Tivoli u Berounky. Luxusní letní vily pražské smetánky změnily život vesnice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podstatná část osady Horní Mokropsy je usazena na poměrně strmém úbočí kopců Brdské vrchoviny. Má to jednoduchý důvod, blízkost nevyzpytatelné řeky Berounky, která umí vesnicím a městečkům na svých březích zle zatápět.

Na přelomu 19. a 20. století začali slunné svahy kousek od Prahy objevovat bohatí Pražané, kteří zde hledali krásu přírody, čistý vzduch a klid. Průmyslníci, obchodníci, právníci či lékaři si osvojovali způsob života, který byl do té doby výsadou aristokracie a budovali si vně města svá okázalá letní sídla.

Mezi nimi i úspěšný inženýr chemie Edmund Teyrovský, který provozoval na pražských Vinohradech továrnu na cídění a barvení šatů, záclon a látek. Svou pozornost upnul na vesnici u Berounky sice až ve 20. letech minulého století, o to výrazněji však změnil její podobu.

Lépe řečeno: V českém měřítku byl vstup Edmunda Teyrovského a jeho „dvorního“ architekta Aloise Dlabače do charakteru prostředí naprosto jedinečný. Nejen, že si zde postavil unikátní vilu kruhového půdorysu, ale na strmé stráni vytvořil i takzvaný voluptuár, čili jakousi zahradu rozkoší, přírodní park s mnoha drobnými, slohově pestrými zahradními stavbami a sochami či cizokrajnými dřevinami.

Teyrovského park je dávno rozparcelovaný, zastavěný dalšími domy, v prostoru nečitelný, většina dřevin zmizela a stavbičky zarostly či zchátraly.

Horní Mokropsy jsou dnes součástí Všenor a rozprostírají se v úzkém pásu mezi poberounskou železnicí a roklinou Všenorského potoka, v níž vznikala už na konci 19. století první reprezentativní letní sídla. Dnes stojí zpravidla podél ulice Květoslava Mašity.

Nejpůsobivější je pseudorenesanční vila Boženka (ul. Květoslava Mašity č. 292), kterou pro své dcery nechal postavit majitel všenorského panství Jan Nolč v roce 1884. Do podoby historizujícího domu, který připomíná architekturu palácových vil serliovského typu, se promítají různé slohy.

Jen o něco níže směrem k Berounce stojí vpravo od silnice další, byť znatelně méně pompézní, novorenesanční vila Libuše (ul. Květoslava Mašity č. 250). A právě díky ní ve Všenorech a přilehlých Horních Mokropsích vše začalo. Její část si totiž zkraje 20. let pronajal právě inženýr Edmund Teyrovský, aby zde mohla jeho rodina trávit volné chvíle.

„Když jsem se v roce 1921 narodil na Vinohradech, tehdejší lékař řekl otci: ‚Když tady v tom kouři budete bydlet, tak toto dítě vám brzy umře‘. Otec se zeptal lékaře, co navrhuje, a on řekl, že hodně Pražáků staví vily ve Všenorech, Horních Mokropsích a Řevnicích. Otec zvolil Horní Mokropsy…,“ popisoval ve vzpomínkách pro obec Všenory továrníkův syn Edmund Ivan Teyrovský.

Rodině se zde zalíbilo natolik, že si o kus dále, na stráni směrem k řece, v roce 1924 podle návrhů architekta Aloise Dlabače postavila neobyčejnou válcovou vilu s kopulí (Lipová č. 128), k níž přiléhá osmiboká věž s bání a lucernou. Polovinu patra takzvaného Slunečního pavilonu otočenou na západ tvoří lodžie se čtyřmi sloupy na pilířcích kuželkového zábradlí.

Teyrovského rodina, stejně jako ostatní novodobí osadníci, obývala společně se služebnictvem své sídlo v jarních a zejména v letních měsících. V zimě byla budova obvykle prázdná, nebo ji obýval pouze správce.

V cípu zahrady, na ostře zlomené křižovatce silnic Na Kobylce a Karla Majera, se vymyká novorenesanční osmiboký gloriet na vysoké podezdívce z kyklopského zdiva postavený v roce 1926. Zaujme výrazná lunetová sgrafitovaná římsa či parapety oken ozdobené medailony a nápisy: Lásku jenom láska ocení; Nám dobře, nikomu zle; Samotnému i v ráji smutno. Ani tato stavba se v obdobném prostředí čtvrtí letních vil zpravidla nevyskytuje.

Ovšem naprosto mimořádným unikátem je až architektura, která se nachází pod Slunečním pavilonem: pompézní ornamentální schodiště s balustrádami a betonovými sochami navazující v dolní pasáži na kruhovou vodní nádrž a v horních partiích na tunel pod silnicí zakončený točitým schodištěm, které překonává značný výškový rozdíl velmi strmého srázu. Za vznikem této stavby, kterou by člověk hledal spíše u barokních zámků či honosných italských panství, stojí vlastně náhoda.

„Asi v roce 1925 otec koupil pozemek sousedící s Kulatou vilou od drogeristy Rambouska. Přebytečnou hlínu z tohoto pozemku vyváželi na silnici pod vilou. Když pak nastaly deště, utrhlo se asi půl silnice a hlína se sesula dolů. Tamější občané vinili otce. Architekt Dlabač řekl: ‚Co byste se s nimi hádal, kupte to a postavíme opěrnou zeď a monumentální schodiště‘,“ vzpomínal Edmund Ivan Teyrovský.

Postupně vznikl park o velikosti čtyř hektarů, jemuž vládl uprostřed schodiště betonový Jan Žižka na koni hrozící palcátem - snad přes řeku Dolním Mokropsům nebo Černošicím. Autor díla, známý sochař Čeněk Vosmík, vytvořil pro Teyrovského voluptuár další figurální plastiky - sv. Václava, Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského.

V horní části parku stojí altánek s kopulovitou střechou nesenou zdobnými betonovými sloupky, poblíž je socha ležícího jelena, hlásná věžička s cimbuřím, nad točitým schodištěm vykukuje zvláštní sloupek osvětlení a pod silnicí lze v nosné zdi spatřit kamenný výklenek osazený bronzovou deskou s reliéfem tváře Aloise Dlabače, kterou nechal po smrti architekta v roce 1930 vyrobit jeho přítel Teyrovský.

U branky do tunelu na nejvyšší podestě stojí nápis: „Dej, Bože, všem, kdož mne znají, stokrát víc, než mi přejí.“ Další nápisy pak jsou na betonových tabulích osazených v zídce lemující ulici Karla Majera, která park protíná. Právě v těchto místech stávaly sochy Jana Husa a sv. Václava. Reformní kazatel se na místě dochoval dodnes, kníže byl před několika málo lety přemístěn před nedaleký kostel.

Nicméně majetek byl rodině po nástupu komunistů v 50. letech zabaven, Edmund Teyrovský emigroval a velkoryse pojatý prvorepublikový park postupem času zanikl rozparcelováním svahu, další výstavbou, navíc vše během desítek let zpustlo, zchátralo, sochy či torza balustrády obrostly mechem a schodiště i plastiky váz nebo lvů na betonovém zábradlí zcela zahalil plevel a husté, neproniknutelné křoví.

Výraz voluptuár je odvozen z latiny, přesněji ze starořímské mytologie. Volupta byla bohyní smyslných potěšení a rozkoše. Někdejší park však připomíná spíše zanedbanou, ale o to víc mystickou Zahradu opanovanou nevrlým kocourem z díla Jiřího Trnky.

Ačkoliv v posledních letech se skupina dobrovolníků snaží neutěšený stav výtvoru architekta Aloise Dlabače změnit, stále musí být člověk velmi pozorný, aby ho v zahradách rodinných domů vůbec zaznamenal.

Až někdy půjdete ulicí Karla Majera ve Všenorech nahoru, čili směrem od všenorského zámku, nepřehlédněte za domkem č. 432 zvláštní místo u chodníku po levé straně, kde je přerušen plot složený z dílců s žebírkovým výpletem. Tuto zhruba třímetrovou mezeru vyplňuje nenápadný sokl s robustním betonovým zábradlím.

Právě v těchto místech prochází pod silnicí onen zmiňovaný tunel, na který navazuje schodiště s jezdeckou Žižkovou sochou. Stačí nahlédnout přes zábradlí. Úplně dole na úpatí kopce s trochou štěstí zahlédnete i plastiky sedících lvů či kruhovou vodní nádrž.

O kousek dál je ve stráni vpravo od silnice utopena v zeleni válcová vila Edmunda Teyrovského a ještě o několik desítek metrů výš pak i již snadno postřehnutelný osmiboký pavilonek.

Mimochodem další neobvyklý okrouhlý pavilonek, gloriet tvořený osmi sloupy a kopulí, se od roku 1884 vyjímá na ostrohu Jánská výše nad údolím Všenorského potoka.

Horní Mokropsy, respektive Všenory přiléhají k další významné oblasti plné honosných letních vil na pravém břehu Berounky zvané Brunšov. Klíčovou roli při vzniku čtvrti sehrál Miroslav Krajník, advokát, poslanec Českého zemského sněmu, náměstek vrchního ředitele Zemské banky pro království České a také básník a spisovatel.

Svou neorenesanční vilu si nechal v lokalitě postavit už v roce 1885 a následně přivedl na Brunšov, který je součástí Dobřichovic, několik významných osobností, jež si zde také vybudovaly svá letní sídla. Často šlo o jeho přátele či dokonce příbuzné.

Ještě v katastru Všenor se při silnici směřující od místního zámku k Dobřichovicím nachází na svahu zalesněného kopce letní vila Jana Štence, nakladatele a majitele grafického závodu v Praze (Brunšov č. 357). Zdánlivě jednoduchý patrový dům s mansardovou střechou navrhl otec české moderní architektury Jan Kotěra (1871-1923), Štencův dlouholetý přítel a spolupracovník ze Spolku výtvarných umělců Mánes.

„Důmyslně zde použil kombinaci omítky a režných bílých cihel, které se v různých vazbách uplatňují na soklu, vstupním portálu a rámují také horní patro domu,“ píše web Slavné vily. Dům z roku 1922 je postaven ve stylu moderny a koresponduje s návrhy Kotěrova pozdního období včetně jeho vlastní vily na pražských Vinohradech.

O kousek dál pak nelze přehlédnout robustní „zámeček“ někdejšího domova pro seniory (č. 365). Původně v něm býval hotel Stejskal s třiceti moderně zařízenými pokoji. Majitel Josef Chytráček tu kdysi pro své hosty zřídil vyhlášenou zvěřinovou kuchyni včetně vynikajících cukrářských specialit. Dnes budova prochází rozsáhlou rekonstrukcí včetně dostavby dalších objektů. Jedná se o radikální zásah do původní podoby hotelového areálu.

Svah, na němž se Brunšov rozprostírá, sledují dvě cesty - Krajníkova a níže Pod Pensionátem. V zahradách podél ulic vykukují vily, které stojí za pozornost. Podrobnosti o lidech, kteří si je postavili, autor tohoto textu již v minulosti zpracoval pro web Aktuálně.cz.

O dvě zahrady dál od hotelu Stejskal stojí v mírném svahu po pravé straně ono letní sídlo z roku 1885 právníka Miroslava Krajníka (Krajníkova č. 109), bez něhož by zřejmě na Brunšově žádná výstavná čtvrť ani nevznikla.

Stavba vily byla zahájena na pozemku někdejšího Hrdlova statku v roce 1884 podle projektu architekta a později i poslance Říšské rady Quida Bělského (1855-1909). Jeho stavební firma stojí mimo jiné za budovou Lapidária v areálu holešovického výstaviště, Strakovou akademií, kde dnes sídlí česká vláda, či za skvostnou kanalizační čistírnou v Bubenči.

Manželé Miroslav a Anna Krajníkovi přijížděli do vily i se svými čtyřmi malými dětmi, kuchařkou a chůvou na začátku léta. Na podzim se pak vraceli do Prahy. O dům a rozlehlou zahradu se celoročně staral správce, který žil s rodinou v suterénním bytě. Vila nesla jméno Jarmila, po nejstarší dceři, a Krajník ji daroval své manželce.

O tři parcely dál stojí na stejné straně skvostná vila „Louisa“ (Krajníkova č. 118). V roce 1890 si ji nechal významným architektem Josefem Blechou (1841-1900) postavit továrník František Procháska, zakladatel úspěšné továrny na voňavky a kosmetické přípravky, která po komunistickém znárodnění nesla název Astrid.

Za křižovatkou navazuje velkorysá zahrada se skvostným novorenesančním sídlem (č. 122), jež podle soupisu z dobřichovické kroniky ze 30. let minulého století patřilo staviteli Buldrovi, od něhož jej převzal stavitel z pražského Smíchova Antonín Šimek.

V sousedství je pak další ukázka historizujícího stylu (č. 116), kterou si vybudoval lékárník z Vinohrad dr. Štěpánek, aby v období mezi světovými válkami skončila v majetku pražského továrníka Antonína Štětky.

A hned vedle zaujme velkolepá zelená vila v novorenesančním stylu z roku 1889 (Krajníkova č. 115), kterou si - jak praví dobřichovická kronika - postavil architekt Staněk z Prahy, od něj ji později koupil ředitel banky Löwenstein, pak pražský velkoobchodník se semeny Wiesler a nakonec advokát a předseda advokátní komory v Praze Alois Stompe.

Na křižovatce Krajníkovy a Svážné ulice pak stojí architektonicky hodnotná vila (Krajníkova č. 105), pojatá v klasicistním duchu, kterou si pořídil francouzský generál a náčelník československého Hlavního štábu branné moci v letech 1919 až 1921 Maurice Pellé se svou českou manželkou Jarmilou - neteří malířky Zdenky Braunerové, která v domě zhotovila nástěnnou malbu s lidovými slováckými motivy.

Mimochodem v této části Dobřichovic lze narazit na dům dalšího významného generála, který zde trávil léto - Jana Syrového, československého legionáře v Rusku, účastníka slavné bitvy u Zborova, kde přišel o pravé oko. Pozdější náčelník Hlavního štábu československé branné moci si tu v roce 1930 postavil velkou dřevěnou chatu (Strmá č. 330). Krátce před mnichovskou dohodou v září 1938 se Syrový stal předsedou vlády, po několika týdnech pak ministrem národní obrany. V této funkci se dočkal obsazení republiky Němci. Válku přečkal v ústraní často právě v Dobřichovicích.

Po 2. světové válce byl odsouzen za vlastizradu. Osudným se mu stal především rozkaz z března 1939, aby československé jednotky nekladly odpor německé okupační armádě, ačkoliv byl k jeho vydání instruován svým vrchním velitelem - prezidentem Emilem Háchou. Z vězení byl propuštěn po čtrnácti letech.

Ve zmiňované ulici Pod Pensionátem, která probíhá pod Krajníkovou, rovněž stojí několik zajímavých sídel. Nejvýznamnější je členitá vila ve stylu romantického historismu s prvky lidové architektury i secese (Pod Pensionátem č. 143), kterou pro lékaře Jaroslava Frantu v roce 1904 navrhl známý pražský architekt a památkář Kamil Hilbert (1869-1933) - mimo jiné spoluautor novogotické dostavby katedrály sv. Víta na Pražském hradě.

„Doktor medicíny Franta působil jako asistent na porodnické klinice u Apolináře a jako člen společnosti Pražské sanatorium se podílel na zřízení prvního soukromého porodnického a gynekologického ústavu v Praze-Podolí. S důrazem na své povolání a životní poslání si nechal na svou letní vilu upevnit kovanou korouhev s letícím čápem, symbolem porodnictví,“ doplňuje web Slavné vily.

Zahradu lékaře Franty odděluje úzký chodník od sousední parcely, kde můžeme vidět dílo dalšího známého architekta. Pro továrníka Josefa Maternu tu letní sídlo vyprojektoval Osvald Polívka (1859-1931), představitel pozdní neorenesance, průkopník secesní architektury a tvůrce perly tohoto slohu - Obecního domu v Praze či Nové radnice hlavního města, čili pražského magistrátu. Dobřichovická secesní stavba s útlou věží (Pod Pensionátem č. 161) byla dokončena v roce 1907. Stejně jako návrhy Obecního domu.