Recenze: Ne, Diana Krall nevyhořela. Tvrdou kritiku ze sítí si nezaslouží

„Protože když zpíváte, dostáváte víc nabídek na hraní,“ vysvětlovala do té doby výhradně jazzová pianistka Diana Krall, proč si zkraje 80. let minulého století troufla zapojit svůj hlas. Přestože vždy myslela, že ho má posazený příliš nízko a že není dost zajímavý.

Opak byl pravdou. Rodačka z malého města Nanaimo na ostrově u kanadského Vancouveru, která si od sedmnácti přivydělávala hraním po restauracích, hotelech či barech, uspěla právě jako zpěvačka jazzových standardů. Na přelomu tisíciletí prorazila do mainstreamu, s deskou When I Look In Your Eyes z roku 1999 prakticky na celý rok ovládla žánrovou hitparádu. Dodnes prodala přes 22 milionů nahrávek, získala dvě Grammy a také v Česku opakovaně koncertovala pro vyprodané sály.

Tento pátek však pražské Kongresové centrum, kam se vejde 2700 lidí, poprvé po dlouhé době nezaplnila. Což mohlo souviset s tím, že na internetových fórech ji poslední měsíce pronásleduje ostrá kritika nejčastěji právě pěveckého výkonu. „Skoro nezpívala, byla strašně odtažitá,“ stěžuje si jeden uživatel. „Na videích vypadá nešťastně. Nevím, co se jí v životě stalo, asi vyhořela,“ píše další. Další anonymové umělkyni rovnou podsouvají závislost. Komentářů lze dohledat vyšší desítky na více platformách.


O pátečním pražském koncertu naštěstí nic špatného říct nelze. Ano, Diana Krall asi není v úplně nejzářivějším bodě kariéry. Zprvu působí trochu nejistě, zpočátku neartikuluje zřetelně, při promluvách k publiku se jako vždy maličko stydí a protože několika svým typickým skladbám kompletně překopala aranžmá, lze pochopit, pokud se někdo cítí nespokojený.

V žádném případě ale nejde o nějakou tragédii, natož aby lidé hromadně opouštěli sál. Zhruba ve čtvrtině se hvězda večera konečně rozezpívá a ke konci už podává standardní výkon naprosto srovnatelný s předešlými návštěvami Česka.

Šedesátiletá Kanaďanka má dlouhé, tmavěmodré šaty a boty s vysokým podpatkem. Blond vlasy pod ramena ji zlatě září pod světly reflektorů. Stále si uchovává smyslný, zakouřený, křaplavý altový hlas. Přestože s postupem let trochu zeslábl, Diana Krall nikdy nedisponovala kdovíjakým rozsahem, ani moc nepoužívala vibrato. Vždy byl u ní hlavní feeling, barva a textura hlasu, schopnost navodit atmosféru.

To vše pořád umí. Leckdy se intimitu ještě snaží podpořit, zejména když se v Praze přestává doprovázet na piano, obrací tvář k prvním řadám a na hranici šepotu zpívá bez doprovodu, plně soustředěná na slova.

Frázuje trochu jinak než dřív, pořád ale umí procítit i texty jako baladu A Case of You od Joni Mitchell. „Chutnáš tak hořce a tak sladce / Uměla bych tě vypít celou bednu / A pořád bych stála na nohou,“ zpívá tady, jak se svého muže nemůže nabažit, přestože už je vztah asi passé.

Předloni Dianu Krall na stejném místě doprovázelo kvarteto včetně dlouholetého kytaristy Anthonyho Wilsona. Ten letos chybí, kytara umístěná na pódiu je čistě dekorativní a zpěvačka nakonec celý večer absolvuje jen v triu, jak ji Češi naposledy slyšeli asi v létě 1997. Tehdy část výtěžku z vystoupení v Lucerna Music Baru věnovala na Moravu zasaženou povodní.

Současné trio je výborně obsazené: šestašedesátiletým kontrabasistou s dlouhými bílými vlasy i vousy Sebastianem Steinbergem a hvězdným bubeníkem Mattem Chamberlainem, který doprovázel Boba Dylana a hrál na deskách Bruce Springsteena, kytaristy Johna Mayera či jazzového klavíristy Brada Mehldaua.

Rytmická sekce celou zhruba hodinu a půl drží vysokou laťku, muzikanti nejčastěji swingují a spíš profesionálně než s jiskrou na sebe reagují při improvizacích. Pianistka je občas ztiší a hraje sama, ozářená jen shora bodovým světlem. Třeba v nostalgickém standardu They Can’t Take That Away From Me od George Gershwina panuje v sále takové ticho, že je slyšet i stisknutí jejích rtů.

Diana Krall má na klavírním křídle Steinway rozložené noty a dole na pódiu umístěných pět retro světel ve tvaru mušlí. Opona vzadu se střídavě zbarvuje do červena a fialova, za muzikanty stojí velké reflektory evokující meziválečný Hollywood. A všude se line umělý kouř, evokující staré jazzkluby.

Tím však jakákoliv show končí. Pryč jsou experimenty, jako když umělkyně roku 2012 na stejném místě převedla s početnou kapelou zahrnující houslistu, akordeonistu i kytaristu téměř divadelní představení za pomoci filmové projekce a rekvizit jako gramofonu.

Tentokrát jen velmi uvolněnou, úspornou klavírní hrou prostou rozsáhlých bebopových sól hraje většinou jazzové standardy. Převažují pomalejší romantické balady, oproti dřívějšku ubylo rychlejších swingových kompozic.

Spoustu položek, jmenovitě Like Someone in Love, Exactly Like You, Let’s Face the Music and Dance, Just You, Just Me nebo Almost Like Being in Love mělo v repertoáru trio amerického pianisty Nat King Colea, což je její velký vzor. Celý život se k němu vrací stejně jako k dalším inspiracím Carmen McRae a Oscaru Petersonovi.

V některých kompozicích, třeba Do Nothin’ Till You Hear From Me zařazené už na její debut z roku 1993, klavíristka obyčejně swinguje, zatímco basista Steinberg drží linku ve stylu walking bass a bubeník Chamberlain ho taktně doprovází metličkami.

Jindy Diana Krall víc zapojí představivost: klasice All or Nothing at All propůjčuje latinskoamerický feeling, Let’s Face the Music and Dance staví na rytmickém groove jako z neworleánské hudby, jinde levou rukou vymýšlí boogie woogie figury a například v Honeysuckle Rose od Fatse Wallera užívá starou techniku stride piano. „Nevadí, že hraju jiné akordy? Nejsou špatně, jsou jen jiné,“ říká na adresu jedné z mnoha reharmonizací, jichž se za večer dopouští.

Vše doplňuje pár novějšími převzatými kusy a jediným autorským: titulní písní The Girl in the Other Room ze stejnojmenné desky, kterou roku 2004 napsala s manželem Elvisem Costellem.

Přestože to album bylo skvělé, prodávalo se hůř než její nahrávky s jazzovými standardy. A když se tentýž scénář opakoval s dalšími dvěma autorskými projekty, vrátila se Diana Krall na zatím posledních deskách Turn Up the Quiet a This Dream of You z let 2017 a 2020 k tomu, co umí nejlépe. Klasice sice často z první poloviny 20. století, ale stále ne archaické, podané moderně, vkusně a příjemné na poslech.

Diana Krall byla stejně jako kdysi Sarah Vaughan nebo Nat King Cole původně pianistka. Pořád platí, že síla její hudby tkví nikoliv v pěveckém výkonu, nýbrž ve spojení hlasu s klavírem. Díky němu i skladby jako Let’s Face the Music and Dance, napsané Irvingem Berlinem v roce 1936 a neplánovaně předznamenávající druhou světovou válku, opět znějí aktuálně.

„Možná nás čekají zlé časy / Ale dokud je tu hudba, svítí měsíc a máme lásku i romantiku / Pojďme vstříc hudbě a tanci,“ zpívá Diana Krall. Jinými slovy: když nevíme, co bude zítra, užívejme si to tady a teď.