Karel Gott měl ve Strašnicích luxusní bungalov. Musel pryč, nahradil ho ministr

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Strašnice leží v pražském předpolí, které bylo zasaženo prakticky každým obléháním, každou válkou, která se dotkla hlavního města Českého království. Bylo tomu tak za husitských válek, za války třicetileté, za válek o rakouské dědictví a války sedmileté, důležitou roli sehrály Strašnice i během Pražského povstání v květnu 1945, jak upozorňuje Pavla Státníková, autorka knihy věnované této čtvrti s podtitulem Zahrada Prahy, brána armád.

Ještě na konci 19. století byly Strašnice vesnicí s několika málo statky, skromnými staveními domkářů, dvěma cihelnami, návsí s rybníkem a školou. Od „rostlého“ města je oddělovaly lány s nekonečnými řádky zelí a vinice sousedních Královských Vinohrad. Na začátku nového století se obec dočkala poštovního a telegrafního úřadu, četnické stanice, vodovodu, později veřejného osvětlení.

Skutečně dynamický rozvoj však přinesla až tramvajová trať, která končila ve dřevěné vozovně z roku 1908. Po Střešovicích šlo teprve o druhou tramvajovou linku, která směřovala na tehdejší pražskou periferii.

V té době už poblíž stávala do velké míry osamocená pozoruhodná vila s výraznou střechou. Nejen, že okolní zástavbu převyšovala, ale pozornost poutala i svým vzhledem, četnými barevnými detaily na průčelí, různými arkýři, komíny, hrázděnými štíty či vikýři.

Rodinný dům odkazující k anglické moderně s prvky lidové slovanské architektury si již v roce 1903 nechal postavit František Trmal, oblíbený pedagog, dlouholetý ředitel veřejné obchodní školy v Praze a a zemský školní inspektor.

O projekt požádal tehdy začínajícího nadějného architekta Jana Kotěru (1871-1923), který se během následujících let proslavil. Například majestátní budovou Městského muzea v Hradci Králové, Národním domem v Prostějově či impozantní budovou Právnické fakulty v Praze.

Kotěra v nynější strašnické ulici Vilová č. 11 vytvořil dílo, které se řadí mezi nejikoničtější počiny vilové architektury minulého století. A jméno Františka Trmala, obsažené v názvu vilky, tak nenechal zapomenout do dnešních dnů, i když ji oblíbený pedagog již v roce 1911 prodal.

Trmal se narodil do rodiny nymburského mlynáře v roce 1866. Během mládí se vypracoval na znalce obchodního účetnictví a stal se odborným učitelem. Působil v Mělníku a Kolíně, vzal si dceru majitele cukrovaru v Poděbradech. Váženým ředitelem obchodní školy se stal na počátku 20. století a byl jím dalších třicet let.

Pozemek pro rodinný dům si vybral i proto, že chtěl být nablízku svým bratrům. Jeden měl v přilehlé Starostrašnické ulici pohostinství, druhý založil obchod s uhlím a třetí se stal účetním. Františka Trmala však nakonec potkal smutný osud. V květnu 1945 byl společně se synem zavražděn německými okupanty.

V okolí Trmalovy vily v následujících letech vyrostly další rodinné domy, v období první republiky následovala Masarykova kolonie, Kolonie strojvůdců, Zborov, Skalka či Rybníčky. Strašnice tak patří mezi nejstarší systematicky zastavěné vilové čtvrti v Praze.

Z pohledu architektury byla doba po první světové válce stylově velmi rozmanitá a to se pochopitelně promítlo i do podoby zdejších staveb. Vedle sebe tu tak stojí historizující novorenesanční vily, secesní, funkcionalistické i třeba vystavěné ve stylu art-deco.

V severní části Strašnic, vedle židovského hřbitova na Olšanech, se zvedá táhlé návrší Třebešín. A tady, v ulici Okrajní, stojí vilka č. 4 s červenou fasádou, kterou nechal ve 20. letech minulého století vystavět nejmenovaný továrník pro svou milenku. Domek v roce 1975 koupil známý herec a dabér František Filipovský, který zde žil s rodinou. Nebyl jediným známým umělcem, který na svazích Třebešína bydlel.

Tuto část Strašnic si oblíbilo hned několik slavných filmových či divadelních herců a hereček, jmenovitě Jaroslav Marvan, Miloš Nedbal, Čeněk Šlégl či Ella Nollová. Koneckonců i jejich vily jsou součástí tohoto průvodce.

V nedaleké ulici Na Třebešíně č. 16, ve vile s výraznými kruhovými schodišťovými okny v průčelí, žil po určitý čas spisovatel a dramaturg František Kožík, autor historických a biografických románů osobností, jakými byl třeba Cervantes, Komenský, Mánes, Tyl či mistr pantomimy Jean-Gaspard Deburau, jehož životní a uměleckou dráhou se Kožík inspiroval v rozsáhlém románu Největší z pierotů.

V ulici Na Třebešíně se o necelých tři sta metrů dál nalevo za travnatým valem rozkládá oválná dráha velodromu a napravo od něj stojí pozoruhodná dřevěná vila č. 38 z roku 1924. Na konci 20. let ji koupila Marie Kautská Baumruková, majitelka továrny na cukrovinky ve Vršovicích.

Ve vile žila s Otakarem Hauptmannem, který vyráběl polévkové přípravky a později zastupoval firmu na výrobu kapotovaných motorek Morgan-Monotrace. Balkony doplněné zdobnými sloupky a kryté přetaženou střechou či výrazné rámy oken zdůrazňují zdobnost vilky. V minulosti byla ještě výraznější, protože byl barevně odlišený i štít, lem zábradlí.

Naproti, ovšem již na spojnici ulic Slunečná a Pod Třebešínem (Slunečná č. 21), stojí mnohem nenápadnější stavení. Nízká vila připomínající americký bungalov o půdorysu písmene L se ke všemu krčí za vysokým plotem, proto ji

lze snadno přehlédnout. O to známějšího však měla majitele. V roce 1971 si ji nechal postavit zpěvák Karel Gott.

Dvougenerační domek vyprojektoval architekt a bývalý olympionik Jiří Siegel (1927-2012), který kromě výkonů v basketbalu na reprezentační úrovni proslul návrhy sportovních staveb, z nichž nejznámější je hala na pražské Folimance či sportovní areál Zadov na Šumavě.

Technologicky byla Gottova vila v době svého vzniku na nejvyšší možné úrovni. Měla velká posuvná ocelová okna, podlahové konvektory, rozvody vedly v kolektorech pod podlahou. Ani luxus nechyběl - venkovní bazén s výhledem na město, dřevěné stropy, stěny obložené kamenem. Přesto zde Karel Gott žil pouze tři roky. Prý kvůli vlhkosti, která nesvědčila jeho hlasivkám, se v roce 1974 přestěhoval do vily na Bertramce a strašnický bungalov získal dlouholetý normalizační ministr stavebnictví Karel Polák.

Ve dvojdomě naproti přes ulici Pod Třebešínem č. 18 žil herec, režisér, scenárista a spisovatel Čeněk Šlégl, který si zahrál například v legendárních filmech Škola základ života či Kristián. Za 2. světové války se však zapletl s okupační mocí a po osvobození měl s hraním utrum. Za podporu nacistického hnutí vystupováním v rozhlasových skečích dostal šest měsíců žaláře, které si odpykal na nucených pracích. Nepomohlo mu ani to, že za okupace pomáhal perzekvovaným lidem.

Slunečná o něco níže protne ulici U Krbu, a když se vydáme vpravo, narazíme na zajímavý funkcionalistický rodinný dům (U Krbu č. 4), který si vyprojektoval český, německy mluvící architekt Otto Klein.

Absolvent německé techniky se věnoval takzvaným aerodynamickým studiím architektury a to ovlivnilo jeho návrh vily ve tvaru aeroplánu, která však nikdy nebyla postavena. Jeho domek ve Strašnicích stylově zapadá do dynamického expresionismu, má mírně konvexní fasádu a nápadně vytaženou střešní římsu, která působí jako křídla letadla. Alespoň tímto drobným způsobem Klein realizoval své představy o architektuře.

Ulice U Krbu záhy splyne v křižovatce s ulicí K Červenému dvoru, u níž stojí nájemní dům (K Červenému dvoru č. 1), ve kterém žil Jaroslav Marvan, další nepřehlédnutelný český herec, jenž účinkoval ve více než 200 filmech. Vzpomeňme například postavu purkrabího ve filmu Noc na Karlštejně či legendárního kriminálního rady Vacátka v televizním seriálu Hříšní lidé města pražského.

A hned naproti přes ulici pak ve vile s arkýřem připomínajícím maják či rozhlednu (K Červenému dvoru č. 4) bydlel osobitý herec, divadelní pedagog a dlouholetý profesor činoherního herectví na pražské DAMU Miloš Nedbal, mimo jiné představitel profesora francouzštiny Šedy ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše.

O něco níže za rohem na hlavní ulici Počernická si pak postavila jednoduchý domek č. 3 herečka Ella Nollová, která excelovala například ve filmu Eva tropí hlouposti či Anton Špelec, ostrostřelec.

O tři zahrady dál pak od roku 1932 stojí zajímavá vila vrcholného funkcionalismu s množstvím teras a typicky zaoblenou nárožní markýzou nad vstupem (Počernická č. 9). Navrhli ji společně tři architekti - žáci zakladatele moderní české architektury Jana Kotěry - bratři Josef, Jaroslav a Jan Mayerovi.

Z Třebešína se ulicí Na Palouku přesuňme do oblasti v okolí stanice metra Strašnická, kde před více než sto lety začala vznikat čtvrť se secesními, romantickými či funkcionalistickými vilami. Cestou zaujme vila Miramare z roku 1907 (Na výsluní č. 6) od architektů Antonína Belady a Josefa Domka.

Někdejší hotel ve stylu tudorovské novogotiky si po vzoru zámku Miramare v italském Terstu nechal postavit majitel kadeřnictví Jan Švec. U zámečku, který dnes slouží jako škola, byla též výletní restaurace a kuželna.

Za Černokosteleckou třídou stojí zmiňovaná tramvajová vozovna a o čtvrt kilometru dále silnici s tramvajovou tratí protne ulice Vilová. Hned první stavba po levé straně (Vilová č. 26) je ve čtvrti rodinných domů zvláštní nejen svou podobou, ale i funkcí. Hebrejský nápis nad portálem Bét-el, čili Dům boží, napovídá, že jde o modlitebnu, konkrétně evangelické církve metodistické.

Jednolodní kaple postavená v roce 1924 podle projektu Rudolfa Sandholze je směsicí několika architektonických stylů, které se ve 20. letech souběžně používaly. Budova jako taková nese prvky klasicizující moderny, tvarem oken odkazuje ke kubismu a nárožními pilastry pro změnu k art-deco. A do toho všeho má ještě neogotickou věžičku.

O křižovatku dál již stojí malebná Trmalova vila (č. 11). Ústředním místem stavby je dvoupatrová schodišťová hala, v níž je malovaný trámový strop. V přízemí byla kuchyně s jídelnou, salon a pokoj pro služku. V patře pak dětský pokoj a ložnice.

K Trmalově zahradě přiléhá ulice U Nových vil, kterou po necelých sto metrech protíná ulice Nad Primaskou. Zde naproti parku stojí dvě zajímavé vilky. První v pořadí s nápisem Lipka na fasádě (č. 4), kterou navrhl autor Divadla pod Palmovkou architekt Václav Romováček (1853-1932), nese prvky doznívajícího kubismu.

Druhá z roku 1906 (č. 2) je secesní, na což odkazuje například tvar oken a štítu. Pozdější stavební úpravy však původní vzhled vily postavené Antonínem Mazáčem zahladily. To v okolí bohužel není nijak výjimečné. Například v nedaleké Mrštíkově ulici je takových vil několik.

V přilehlé ulici Nad Olšinami stojí za povšimnutí robustnější rodinný dům (č. 12), který na začátku 20. let navrhli v puristickém stylu architekti František a Václav Benešovi. Dům značně připomíná architekturu takzvaných akcízů, čili míst, kde se na přístupových cestách okolo velkých měst vybírala daň z dovozu zboží, převážně potravin. A to zejména charakteristickými velkými půlkruhovými okny po stranách.

V téže ulici jen o sto metrů níže (Nad Olšinami č. 4) ještě poměrně nedávno stála cenná funkcionalistická vila od významného architekta Jaromíra Krejcara (1895-1950), autora Sanatoria Machnáč v Trenčianských Teplicích či paláce Olympic ve Spálené ulici v Praze.

Nezmizela zcela, ale byla přestavěna tak výrazně, že ji lze pokládat za ztracenou. Někdejší terasa v patře, na niž se vstupovalo z ložnic, byla zastavěna, a vzniklý hranol tak setřel původní ladné proporce domu. Navíc omítka vily dostala jasný dvoubarevný nátěr, který tradiční funkcionalistickou nevtíravost naprosto potlačil.

Rodinný dům si v roce 1927 nechali postavit manželé Karel a Grete Reinerovi, kteří patřili k prvorepublikové elitě. Karel byl redaktorem Prager Presse, Grete vydavatelka a překladatelka, která jako první přeložila Švejka do němčiny. U nich ve strašnické vile se setkávaly osobnosti jako spisovatel F. X. Šalda či novinářka Milena Jesenská, manželka autora vily Jaromíra Krejcara, která zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück.

Manžele židovského původu Reinerovy čekal podobný tragický osud. Za německé okupace byli odvlečeni do vyhlazovacího tábora Osvětim, kde je nacisté zavraždili. Jejich dům následně obsadilo gestapo. Dnes jsou zde zubní ordinace.