Žádné reklamy, žádní Led Zeppelin. Robert Plant nahrál desku na venkově

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Robert Plant za pandemie koronaviru našel neotevřený dopis od matky. „Roberte, měl by ses vrátit domů. Čeká na tebe Sue a do účetní kanceláře tě rádi vezmou zpátky,“ napsala v roce 1967 chlapci, který udělal přesný opak. Vystudovaný účetní opustil zaměstnání, domov i přítelkyni, nechal si narůst dlouhé vlasy a rok nato se stal frontmanem rockové kapely Led Zeppelin, se kterou nakonec prodal přes 300 milionů desek.

Nyní je světoznámému anglickému zpěvákovi s charakteristicky dlouhými kudrnatými vlasy a dnes už šedou kozí bradkou 77 let. Právě vydal první sólové album po osmileté pauze. Nazval ho Saving Grace a doprovází ho na něm kapela, s níž začal koncertovat krátce před pandemií. „Ten dopis od matky mě dojal. Kdybych ho tehdy býval otevřel, možná jsem se vydal úplně jinou cestou. Mohl jsem dnes lovit bažanty někde na velšském pohraničí,“ poznamenal hudebník v podcastu časopisu Rolling Stone.

Plant se očekáváním vzpírá celoživotně. Tak jako kdysi odmítl přání rodičů ohledně klidného zaměstnání v kanceláři, dodnes nereflektuje lukrativní nabídky na obnovení Led Zeppelin, kteří existovali do roku 1980 a jejichž neutuchající popularitu letos na jaře připomněl dokumentární film.

Zatímco jeho o několik let starší vrstevníci jako The Rolling Stones nebo Paul McCartney na koncertech už desítky let hrávají největší hity, čím dál dobrodružnější Plant jde opačnou cestou. Stále se vyvíjí a s postupem let ještě víc vzdaluje východiskům Led Zeppelin.

V novém tisíciletí trávil hodně času v Maroku, míchal rock s world music ve skupině The Strange Sensation, zpíval blues a folk pod hlavičkou Band of Joy nebo získal šest cen Grammy za nahrávku s bluegrassovou zpěvačkou Alison Krauss. Také v Česku několikrát vystoupil s formací Sensational Space Shifters, přesahující až do africké transovní hudby. „Tvůrčí život muzikanta stojí a padá se získáváním, rozvíjením a vstřebáváním zkušeností,“ vysvětluje Plant zvídavost, která ho vede ke stále novým sestavám. Jako teď k projektu Saving Grace.

Zpráva, že slavný zpěvák založil formaci s málo známými regionálními muzikanty a neznámou zpěvačkou hrající na akordeon, působila nepravděpodobně. Plant je dávno v situaci, kdy může mít po boku nejlepší instrumentalisty, a stejně tak hravě naplní středně velké sály. Saving Grace přesto první koncerty roku 2019 absolvovali v záměrně komorních prostorech na anglickém venkově poblíž hranic s Walesem. Namátkou například v divadle pro 140 sedících diváků v městečku Bishop’s Castle, kde žijí necelé dvě tisícovky lidí.

Na plakátech někdy ani nebylo napsáno, že u mikrofonu bude stát Plant. Jednou kapela oznámila koncert ze dne na den, jindy účinkovala jako neohlášený předskokan folkrockerů Fairport Convention. „Prostě jsme v pár velšských vesnicích chtěli odehrát pár malých koncertů bez jakýchkoliv reklam, internetu nebo prodeje upomínkových předmětů,“ říká Plant.

Od skupiny nic nečekal ani s ní neplánoval budoucnost. „Málokdo si dokáže představit, čím jsem od toho roku 1966 a natáčení prvních desek prošel. Když jsme začínali s Led Zeppelin, neměli jsme ochranku a neprodávali jsme žádná trička. Pár let nato už každého z nás doprovázel vlastní sekuriťák se zbraní. A přitom jsme pořád byli děti,“ vypráví v aktuálním čísle časopisu Mojo, proč je pro něj doteď osvobozující koncertovat jen pro hrstku posluchačů. Kteří na rozdíl od akcí na fotbalových stadionech nepřicházejí s velkými očekáváními a požadavkem slyšet hity ve stejné podobě, v jaké je znají z desek. „Naše vystoupení se Saving Grace byla tak komorní, že jsme se cítili zcela svobodní. A mohli jsme si dělat, co jsme chtěli,“ dodává.

Plant poslední dekádu spolupracoval převážně s Američany, chvíli dokonce žil v texaském Austinu a natáčel v Nashvillu. Už před pandemií se ale vrátil domů nedaleko anglických hranic s Walesem. A právě v širším okolí, přesahujícím do průmyslové oblasti zvané Black Country, našel současné spoluhráče.

První byl folkový kytarista a hráč na banjo Matt Worley, jenž ve městě Stourport provozoval obchod s hudebními nástroji a hospodu. Společně pak najali ještě několik místních muzikantů včetně birminghamského kytaristy Tonyho Kelseyho, violoncellisty Barneyho Morse-Browna, zpěvačky Suzi Dian a jejího manžela, bubeníka Oliho Jeffersona.

První koncert odehráli ve Worleyho hospodě. „Všichni od sebe bydlíme nanejvýš tak 40 minut cesty,“ popisuje v časopisu Mojo zpěvačka. „Je to úplně jiné, než když vám nahrávací společnost dá balík peněz, vy odletíte na druhý konec světa a tam vás někdo přivítá s pytlem trávy,“ srovnává to Plant oproti zkušenosti s Led Zeppelin.

Album, které minulý pátek vydali u společnosti Nonesuch Records, obsahuje deset coververzí lidových i novějších skladeb v rozmezí od blues a country přes folk po současnou alternativu. Všechny jsou tak stylově sjednocené, že jejich stáří na první poslech nelze poznat.

Že Plantův hlas dobře funguje v kombinaci se ženským, věděli už posluchači Led Zeppelin díky písni The Battle of Evermore natočené se Sandy Denny. Od té doby frontman spolupracoval s Patty Griffin i Alison Krauss. Oproti nim je bývalá učitelka hudby Suzi Dian na aktuální desce obyčejnější, méně osobitá, hned v úvodní skladbě Chevrolet ale uplatní schopnost hry na akordeon. Píseň kdysi s jinou verzí textu proslavila bluesová veteránka Memphis Minnie, z jejíhož repertoáru Led Zeppelin převzali When the Levee Breaks.

To není jediná asociace s Plantovou bývalou sestavou. Hned ve druhé skladbě, lidovce As I Roved Out hrané v moderním aranžmá současného amerického zpěváka Sama Amidona, zpívá Plant o pošlapané trávě, anglicky doslova Trampled Under Foot. To je zase název písně Led Zeppelin, kterou frontman v roce 2015 začínal svůj brněnský koncert. „Vždycky když zpívám tahle slova, usměju se. A Suzi netuší proč,“ poznamenal na to konto Plant. Na konci skladby nástroje ztichnou, aby naplno vynikla krása ústředního dvojhlasu.

Ten dobře funguje také v kompozici Ticket Taker z repertoáru málo známé americké kapely The Low Anthem. Suzi Dian se blýskne v gospelu Higher Rock současné písničkářky Marthy Scanlon, kde ji Plant doprovází na foukací harmoniku. Následný song Too Far From You z repertoáru skladatelky Sary Siskind zase zbarvují barytonová elektrická kytara a violoncello. Staré blues Soul of a Man převzaté od Blind Willieho Johnsona dokonce místo Planta zpívá kytarista Matt Worley.

Není to rocková deska, nestojí na zvuku elektrické kytary, ba ani kdovíjak virtuózních výkonech. V sextetu hrají prim akustické nástroje včetně banja, violoncella či venezuelského cuatra, které s perkusemi v pomalejších skladbách navozují náladu na soustředěnější poslech. Výsledkem je nadžánrová hudba míchající prvky anglického folku, country, blues či severoafrických rytmů. Nezaškatulkovatelná, ale dobře zahraná a příjemná na poslech.

Na album se nevešlo vše, co kapela hrává naživo, namátkou některé písně Neila Younga nebo méně známé kusy z repertoáru Led Zeppelin jako Four Sticks a The Rain Song. Místo nich album vrcholí volně pojatým tradicionálem Gospel Plough, který ve svižnějším podání znají majitelé první desky Boba Dylana z roku 1962.

Když na té Plantově nástroje i hlasy utichnou, na pár vteřin je slyšet cvrlikání ptáků. Možná jako připomínka, že nahrávka vznikala na venkově a že celé album odkazuje ke kořenům. Zároveň však ukazuje, že tradiční písně lze stále hrát moderně.

„Nespouštěj ruce z toho pluhu,“ zpívá tady Robert Plant. Biblická metafora z Lukášova evangelia sice vypráví o neochvějnosti víry, stejně dobře ale ilustruje Plantovu pevnou víru v sílu hudby.