Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Během 19. století se kvůli dynamické urbanizaci vyčerpaly možnosti tehdejší Prahy a prudký rozvoj osídlení se na přelomu století přenesl na její předměstí. Za pouhých třicet let se zvedl počet obyvatel Smíchova dvojnásobně, Žižkova tři a půl krát a Vinohrad dokonce pětkrát. Připomeňme, že tehdy šlo o samostatná města. To s sebou přineslo tlak nejen na ubytovací kapacity či infrastrukturu, ale i na potřeby rekreace.
V okolí Prahy v tu chvíli začaly vznikat výletní restaurace. A to v naprosto nebývalé míře. Vžil se pro ně název „Zelené útulky“.
„Pražané, po namáhavé práci potřebujete odpočinek, klid a osvěžení! Ven z dusné Prahy!“ lákali hosty restauratéři z Klánovic, Zbraslavi, Modřan, Štěchovic, Roztok, Hlubočep… Tisíce Pražanů ve volných chvílích vyrážely na celodenní výlety „za město“. Pěšky, vlakem, parníkem, autobusem či třeba tramvají.
Fenomén výletních restaurací zažíval největší rozmach ve dvacátých letech. A dorazil i do Hodkoviček, malé vesnice u Vltavy obklopené zelinářskými poli a později rostoucí vilové čtvrti na jižní periferii tehdejší Velké Prahy.
Na návsi byla v té době kaplička, koloniál a hned vedle rybník, který obklopoval několik takových restaurací s rozsáhlými zahrádkami. U Lesa, U Černého koně, hosty lákaly na posezení i dva někdejší selské dvory v těsném sousedství (krom kaple nic z toho už neexistuje).
A nejinak tomu bylo i o půldruhého kilometru dál, v části Hodkoviček, které se rozprostírají na jižním svahu údolí Zátišského potoka, kde mezi zalesněnou strání a loukami výletníky očekávaly hotýlky a hostince V Zátiší, U Rytířů, U Korostenských, V myslivně či U Zlatého bažanta.
Tato malebná lesní čtvrť luxusních vil vznikala od poslední čtvrtiny 19. století jako sezónní osada bohatých Pražanů. Oblíbeným výletním místem turistů se stala o něco málo později. V roce 1927 sem dokonce místní hoteliér zavedl autobusovou linku z Jungmannova náměstí a o dva roky později získal licenci i na linku Hodkovičky - Braník, kde bylo možno přestoupit na vlak.
Do Zátiší pravidelně docházel sochař Ladislav Šaloun, básník Jaroslav Vrchlický, politik a zakladatel časopisu Čas Jan Herben, cestovatel a etnograf Alberto Vojtěch Frič a mnoho dalších. Ve zdejších hostincích si mohli dopřát vařený talián či guláš, ale mezi hosty byl tradičně nejoblíbenější chleba s máslem a k němu bílá káva, melta nebo hruškový mošt.
V oněch dvacátých letech již stálo v údolíčku několik zajímavých vil, většinu vybudoval libeňský stavitel Alois Vavrouš (1862-1939). Podrobnosti autor tohoto textu již v minulosti zpracoval pro web Aktuálně.cz.
Zřejmě nejpozoruhodnější je půvabná neorenesanční vila „Lalotta“ (Na Dlouhé mezi č. 11), kterou si v roce 1888 nechal postavit vlastník stavební firmy specializující se na vodní a plynové stavby a továrník Hans Erdmann Kropf.
Mimochodem, právě on vysadil kolem roku 1880 podél hlavní cesty, která vyhlášené letovisko propojovala s Prahou, stromořadí dubů letních, které se dochovalo dodnes.

Vila Lalotta
Ve vile, připomínající letní zámeček, později bydlel právník Přemysl Šámal, jeden ze zakladatelů odbojové organizace Maffie, která se zasloužila o vznik Československé republiky. Po jejím vyhlášení krátce zastával funkci pražského starosty, pak ho prezident T. G. Masaryk ustanovil svým kancléřem, jímž byl i za Edvarda Beneše.
Šámalova druhá manželka, malířka Pavla Fořtová-Šámalová, byla Kropfovou dcerou. Bohužel celou rodinu stihl tragický osud. Přemysl Šámal byl po německé okupaci zatčen gestapem a v březnu 1941 zemřel na útrapy věznění.
Syna Jaromíra Němci zastřelili za heydrichiády, snachu poslali do Osvětimi, Šámalův vnuk Jiří s vnučkou Alenou byli odvezeni spolu s některými lidickými dětmi do Německa a dáni na převýchovu. Obě děti se sice po válce se svou matkou setkaly, ale Jiří záhy zahynul po těžkém úrazu, Alena později emigrovala.
Lalotta prošla v 90. letech minulého století rozsáhlou rekonstrukcí, na níž se podílel i hradní architekt v dobách Václava Havla a světoznámý designér skla Bořek Šípek (1949-2016).
Poblíž Lalotty pak stojí další skvostné neorenesanční vily, které stojí za povšimnutí (Na Dlouhé mezi č. 5 a 15).

Neorenesanční vila
V místech, kde se zmiňované stromořadí robustních dubů dochovalo, si v roce 1901 postavil letní sídlo architekt Tomáš Šašek. Novorenesanční vilu (V Lučinách č. 9) však proslavil až její pozdější obyvatel - akademický sochař a rektor Akademie výtvarných umění Jan Hána. Pozná se to snadno, za domem stojí jeho ateliér a zahradu dodnes zdobí několik soch a různých plastik.

Hánova vila
Kdyby vás zajímalo, za kolik jsou takové vily v současnosti k mání, vězte, že je to částka kolem 70 milionů korun.
Poblíž tvořila i sochařka a medailérka Marie Uchytilová-Kučová, autorka ikonické československé jednokoruny či velkolepého památníku dvaaosmdesáti lidických dětí, které zahynuly v plynových nákladních vozech při převozu z polské Lodže do Chełmna.
Uchytilové ateliér navazuje na zahradu Hánovy vily a je kolmý na ulici. Mimochodem právě v Zátiší lze narazit i na fragment nejslavnějšího díla šikovné sochařky: v zahradě ohraničené ulicemi Na Dlouhé mezi a Klánova stojí kopie jedné figury lidického památníku.
S ateliérem sousedí budova někdejší největší zdejší výletní restaurace U Zlatého bažanta (V Lučinách č. 15), na druhém konci osady pak stojí další takový podnik, kdysi zvaný V Myslivně, z něhož následně již zmiňovaný, ale nejmenovaný hoteliér František Jiroušek vytvořil penzion s hostincem a dal mu název Zátiší (Na Dlouhé mezi č. 19).
Po válce zde fungovalo zařízení pro sirotky, dnes ve slepenci budov sídlí diagnostický ústav a středisko výchovné péče kdysi v okolí zvané „pensionát padlých dívek“.

Bývalá restaurace U Zlatého bažanta
Zhruba na půli cesty mezi dávno zaniklými podniky ústí do zdejší ústřední ulice Na Dlouhé mezi lesní cesta vedoucí k rozložité přízemní budově s vysokou skleněnou kupolí (Na Dlouhé mezi č. 4).
Jde o sluneční lázně, které dal roku 1921 postavit Antonín Rückl, pocházející ze známého sklářského rodu. Věřil, že když je slunce zdrojem života, musí být také lékařem. A právě on - jako správný sklář - opatřil budovu obrovskou prosklenou kupolí.
V provozu byly lázně od dubna do září a s úspěchem se zde léčila tuberkulóza, katar plic a rachitida. Ostatně zdejším hostem býval i prezident Masaryk. Léčebné kůry se pod skleněnou kupolí, kde bylo v létě i přes 60° Celsia, prováděly až do poloviny minulého století. Ale klientů ubývalo…
Definitivně se lázně uzavřely roku 1964. O čtyři roky později se v areálu natáčel jeden díl oblíbeného seriálu Hříšní lidé města pražského režiséra Jiřího Sequense. Filmový kriminální rada Vacátko tu vyšetřoval vraždu ženy, kterou měl na svědomí šílený lilipután Hyneček. Dnes v bývalých lázních sídlí sanatorium poskytující gynekologické služby.

Rücklovy sluneční lázně
Ve stejné době jako Rücklovy lázně, tedy v roce 1921, vznikl i jeden z největších unikátů tuzemské meziválečné vilové architektury - rondokubistická vila od významného architekta a vůdčí osobnosti českého kubismu Pavla Janáka (1882-1956). Nenachází se v Zátiší, ale v ulici Na Lysinách č. 2 blíže zaniklé návsi Hodkoviček, o níž byla řeč v úvodu textu.
Janák pro stavebníka Antonína Hořovského navrhl radikální přestavbu původního domu a vytvořil členitou dvoupatrovou rodinnou vilu, která je na jedné straně ukončena půlkruhovou apsidou s balkonem a s balustrádou.

Hořovského vila
Oblé tvary rondokubismu tvoří různé koule, polokoule, válce či kruhové výseče, které se přetvořily z hranatých křivek „klasického“ kubismu. Typické je i červenobílé, červenožluté nebo žlutobílé vybarvování, jakož i folkloristické zdobení.
Netypické reliéfy fasády jakoby Janák uplatnil na průčelí Paláce Adria, který navrhl v tomtéž slohu a jenž od roku 1924 stojí na nároží pražského Jungmannova náměstí a Národní třídy.
Výzdoba interiérů s dekorativní malbou stěn, schodištěm s vyřezávaným dřevěným stropem, vitrážemi v oknech či lunetovou mozaikou na fasádě Hořovského (též Hořanovského) vily je dílem Františka Kysely. Na zahradě domu, dosahující až k ulici K Dubinám, jsou umístěné drobnější stavby v tomtéž stylu - domek správce či zahradní bouda se skleníkem.
A v téže ulici, jen o 150 metrů výše na adrese Na Lysinách č. 9, stojí nahoře ve stráni další skvělá ukázka špičkové moderní architektury - nenápadná vila, kterou v roce 1935 postavil pro režiséra Martina Friče architekt Ladislav Žák (1900-1973).

Fričova vila
Frič, podepsaný pod filmy jako Kristián s Oldřichem Novým, To neznáte Hadimršku s Vlastou Burianem či Hej Rup s dvojicí Voskovec a Werich, se rozhodl pro vybudování vily poté, co se oženil s herečkou a scenáristkou Suzanne Marwille a do Hodkoviček se přestěhoval ze svého vinohradského bytu.
Jde o naprostou klasiku funkcionalismu - pásová okna, rovná střecha, zaoblené nároží, velkorysé terasy, rampová schodiště nebo trubkové zábradlí. Vzhled domu natolik uchvátil herečku Lídu Bárovou, že si od režiséra vyžádala dokumentaci a oslovila stejného architekta. Proto je její vila v Praze na Hanspaulce nápadně podobná té v Hodkovičkách.
Letní seriál o fenoménu vilových čtvrtí
Vydejte se na fascinující procházky vilovými čtvrtěmi v Praze i dalších městech a objevte skryté poklady naší architektury. Seriál Příběhy vil vás zavede k jedinečným stavbám, jejichž zdi ukrývají příběhy významných majitelů, slavných architektů i zapomenutých událostí. Poznáte neznámé skvosty, odhalíte detaily, které byste při běžné procházce přehlédli, a ponoříte se do historie architektury i života v těchto jedinečných domech.