Tady žila Jiřičná, Langer či Trnka. Krásné vily ve čtvrti skryté za skálou

Podolí sice na pravém břehu Vltavy těsně přiléhá k pradávnému sídlu českých knížat Vyšehradu, ale dlouho ho od města odděloval masivní skalnatý ostroh, který strmě padá až do vltavských vod. Přirozená cesta po nábřeží tak nebyla možná a skála se musela objíždět na loďkách. Nebo obcházet přes údolí Botiče.

I proto zde ještě v 19. století stála zhruba padesátka domů. Místní lidé se živili hlavně pěstováním zeleniny a ovoce, rybolovem a výrobou košíků. Podolí následně získalo význam těžbou vápence a výrobou vápna. Tehdy v okolí obce byly lomy, čtyři vápenky a cementárna. V poslední čtvrtině 19. století na břehu postavili vodárnu, která zásobovala tehdy samostatné město Královské Vinohrady a později i Žižkov, Nusle, Vršovice a Strašnice.

Radikální obrat odstartoval v roce 1905 s dokončením Vyšehradského tunelu a vybudováním Podolského nábřeží. O šest let později stály v Podolí již dvě stovky domů a žilo zde přes čtyři tisíce obyvatel.

Krátce před vypuknutím první světové války vznikla pod vyšehradskou pevností impozantní porodnice, následovala moderní gigantická vodárna, jež nahradila starý podnik a budovala se přes 30 let, v roce 1965 přibyl skvostný plavecký stadion takzvaného bruselského stylu a v 70. letech areál Československé televize na Kavčích horách. Díky těmto veřejným budovám si Podolí vybaví leckdo, nicméně v okolí jsou další pozoruhodné stavby, i když pochopitelně skromnější.

Za pozornost stojí například funkcionalistický činžovní dům postavený v roce 1936 podle návrhu německy hovořícího architekta Bertholda Schwarze (1893 – asi 1948), který uprchl před nacisty do indické Bombaje. Nejvýraznějším prvkem domu v ulici Na Dolinách č. 47 je konkávně zapuštěná nárožní část členěná balkony propojenými subtilními sloupy či neobvyklé keramické obklady s výžlabkem, jež vytvářejí výrazně reliéfní povrch. Taková architektura se v Praze jen tak nevidí. I proto je dům památkově chráněn.

Schwarzův činžák stojí na rohu křižovatky, do níž ústí ulice Pod Děkankou. A na ni po několika desítkách metrů navazuje Procházkova, příjemná ulice lemovaná po obou stranách vzrostlými platany, jírovci či javory. A také zajímavými vilami různých stylů. Většina spadá do meziválečného období. Jedna se však vymyká běžným představám, jak by měl rodinný dům vypadat, byť třeba současný, moderní.

Tato oceňovaná stavba (Procházkova č. 3) z roku 2012 od známého současného architekta Josefa Pleskota (nar. 1952) zaujme na první pohled rozměrnými zrcadlovými okny a kombinací pohledového betonu s dřevěným obkladem. Velkou část fasády otočené do zahrady tvoří prosklená stěna.

Pleskot je podepsaný pod mnoha ceněnými projekty. Za všechny jmenujme průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, přeměnu průmyslového areálu Vítkovických železáren v Ostravě či soubor budov, kde sídlí ústředí ČSOB v pražských Radlicích.

Procházkova ulice se kousek od Pleskotovy vily přemění na Lopateckou, která se ladným obloukem obtáčí po vrstevnici kopce. Po pravé i levé straně stojí prvorepublikové domy postavené ve stylu moderny, art deco či purismu. Po téměř půl kilometru pak vpravo zaujme vila č. 11 s nezvykle členitým, zdobným a špičatým štítem a výraznými římsami.

Stavbu ve stylu art deco postavenou v roce 1923 navrhla dvojice pražských architektů Antonín Mendl (1890–1944) a Václav Šantrůček (1893–1971), autoři divadla Tylův dům v Poličce či několika mimořádně zajímavých sokoloven, jako třeba v Pardubicích. Obě zmíněné budovy svým charakterem připomínají právě tuto podolskou vilu, která upoutá i tím, že v ní žila rodina rodáka z Nové Paky Josefa Jiřičného.

Svého času tu tedy žila světoznámá česká architektka a designérka Eva Jiřičná (nar. 1939), která se proslavila díky interiérům londýnských a newyorských módních obchodů a butiků, high-tech oranžerií v Královské zahradě Pražského hradu či budovou Kongresového centra ve Zlíně.

Vedle chodníku o dvě zahrady dál stojí košatý platan a u něj vila s vínovou fasádou postavená roku 1926 (Lopatecká č. 7). Ve stylu klasicizující moderny vycházející z wagnerovsko-kotěrovských principů moderní architektury – tedy funkčnost, jednoduchost a účelná volba materiálů – ji vyprojektoval architekt Eduard Hnilička (1887–1967).

Jak plaketa na uliční stěně napovídá, dům si nechal postavit houslový virtuos Karel Hoffmann, člen proslulého Českého kvarteta. Ostatně největším prostorem, který zaujímá celou západní část druhého podlaží a zasahuje až do půlkruhového rizalitu na jihu, je původní hudební salon, kde slavný hudebník se svými kolegy hrával.

Lopatecká ulice za několik desítek metrů dorazí k otevřenému prostranství, jemuž dominují dvě robustní vily postavené roku 2009 od architekta Radana Hubičky (nar. 1960), naproti nim se rozkládá malý parčík a za nenápadnou zdí hřbitov. Přilehlá ulice Na Lysině se mu vyhne, aby „narazila“ na podivuhodný areál studentských kolejí. Je to jakési město ve městě, které díky svému vzhledu podřízenému socialistickému realismu připomíná spíše sídliště v hornických městech Ostravě-Porubě, Karviné, Havířově, v Ostrově nad Ohří nebo Příbrami.

Projekt vznikl v roce 1954 v rámci fakulty architektury a pozemního stavitelství. Velkolepost a monumentálnost socialistického realismu, tedy sorely, oficiálního uměleckého směru Sovětského svazu a jeho satelitů, se tu projevily nejen v objemech budov či velkorysém urbanismu, ale i v detailech – dekorativně pojatých říms, okenních mříží a balustrád, sgrafit či portiků vstupů, ne nepodobných renesančním stavbám.

Studentský areál ohraničují ulice Doudova a U Podolského hřbitova, v níž pod č. 8 stojí zástupce funkcionalistické architektury 30. let minulého století, což je úplně jiná záležitost. Na této „střízlivé“ vile od architekta Karla Hannauera (1906–1966) zaujme zejména atypická tmavá markýza, která sahá od domovního vstupu až k chodníku, a také nadstavba neobvyklého tvaru s přetaženou střechou. Jinak je dům nápadně strohý.

Další pozoruhodná stavba vyznávající funkcionalismus stojí v ulici Nad Cementárnou č. 23 asi čtvrt kilometru odtud. Jde o vilu, v níž žila osvícená a mimořádně všestranná osobnost – známý spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař, který dosáhl hodnosti brigádního generála František Langer.

Rodinný dům z roku 1929 pro něj navrhl architekt Karel Honzík (1900–1966), spolu s Josefem Havlíčkem autor Všeobecného penzijního ústavu, dnes Domu odborových svazů, v Praze na Žižkově. Vila s výraznými pásovými okny, střešní terasou s pergolou a částečně zasklenou verandou, která vybíhá do pečlivě vyprojektované zahrady, byla jednou z prvních funkcionalistických staveb na našem území. A občas se tu scházela vybraná společnost takzvaných „Pátečníků“, mimo jiné bratři Čapkové či prezident T. G. Masaryk.

Kousek vedle, ale již v ulici Vápencová č. 13, koupil v roce 1957 pro svou rodinu domek slavný výtvarník, loutkář, ilustrátor, malíř a režisér animovaných filmů Jiří Trnka. Žila tu jeho první manželka s dětmi, jež známý umělec navštěvoval. Dnes je ve funkcionalistické vile, postavené roku 1939 podle projektu bratrů Jaroslava a Karla Fišerových, rezidence velvyslanectví Kyperské republiky.

O něco níže do Vápencové ústí ulice Na Vápenném, která prokličkuje mezi zdejšími paneláky, napojí se na silnici Pod Klaudiánkou, jež se již svažuje směrem k řece do dolní části Podolí. V místech, kde se vpravo ve stráni vypínají dva mohutné činžovní domy, stojí na druhé straně ulice poměrně nenápadná funkcionalistická vilka č. 23 zcela obložená keramickým obkladem. Pochází z roku 1928 a navrhla ji dvojice pražských německých architektů židovského původu Ernst Mühlstein (1893–1968) a Victor Fürth (1893–1984), tvůrci mnoha pražských vil či nájemních domů – například obchodního paláce Te-Ta v Jungmannově ulici č. 20.

Oba před rozbitím Československa nacisty uprchli do zahraničí, Fürth nejprve do Anglie, kde svými projekty významně přispěl k poválečné obnově Londýna a stal se členem Královského institutu britských architektů, později se přesunul do USA. Mühlstein emigroval do Austrálie. Odkaz tohoto kdysi slavného pražského ateliéru tak lze vysledovat po celém světě – v americkém Ohiu či Indianě, v australském Melbourne, italské Cortině d’Ampezzo… všude tady stojí vily, výstavní pavilony či veřejné budovy jednoho z této dvojice.

Silnice Pod Klaudiánkou o kousek níže plynule navazuje na ulici Na Zlatnici, která protíná obdélníkové náměstíčko, jemuž dominuje dům č. 8 se dvěma štíty významného stavitele Františka Hodka (1870–1952), který na Vyšehradě, v Podolí či Nuslích postavil několik domů. Západní fasádu vily z roku 1910 zdobí nebývale rozměrný secesní jezdecký reliéf zobrazující s největší pravděpodobností bájného Horymíra a jeho koně Šemíka.

Poblíž, v přilehlé ulici Na Podkovce č. 12, stojí architektonicky cenná vila s oblými nárožími a pásovými okny, jež byla postavena roku 1936 v duchu pozdního funkcionalismu podle návrhu architekta Karla Stráníka (1899–1978), někdejšího asistenta a spolupracovníka švýcarské ikony světové moderní architektury Le Corbusiera. I tato stavba je památkově chráněná.

Vraťme se do ulice Na Zlatnici, konkrétně do míst, kde se po levé straně rozkládá travnatý svah a po pravé stojí vila č. 16, která není výjimečná svou podobou, ale poněkud zchátralou střešní věží s otočnou kopulí, kterou si nechal postavit lékárník a amatérský astronom František Fischer. Jeho největší zálibou bylo mapování povrchu Měsíce, pořizoval snímky mlhovin, komet a stálic.

Soukromá hvězdárna fungovala od roku 1924 a její součástí byla i knihovna se vzácnými tisky z oboru selenografie, tedy mapování měsíce. Po smrti Františka Fischera v roce 1966 hvězdárna zanikla a technické vybavení bylo věnováno České astronomické společnosti.

Ikonickou stavbou pražského Podolí je bezesporu nedaleká monumentální vodárna, o níž byla řeč v úvodu. Soubor osobitých budov, postavených ve dvou etapách (1929 a 1962) v duchu monumentálního klasicismu či tradicionalismu, navrhl architekt Antonín Engel (1879–1958), poslední mistr novorenesance a novoklasicismu v Praze a autor urbanistické koncepce nových Dejvic, přesněji oblasti takzvaného Kulaťáku.

Ve své době šlo o největší stavbu ze železobetonu v Československu, kterou si pro svou impozantnost občas pletou turisté s národním parlamentem. Zajímavostí je i fakt, že ta nejdekorativnější, nejvýstavnější strana vodárenského areálu není otočena k nábřeží a Vltavě, jak bývá zvykem, ale směrem na jih.

Jižní průčelí zdobí 11 soch znázorňujících Vltavu a její přítoky, jako je třeba Otava, Malše, Berounka, Sázava či Lužnice. Důvod je prostý. V době, kdy projekt vznikal, bylo Podolí v podstatě branou do hlavního města. A ten, kdo přijížděl do Prahy z tohoto směru, musel být takovým monumentálním skvostem ohromen, byť jde vlastně „jen“ o továrnu.

A když už jsme u Vltavy, stojí za povšimnutí i dřevěná budova Českého Yacht Klubu s výraznými bílými okny, která se vypíná na navigaci chránící podolský přístav. Obstála při všech povodních a Podolí zdobí již více než století.

Zajímavostí je i plovoucí loděnice TJ Tatran, nízká dřevěná stavbička stojící na palubě dlouhého člunu, který kotví v podolském přístavu. Podle dostupných informací by se mělo jednat o Marinefährprahm typu D, což byla třída invazních lodí, se kterými německá armáda zamýšlela zaútočit na Velkou Británii. Invaze na britské ostrovy se ale – jak známo – nekonala a 240 tun těžký člun, který vyrobili v děčínské loděnici, místo toho skončil v Praze.

Podolské nábřeží za Vyšehradským tunelem navazuje na Rašínovo nábřeží, kde stojí za povšimnutí další čtyři zajímavé domy, byť už jsou v jiném katastru. Prvním je rodinný trojdům č. 6–10 postavený v roce 1913 v kubistickém slohu podle návrhu architekta Josefa Chochola (1880–1956). V té době patřil kubismus k nejavantgardnějším uměleckým slohům a proniknutí jeho znaků do architektury najdeme pouze v Česku.

Stejný autor pak pro stavitele Bedřicha Kovařovice navrhl o kus dál, v Libušině ulici č. 3, na místě zrušené schwarzenberské cihelny, vilu z roku 1913. Jde možná o nejúžasnější dílo kubistické architektury vůbec. Inspirací Chocholovi byla díla kubistických umělců Pabla Picassa a Georgese Braquea. V tomto stylu je navrženo i oplocení či tvary záhonů na zahradě.

V sousedství, blíže Vltavě, stojí vila Na Libušince (Rašínovo nábřeží č. 26), kterou ve stejné době jako Chochol vyprojektoval architekt Emil Králíček (1877–1930) ve stylu kubizující secese. Králíček je podepsán například pod impozantní sokolovnou v Libni, palácem Rokoko na Václavském náměstí či slavnou kubistickou lucernou v zastrčené části Jungmannova náměstí.

Na druhé straně vedle Kovařovicovy vily pak stojí rodinný dům vyznávající geometrickou secesi od architekta Otakara Novotného (1880–1959), autora kubistických domů na náměstí Miloše Formana na Starém Městě či majáku na letišti ve Kbelích. Vilu na adrese Libušina č. 5 si pořídil učitel František Sequens.