Na vrcholu slávy všeho nechal. Do Česka míří jazzová hvězda Charles Lloyd

„Rusové asi budou trochu otřesení,“ napsal deník The New York Times v roce 1967, když se mladý jazzový saxofonista Charles Lloyd se svou skupinou jako první Američané bez vládní podpory vypravili za železnou oponu. Kvarteto, kde hrál na klavír později světoznámý Keith Jarrett, uprostřed studené války kromě Leningradu, Moskvy či Tallinnu vystoupilo také v pražské Lucerně.

„Pamatuji si na to dokonce velmi dobře. Bylo to výbušné. Cítili jste, že lidi se u vás dlouho trápili, že už mají dost a že je ve vzduchu změna,“ vzpomíná teď v rozhovoru pro server Seznam Zprávy saxofonista a flétnista Lloyd na první záchvěvy pražského jara. Američan ho vnímal v širších souvislostech tamního hnutí za občanská práva a studentských bouří 60. let. „Byli jsme strašně naštvaní na to, v jaké je svět kondici. A ten pocit byl všeobecně sdílený, ať jste přiletěli kamkoliv,“ vybavuje si.

Dnes ho stav světa opět mrzí. „Jsem snílek. Není v mých silách dělat víc než hrát. Ale mám dojem, že po našich koncertech se snad lidé cítí trochu lépe, tak třeba můžu v tomhle ohledu nabídnout lidem částečnou úlevu,“ vysvětluje Lloyd, proč ve vysokém věku 87 let opět vyráží na turné. Vrátí se také do Česka. Jako hlavní hvězda brněnského Jazzfestu zahraje s kvartetem 10. listopadu v Sono Centru.

Charles Lloyd se na sklonku života těší úctě. V loňské anketě kritiků časopisu Down Beat byl vyhlášen umělcem roku, saxofonistou roku, jeho nahrávka si odnesla cenu pro album roku, a navíc vstoupil do síně slávy. Duchovně založený muzikant má typicky lehký, ale intenzivní tón a frázováním místy evokuje lidský hlas. Nejčastěji vystupuje v čapce a černých brýlích, s šálou kolem krku. Působí skromně, trpělivě, s postupujícími roky přenechává čím dál víc prostoru spoluhráčům, prvotřídním instrumentalistům.

Vloni absolvoval okolo padesátky koncertů. Letos celé léto sbíral síly na další, popisuje ve videorozhovoru ze svého domu v horách kalifornské Santa Barbary. Už desítky let tu bydlí v modernistickém domě, který navrhla jeho manželka Dorothy Darr a odkud mají výhled na moře. „Je to ráj. Dorothy vymýšlí, kudy chodíme pěšky po horách nebo k moři,“ popisuje saxofonista.

Společně se starají o zahradu. „Je tu celý sad, spousta ovocných stromů. A protože Dorothy bývala juniorskou olympijskou šampionkou v plávání, máme i bazén. Ona chodí denně plavat, já se někdy přidám,“ doplňuje hudebník, kterého aktivní životospráva inspiruje i umělecky. „Občas mě na procházce napadnou takové útržky. Když se vrátím, sednu ke klavíru a zkouším, co by se s nimi dalo udělat,“ přibližuje.

Když má dost nápadů na novou desku, pozve domů muzikanty. „Dorothy všem uvaří skvělý oběd a pak jedeme do místního studia,“ popisuje Charles Lloyd, jak vznikalo také nové dvojalbum nazvané Figure In Blue. Příští pátek ho vydá na značce Blue Note Records. Desku natočil s klavíristou Jasonem Moranem, který ho doprovodí také v Brně, a chicagským kytaristou vycházejícím z blues Marvinem Sewellem. Ten pro změnu hrál s Lloydem v Praze roku 2019.

Album sice vrcholí coververzí Somewhere z muzikálu West Side Story od Leonarda Bernsteina, jinak ale obsahuje převážně nové i starší autorské skladby. S výjimkou dvou převzatých od Dukea Ellingtona, jemuž saxofonista věnoval i titulní kompozici. „Celý život se zajímám jen o hudbu, nedokázal bych pracovat v bance. Ale když jsem byl malý, Duke Ellington řekl mé matce, že bych se měl stát doktorem nebo právníkem, protože život muzikanta je moc těžký,“ vrací se Lloyd do dětství.

V rodném Memphisu jeho matka ubytovávala jazzové muzikanty, kteří do města přijeli zahrát. Hoch tak měl spoustu formativních zážitků s velikány jako Ellingtonem či Countem Basiem.

Charles Lloyd ale neprožil ideální dětství. „Máma věčně nebyla doma, měla složité manželství a mě vždycky odkládala u příbuzných. Hodně se o mě staral bratranec, který pořád žije, teď je mu 97 let. V dětství mi v Memphisu objevil spoustu úžasné hudby,“ vzpomíná Lloyd a jmenuje rané vzory jako klavíristu Phinease Newborna nebo saxofonisty Lestera Younga či Charlieho Parkera. Dalším, jmenovitě zpěvačce Billie Holliday nebo vloni zesnulému hráči na tabla Zakiru Hussainovi, věnoval skladby na novém albu. „Setkání s takhle tvůrčími osobnostmi vás poznamená na celý život,“ vysvětluje, zač je jim vděčný.

Začínal v 50. letech jako doprovazeč bluesmanů B. B. Kinga nebo Howlin’ Wolfa. První koncerty hrál ještě za segregace. „Publikum bylo oddělené. Bílí v přízemí, černí na balkoně,“ popisuje saxofonista, který má po babičce indiánskou krev a tmavší barvu pleti.

Do popředí zájmu se poprvé dostal v 60. letech, kdy našel způsob, jak do postcoltraneovského jazzu přenést vliv rockových skupin The Beach Boys nebo The Grateful Dead. S tehdejším, velmi volně hrajícím kvartetem zahrnujícím pianistu Keitha Jarretta, kontrabasistu Cecila McBeeho a bubeníka Jacka DeJohnetta prodali přes milion výlisků desky Forest Flower a jako první jazzmani pronikli na pódia typu sanfranciského sálu Fillmore West, kde hrávali rockeři včetně kytaristy Jimiho Hendrixe.

Až k jazzrocku ale Lloyd nedošel. Na vrcholu slávy se překvapivě stáhl do ústraní, kde se v tichosti zbavil závislosti na drogách. Vzdálil se hudebnímu průmyslu a začal žít prostě, v sepětí s přírodou v kalifornské oblasti Big Sur. Po většinu 70. let prakticky nekoncertoval a natáčel jen sporadicky, mimo jiné s The Beach Boys.

Na turné znovu vyjel s talentovaným francouzským pianistou Michelem Petruccianim, jenž kvůli vzácné kostní poruše měřil jen 90 centimetrů a trpěl vážnými zdravotními potížemi. I po zbytek 80. let se ale Lloyd držel při zemi a naplno se do jazzového světa vrátil až roku 1989, kdy podepsal smlouvu s mnichovským vydavatelstvím ECM.

V následujícím čtvrtstoletí koncertoval a natáčel s nejrůznějšími sestavami, k nimž patřily mimo jiné trio Sangam, kvarteto s řeckou zpěvačkou Marií Farantouri, série nahrávek s proměnlivými sestavami Trio of Trios nebo skupina The Marvels zahrnující kytaristu Billa Frisella. Na albu I Long To See You z roku 2016 jako hosté zpívali country hvězda Willie Nelson a Norah Jones, deskou Vanished Gardens dva roky nato zase provázel hlas Lucindy Williams.

Tyto projekty už ale Lloyd vydal u konkurenční firmy Blue Note Records, jejíž prezident a uznávaný producent Don Was jej obdivuje odmala. „Tři roky usiloval o to, abych k nim přešel,“ objasňuje Lloyd. Přátelí se doteď, nedávno byl u něj Was na návštěvě. „Hrál jsem mu nové skladby, které mám rozpracované. Říkal, že se mu strašně líbí a že můžu vydat, co chci, kdy chci a jak chci,“ ilustruje saxofonista své výjimečné postavení u vydavatele.

Celý život prý hledá, kudy dál. Nechce se opakovat a potřebuje být obklopen muzikanty ochotnými experimentovat. „Jedním z důvodů, proč hraji, je určitě touha povznášet posluchače,“ zmiňuje. Slovo má pro něj duchovní konotace. Lloyd studoval buddhismus, islám i védántu, což je hinduistická nauka. Také na dřívějších pražských koncertech zpaměti citoval z posvátné hinduistické knihy Bhagavadgíty.

„Rád bych přispěl k tomu, aby byl svět lepší. V hudbě o tom můžete snít a pak se o ten hluboký vnitřní zážitek podělit s ostatními,“ vysvětluje muž, který má védántský chrám nedaleko domova. „Je tak blízko, že tam z domova dojdeme pěšky. Občas přijíždějí svámíové až z Indie,“ zmiňuje duchovní učitele vybavené titulem učených bráhmanů.

Bývaly přitom i doby, kdy Lloydovi záleželo na hmotných věcech a penězích. „Míval jsem hodně rád závodní auta. S kamarádem Gáborem Szabóem jsme milovali Ferrari,“ zmiňuje maďarského kytaristu, jenž od Sověty potlačeného povstání z roku 1956 žil v USA. S Lloydem hrál v komorním kvartetu bubeníka Chica Hamiltona. „V jednu chvíli jsme si oba nevědomky koupili stejné auto, jen každý v jiné barvě,“ vtipkuje a vzpomíná, jak na závodech potkávali celebrity jako herce Steva McQueena nebo trumpetistu Milese Davise.

Saxofonista tehdy podle svých slov nacházel uspokojení v rychlé jízdě na hraně možností. Dnes ho bohatě naplňuje hraní. „Pořád mám auto, které dokáže jet rychle, ale už skoro neřídím. Víc mě zajímá třeba pěstování ovoce a zeleniny,“ uzavírá Charles Lloyd.