Hradby nahradila čtvrť vil. Některé jsou tak okázalé, že majitele zruinovaly

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Praha, známá pro svou historickou prestiž a bohatství, si vysloužila přízviska jako „Zlatá“ nebo „Matka měst“. Český Krumlov je díky kráse svého zámeckého areálu často nazýván „Renesanční perlou“. A Hradci Králové se říká „Salon republiky“.

Přezdívka odráží jedinečnou podobu města, které se v meziválečném období stalo moderním a progresivním centrem, skutečnou „výstavní skříní“, kde se harmonicky prolnuly nové architektonické směry jako moderna, funkcionalismus či rondokubismus.

A také se zde naplnily promyšlené urbanistické plány a vizionářské koncepce architekta Josefa Gočára (1880–1945), který již v polovině 20. let nasměroval společně se svými předchůdci někdejší pevnostní město k rozumnému budoucímu rozvoji spojenému s dramatickým nárůstem obyvatel, dopravy i průmyslu.

Včetně tehdy samostatných předměstí žilo v Hradci ještě v roce 1930 necelých čtyřicet tisíc lidí. O půlstoletí později jich bylo již sto tisíc.

Gočár, žák otce moderní české architektury Jana Kotěry, který v Hradci rovněž působil, vytvořil ze zhuštěného historického města, donedávna obehnaného barokními hradbami a vojenskými budovami, moderní „zahradní“ aglomeraci, kterou prorůstají zelené koridory oddělující satelitní předměstí.

Kolem celého širšího centra pak vytvořil silniční okruh napojený na velkorysé bulváry paprskovitě se sbíhající k historickému středu města. Vně okruhu Gočár vytvořil nové rezidenční čtvrti.

Šlo o koncepci, která předstihla dobu o desítky let a nemá v českých zemích obdoby.

Promyšlený urbanismus doplňují cenné stavby významných architektů i pozoruhodné rodinné vily různých stylů. Nejstarší vilová čtvrť vznikla kousek od centra již na začátku 20. století na pravém břehu řeky Orlice u Nezvalovy třídy. Autor tohoto průvodce materiál již dříve zpracoval na Aktuálně.cz.

V prostoru křižovatky ulic Nezvalova a Jana Koziny stojí robustní funkcionalistická nárožní vila, kterou nechal pro svoji dceru Emilii Waldekovou-Kmochovou zbudovat její otec Vilém Waldek jako svatební dar.

Dům č. 826/2 z roku 1932 navrhl významný žák Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, František Janda (1886-1956), autor mnoha povedených staveb v Poděbradech postavených před první světovou válkou - jmenovitě dvou kolonád, hotelu Zimní lázně, secesního lázeňského penzionu či vily Amálky.

„Dům Waldeková-Kmochová nevlastnila dlouho, ještě ve třicátých letech jej musela prodat, protože její rodiče nebyli schopni dál platit hypotéku. Po roce 1948 byl dům vyvlastněn,“ upozorňuje web Královéhradecký architektonický manuál. Nejde o jediný případ v této části města, kdy majitelé nedokázali velkorysou stavbu svého domu zaplatit.

Ob jednu zahradu dál, na adrese Jana Koziny č. 845/6, je zástupce pozdně funkcionalistického stylu s nezvykle řešenou fasádou, která je členěna cihlovými pásy a hladce omítnutými plochami. Vilu, jejíž stavba zabrala pouhé čtyři měsíce, navrhl roku 1933 pro Annu Urbanovou architekt Bedřich Novotný.

Do přilehlé Plácelovy ulice ústí Hradební s travnatým pásem a stromořadím. Po pravé straně stojí dvojice zajímavých rodinných domů - ten první č. 586/4, s dekorativním štítem a se dřevěnou konstrukcí zimní zahrady na boční fasádě, si v roce 1921 zbudoval továrník z pražských Vinohrad Čeněk Vorlíček. Autorem projektu byl architekt Josef Povýšil.

V sousedství, na adrese Nezvalova č. 423/8, zaujme velkolepá stavba nesoucí znaky neorenesance a secese. Ve své době šlo o největší městskou vilu v Hradci Králové.

„Stavěl si ji stavitel Václav Rejchl st. pro sebe a svou vlastní rodinu. Avšak z důvodu finančního prodělku při výstavbě činžovních domů v Mostecké ulici musel od záměru dokončení a užívání vily ustoupit a nabídnout ji k prodeji rodinnému příteli, lékaři, městskému hygienikovi a místnímu politikovi Otakaru Klumparovi,“ líčí královéhradecký manuál.

Naproti zaujme nepřehlédnutelná rohová vila č. 221/6 s nárožní polygonální věží a dekorativním štítem s polovalbou, kterou pro učitele Františka Nováka a jeho manželku v roce 1909 postavil architekt Jaroslav Pažout.

Úspěšnější byl zmiňovaný stavitel Václav Rejchl st. (1853-1928) v případě tří nedalekých honosných vil, které v letech 1902 až 1904 vybudoval na břehu Orlice v místě zvaném Morušovka a následně prodal. Kdysi tu stával val bastionu barokní pevnosti, nahradil ho ideál rodinného bydlení v zeleni.

První z neorenesančních domů v Nezvalově č. 377/14, jehož zdobnost na fasádě se nedochovala, patřil Karlovi Vieweghovi, úředníkovi, který plnil funkci okresního tajemníka. Předán do užívání byl v roce 1903. Dnes je tu modlitebna Církve adventistů sedmého dne. Zajímavostí jsou sluneční hodiny ve štítě s latinsky psaným úryvkem z Bible Fiat voluntas Tua neboli Buď vůle Tvá.

O mnoho dekorativnější je sousední mohutná dvoupatrová budova o třinácti pokojích, postavená roku 1902 v novorenesančním stylu na Orlickém nábřeží č. 376/17 pro gymnaziálního profesora Karla Wiplera.

„Kvalitní, autenticky dochovaný doklad neorenesanční architektury, který se výrazně urbanisticky uplatňuje v prostředí vilové zástavby v jihovýchodní části městské památkové zóny,“ shrnuje památkový katalog.

A architektonický manuál doplňuje: „Zvláště výzdoba vychází z kánonu takzvané české renesance. Snahu vystihnout český živel najdeme na Wiplerově vile jak v dekorativních snítkách lipových listů vyvedených sgrafitovou technikou v pásech pod korunní římskou, tak i v užití mravoučných nápisů, které měly evokovat lidovou slovesnost: Opatruj Bůh dům tento i ty, kteří v něm žijí.“

Václav Rejchl st. byl zručným kreslířem a absolventem večerních kurzů dekorativní architektury v třebechovické uměleckoprůmyslové škole a bohatý dekor fasád navrhoval sám.

Jeho poslední zmiňovaná stavba ve zdejší čtvrti stojí za Wiplerovou vilou v ulici Plácelova č. 374/5. V roce 1903 si ji pořídil příručí městské spořitelny Josef Bečička. Krátce nato se sem nastěhovala rodina Hájkových.

Architektonický manuál upozorňuje: nejnápadnějším prvkem objektu - zvaným Morušovka (viz kování nad brankou) - je osmiboká věž zdobená sgrafity a římsou prolomenou lunetami. Rostlinná sgrafita na věži jsou novodobá, neboť původní malířskou výzdobu již nebylo možné obnovit.

„Zajímavostí této stavby je také to, že se vila stala v roce 1912 rodným domem jugoslávské spisovatelky Jary Ribnikarové. Ta o svém dětství v Hradci napsala knihu Dítě z Hradce: memoárová próza,“ popisuje web. Později odešla se svým otcem, pianistou a profesorem konzervatoře a rovněž hradeckým rodákem do Bělehradu, kde se provdala. Za druhé světové války pracovala ve štábu maršála Tita.

Přesuňme se do jiné části Hradce Králové, za Střeleckou ulici západně od centra, která je součástí Gočárova městského okruhu.

Na adrese Střelecká č. 459/6 stojí zástupce modernistické vlny první dekády 20. století, kterou v roce 1910 vyprojektoval pro úředníka Rakouské severozápadní dráhy Václava Charváta architekt Vladimír Fultner (1887-1918), talentovaný autor několika zdejších vil či originálního Špalkova obchodního domu na centrálním hradeckém náměstí.

S počátkem první světové války nastoupil Fultner do vojenské služby. „V aktivní službě strávil na bojištích dlouhé čtyři roky, ale ukončení konfliktu a vzniku samostatného československého státu se nedočkal. Životní cesta jedné z největších nadějí naší moderní architektury se uzavřela 2. října 1918 ve vojenské nemocnici v chorvatském Záhřebu,“ líčí web Slavnevily.cz.

Sousední vilu (Střelecká č. 446/8) Marie Wünschové, manželky varhaníka Josefa Adela Wünsche a švagrové skladatele Jana Nepomuka Wünsche, navrhl již zmiňovaný Jaroslav Pažout. Stavba z roku 1909 kombinuje několik stylů: novobarokní - prohnutá mansardová střecha; secesní - ornamenty na fasádě; lidové stavitelství - štukové nápodoby okenic.

O tři zahrady dál, si ve Střelecké č. 672/14 na křižovatce s Nerudovou ulicí, postavil v roce 1923 rodinný dům ředitel banky Kamil Nepasický a jeho manželka Marie. Autorem plánů byl architekt Milan Babuška (1884-1953), mezi jehož práce patří třeba funkcionalistická sokolovna na Eliščině nábřeží v Hradci Králové či budovy Technického a Národního zemědělského muzea na pražské Letné.

„Exteriér zaujme bohatým štukovým ornamentem doplněným rozsáhlou reliéfní figurální scénou hrajících si puttiů,“ připomíná Královéhradecký architektonický manuál.

Architekt Babuška byl osvícenou osobností, nejenže byl projektantem a profesorem na průmyslové škole v Jaroměři, ale působil rovněž jako dirigent České filharmonie.

Více méně souběžně se Střeleckou se vine Vrchlického ulice. Za pozornost zde stojí například funkcionalistická vila č. 985/13 z roku 1935 židovského textilního továrníka Karla Fuchse a jeho manželky Malči, kterou projektoval pražský architekt německého původu Kurt Spielmann (1903-1943).

Osud manželů i tvůrce jejich domu se spojil ještě jednou během nacistického řádění v Evropě. Fuchsovi museli před totalitním režimem emigrovat, Spielmann zahynul v Osvětimi.

Naproti domu manželů Nepasických, přes Nerudovu ulici, navrhl roku 1906 již jmenovaný architekt Vladimír Fultner vilu pro Václava Píšu (Střelecká č. 460/16), ředitele centrály Záložního úvěrního ústavu v Hradci Králové, nejvlivnější zdejší bankovní instituce.

Styl geometrické secese graduje k vrcholu střechy půlkruhově zakončeným dřevěným nástavcem. Architektonický manuál doplňuje, že již v roce 1919 nechal dům radikálně přestavět nový majitel, továrník Bruno Ehrenfest, který podnikal v kožedělném průmyslu.

Ve vedlejší zahradě měl vilu (Střelecká č. 461/18), postavenou v roce 1910 ve venkovském stylu s hrázděním ve štítu, řídicí učitel Karel Janda. Návrh zpracoval královéhradecký architekt Václav Rejchl st. O něm již byla řeč v úvodu textu.

Následují dvě netradiční stavby: funkcionalistické rodinné vily „přilepené“ k obytným domům. Obě stojí naproti sobě na druhé straně Střelecké ulice a tvoří jakousi bránu do parku, který se rozprostírá ve vnitrobloku za nimi.

Tu první (Střelecká č. 824/47) si roku 1932 navrhl pro potřeby své (měl zde ateliér) a své rodiny významný hradecký architekt a urbanista Oldřich Liska (1881-1959), jeden z vůdčích představitelů architektury první poloviny 20. století v Hradci Králové.

Stavba je charakteristická horizontálními pásy s okny v zelených rámech a plochami obloženými hnědým kabřincem. „Na první pohled rovněž zaujme lehce segmentově prohnutým půdorysem, reagujícím na tvar radiální komunikace, kterou Liska společně s Václavem Rejchlem mladším načrtli již ve svém generálním zastavovacím plánu města roku 1911,“ připomíná web Slavnevily.cz.

Podobná, zrcadlově převrácená, je pak protější vila (Střelecká č. 832/49) zbudovaná v témže roce pro ředitele královéhradecké pojišťovny Aloise Švorčíka.

Autorem je opět Liska, který byl mimořádně produktivní, spolupracoval s ikonami české moderní architektury Janem Kotěrou a Josefem Gočárem, projektoval například zdejší Městské lázně s bazénem, Tylovo divadlo v Lomnici nad Popelkou či Jubilejní chrám Mistra Jana Husa, s kubistickým interiérem, v Pečkách.

Ostatně vilu na rohu ulice V Lipkách a Střelecké radiály, která se zde ohýbá, navrhl také Oldřich Liska (Střelecká č. 217/28). Dům postavený v roce 1909 pro Marii Šanderovou vychází z tradicionalismu, využívá prvky secese či klasicismu a zejména tvarem střechy připomíná některá Kotěrova díla. Na monumentálním štítu nelze přehlédnout dekorativní medailon s Madonou a Ježíškem.

Naproti, na adrese Čechova č. 759/1, zaujme symetrický bílý hranol, který rámují pásové lizény v nárožích a zdobí monumentální klasicistní zastřešená terasa s párem sloupů a dvojicí pilířů či drobně rozkárované okno na vedlejší fasádě.

Neobvyklý projekt puristického rodinného domu si v roce 1928 u svého přítele architekta Bohumila Waiganta objednal zakladatel Masarykovy Ligy proti tuberkulóze a Protituberkulózního střediska, řídicí lékař Okresního ústavu zdravotně sociální péče v Hradci Králové, mecenáš a altruista Josef Vanický.

„Už během února roku 1929 však parcela změnila majitele, stal se jím další nemocniční lékař Václav Tesař s manželkou Luisou, který na stavební proces plynule navázal a plán na stavbu rodinné vily bez jakýchkoli osobních úprav bez váhání převzal,“ líčí manuál.

Bohumil Waigant (1885-1930), žák Jana Kotěry, je autorem několika nepřehlédnutelných činžovních domů v Hradci Králové, jmenovitě třeba těch, které stojí na třídě ČSA č. 556/27 nebo č. 543/29. Zároveň pracoval v Kotěrově projekční kanceláři a podílel se tak na výstavbě zdejšího impozantního městského muzea.

O něco dál, v Baarově ulici č. 1151/2, stojí vila s prvky středomořské architektury, kterou si v roce 1941 pořídil geolog František Sternwald. Projekt dodal královéhradecký architekt Gustav Louženský.

V navazující Gebauerově ulici č. 1025/4 si lze všimnout rodinného domu s dominantním středovým arkýřem přes dvě patra a okrovou omítkou, který si během roku 1937 vybudoval v duchu funkcionalismu inženýr Bohuslav Horský a jeho žena Věra. Autorem stavby je architekt Josef Hašek.

Do Gebauerovy o 150 metrů dál ústí Seydlerova ulice a v ní zaujme osobitá funkcionalistická vila č. 125/6 z roku 1936 úředníka Legiobanky v Hradci Králové Karla Cee a jeho ženy Jaroslavy, kterou navrhl architekt a výtvarník Karel Horák (1904-1961).

„Díky svému kosmopolitnímu pojetí mířícímu ke špičce architektonického vývoje na sebe strhla oprávněnou pozornost. Zvláštní akcent architekt dal na rozměrné kruhové okno nad hlavním vstupem do domu - ikonický stavební prvek nautické architektury. Vnímání stavby jako plavidla pak ještě umocnily pergoly, slunolamy a trubková zábradlí na střešní terase či promyšleně zakomponovaná žerď pro vyvěšení vlajky,“ dodává architektonický manuál Hradce Králové. Města, kterému se právem přezdívá Salon republiky.