak pozoruhodný cihlový domek č. 1573 z roku 1928 navržený brněnským strojním inženýrem a novinářem Adalbertem Hansem Ženatým, který je znám pod pseudonymem Berty.

Jde o repliku jeho domku, v němž před stěhováním na Moravu bydlel ve Spojených státech. Důležitý spolupracovník Tomáše Bati Berty Ženatý žil ve Zlíně spolu s manželkou Františkou dva a půl roku, pak odešel do Prahy a v roce 1939 zpět do USA, kde v roce 1981 zemřel. „Americká vila“ ve Zlíně dále rozvíjí zaoceánské trendy nadstandardního bydlení, u nichž je zdůrazňována praktičnost, úspornost, hygieničnost.

Na mírném návrší blíže centru, které ohraničují ulice Štefánikova a Osvoboditelů, zaujme vila č. 187 Jana Antonína Bati (bratr Tomáše), kterou si nechal postavit v roce 1927 podle projektu zmíněného F. L. Gahury.

Baťovský vzhled s červeným režným zdivem nezapře, stejně tak prvky inspirované ranou modernou slavného Jana Kotěry (1871-1923), zakladatele moderní české architektury, jehož nejvýznamnějším dílem je majestátní Městské muzeum v Hradci Králové, Národní dům v Prostějově či impozantní budova Právnické fakulty v Praze. Dnes ve vile sídlí Český rozhlas.

Štefánikova ulice o kousek dále mine malebnou Kudlovskou přehradu a za parčíkem z ní odbočuje doprava silnice Hluboká, v níž si nechal v roce 1934 postavit vilu č. 2654 Baťův notář Hugo Förster. Od ostatních zlínských staveb se odlišuje svým expresionistickým pojetím.

Na konci vedlejší ulice Na Požáře stojí za zhlédnutí vila č. 2906 jednoho z nejvýznamnějších ředitelů firmy Baťa Bohuslava Ševčíka, šéfa baťovských strojíren, který měl pod sebou osmnáct tisíc zaměstnanců. „Čistokrevný“ funkcionalistický domek jeho rodině navrhl v roce 1935 zlínský architekt Miroslav Lorenc, jenž po nástupu do stavebního oddělení firmy Baťa projektoval například zlínské školní budovy.

Do ulice Hluboká se kousek pod Försterovou vilou vlomí Prlovská ulice, z níž po čtvrt kilometru odbočuje ulice Lazy I. A téměř na jejím konci, pod borovicovým lesem, se vypíná rozlehlá vila č. 3689 s valbovou střechou, vystavěná v roce 1941 podle projektu Vladimíra Karfíka. V takzvaném porýnském stylu si ji nechal zbudovat člen správní rady Baťových závodů František Malota. Skvostné je zejména lineární stupňovité rozvinutí hmoty v krajině připomínající středomořskou architekturu.

„Poválečné osudy domu i jeho majitelů jsou výsledkem represí a komunistické šikany bývalé baťovské elity. František Malota byl v padesátých letech odsouzen v nezákonném procesu na šest let vězení. Od konfiskace poloviny domu v roce 1950 a zestátnění druhé poloviny v roce 1959 slouží vila až do dnešních dnů jako dětský domov,“ popisuje portál Slavné vily.

„Malotova vila patří do souboru čtyř vil vystavěných pro významné ředitele firmy Baťa, které se svým pojetím vymykají obvyklým baťovským stavbám, architekt Karfík v jejich případě měl možnost vybřednout z typizovaného schématu přísně účelového konstruktivismu a uplatnit své zahraniční zkušenosti,“ doplňuje Národní památkový ústav.

Vedle Františka Maloty měli na zlínských návrších postaveny velkorysé domy další tři členové nejužšího vedení koncernu Baťa - Dominik Čipera (Burešov č. 3675), Hugo Vavrečka (Stráže č. 3661) a Josef Hlavnička (Stráže č. 3662).

A ve výčtu těch nejhonosnějších vil samozřejmě nesmí chybět rodinné sídlo samotného zakladatele impéria Tomáše Bati z roku 1911, které představuje architekturu raného modernismu profesora Akademie výtvarných umění Jana Kotěry. Stojí na úpatí zalesněného kopce nedaleko řeky Dřevnice na adrese Gahurova č. 292.

Otec moderní tuzemské architektury v návrhu Baťovy vily propojil dobové principy neoklasicismu a koncepce anglického typu rodinného domu. Do přízemí umístil společenskou část s centrální dvojpodlažní halou a do patra vlastní bydlení pro rodinu s obytnými pokoji.

Připomeňme, že Tomáš Baťa zahynul v létě 1932 při pádu svého letadla v nedalekých Otrokovicích. Hlavnička, manžel továrníkovy nevlastní sestry Marie, nepřežil v květnu 1943 autohavárii na železničním přejezdu u Zdounek kousek od Zlína. A Hugo Vavrečka byl po únoru 1948 na základě vykonstruovaných důkazů odsouzen na tři roky těžkého žaláře a ke konfiskaci veškerého majetku.

Podél Dřevnice v západní části města se rozprostírají rozlehlé kolonie Baťovských domků ve čtvrtích Podvesná a Zálešná. Na okraji té druhé stojí patrová funkcionalistická vila (Zálešná I. č. 3222) z roku 1938 s přízemním křídlem, charakteristickou spárovanou cihlou na fasádě, bíle lemovanými okny, nízkým soklem a přetaženou střechou.

„Vila Ludvíka Gerbece patří mezi nejlepší díla architekta Vladimíra Karfíka. Otevřený prostor domu je ukončen plochými římsami, což připomíná prérijní domy amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. Kompozičně vytříbený celek domu je poznamenán řadou užitkových úprav a přístaveb,“ popisuje Informační portál města.

Ludvík Gerbec byl v roce 1938 vedoucí kalkulačního oddělení firmy Baťa v holandském Bestu a od roku 1939 vedoucí společnosti Baťa v americkém Belcampu. Z USA se následujícího roku přesunul na Filipíny, kde již za války zakládal novou firemní pobočku.

„Kvůli aktivní podpoře odboje ho v roce 1944 zatkli a věznili Japonci, což mu podlomilo zdraví. Po válce se celá rodina přestěhovala opět do Spojených států amerických, kde v roce 1960 zemřel,“ upřesňuje Zlínský architektonický manuál. Dnes vila stojící ve stínu experimentálního výškového bytového domu Drofa z počátku 60. let.

Na osadu navazuje areál zlínské nemocnice, jehož součástí je i další vila z červených neomítnutých cihel a se zastřešenou terasou s rohovým sloupem. V roce 1928 si ji na Havlíčkově nábřeží č. 3019 postavil Bohuslav Albert, významný lékař, primář a ředitel Baťovy nemocnice. Autorem je nám známý architekt František Lýdie Gahura, s nímž primář Albert spolupracoval na koncepci celého zlínského nemocničního komplexu.

Na závěr zmiňme ještě dvě vily, které sice nespadají do meziválečného období rozkvětu Zlína, ale i tak spojují jedinečnou architekturu a mimořádné majitele. V rozlehlých zahradách ve čtvrti Nivy měli rodinné domy slavní cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka.

Hanzelkova vila, při ulici Žlebová č. 1590, je ve svahu o něco výše. A svou polohou, rozměry i pyramidální kompozicí dominuje okolní zástavbě. Vnitřní prostor domu s výraznou lodžií byl dimenzován na zvuk varhan, které stavebníkovi do Zlína zapůjčil pražský profesor Jiří Reinberger a na něž Jiří Hanzelka vášnivě hrál.

Autorem projektu vily postavené roku 1955 byl zlínský architekt Zdeněk Plesník (1914-2003), jehož zdejší tvorba se vyznačuje precizností a specifickou volbou materiálu, jako je přírodní kámen, cihla či betonové odlitky v pískovém odstínu.

Rodina majitele se do třípodlažní vily nastěhovala v roce 1956, ale již o dva roky později přesídlila do Prahy, blíže rodičům Hanzelkovy ženy Hany. Vilu Hanzelka předal československému státu s podmínkou, že ji využije pro potřeby dětí. Výměnou mu byly poskytnuty prostředky na šestiletou cestu do Asie a Oceánie, již dvojice H&Z podnikla roku 1959. Dnes je v domě dětský rehabilitační stacionář.

Níže ve svahu vykukuje mezi stromy o něco prostší rodinný dům (Žlebová č. 2894), v němž žil Hanzelkův kamarád Miroslav Zikmund. Původně se jednalo o funkcionalistickou vilu od architekta Gahury, kterou si nechal začátkem 30. let postavit vládní rada Josef Januštík, první hejtman tehdy nově vzniklého Zlínského okresu. Ten byl nevlastním otcem režiséra Elmara Klose, jenž natočil film Smrt si říká Engelchen či Obchod na korze a vilu zkraje 50. let prodal právě Zikmundovi.

Nový majitel nechal dům přestavět architektem Zdeňkem Plesníkem, jenž na západní straně dostavěl jídelní kout, část kuchyně a terasu či zvětšil dominantní rohový arkýř s rozměrnými okny v jihozápadním nároží domu.