Vily plné tajemných vzkazů na Vinohradech. Žili zde zednáři i slavní továrníci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když před nedávnem redakce Seznam Zprávy sestavila žebříček deseti nejslavnějších pražských vil z období moderny, nechyběli v něm dva zástupci z Vinohrad - Kotěrova vila a dvojdům bratří Čapků. Skutečně pozoruhodné stavby, které dělí 15 let.

První byla postavena na svahu padajícím do Vršovic v roce 1909, kdy se moderna v architektuře teprve probouzela, druhá pak v roce 1924 o více než kilometr dále od centra a již spadá do vrcholného období stavitelského směru, který se odvrací od historického tradicionalismu a dekorace.

Forma i vzhled domů se v prvních dvou dekádách 20. století výrazně zjednodušuje, mizí ornamenty, důraz se klade na funkčnost, využívají se otevřené prostory, geometrické tvary a moderní materiály, jako je sklo, ocel či beton. Architekt Jan Kotěra (1871-1923) byl průkopníkem a vůdčí osobností české moderní architektury, jehož nejvýznamnějším dílem je zřejmě impozantní Městské muzeum v Hradci Králové.

Jeho patrová vila v Hradešínské ulici č. 6 na Vinohradech je sestavená z několika výškově rozdílných kubusů, které přiznávají funkci místností uvnitř. Ať už jde o ateliér, salon, obytnou část či schodiště, které ukrývá nejvyšší hranol zakončený plochou střechou s polygonální lucernou a je nejdominantnější konstrukcí při pohledu z ulice. Dům je orientovaný do zahrady, proto působí z chodníku poměrně nenápadně.

Moderna v podání Jana Kotěry je racionální, nic na fasádě nepřebývá, dekorativní detaily - pověstné například pro secesi - se omezují na geometrizované prvky a prostou řeč povrchových materiálů. Charakteristická je kombinace režného zdiva, šedobílé cihly s hrubě texturovanou omítkou. Tuto Kotěrovu myšlenku mnoho domů v sousedství kopíruje.

Svébytná vilová čtvrť rozprostírající se v místech, kde se Královské Vinohrady, vystavěné převážně na vyvýšené planině, svažují jižním směrem, začala vznikat na přelomu 19. a 20. století. Stráň, orámovaná nahoře Korunní ulicí a dole Ruskou třídou, pak zažila vrcholný rozvoj ve 20. a 30. letech, kdy čtvrť osídlili pokrokoví intelektuálové, spisovatelé, hudební skladatelé či sochaři, kteří patřili k podporovatelům nového architektonického stylu.

Kontrast od historizujících slohů předchozí doby je obrovský, což lze dobře porovnat s okázalými vilami z konce 19. století stojících naproti Kotěrově vile na svahu za Hradešínskou ulicí.

Ostatně i nedaleký ateliér sochaře Ladislava Šalouna (1870-1946) v souběžné Slovenské ulici č. 4 z roku 1911 je zřetelně více zdobný. Byť oproti takovému Obecnímu domu na náměstí Republiky, který je vystavěn ve stejné době rovněž ve stylu secese, je vlastně ještě nápadně strohý.

Známý sochař si vilu postavil poté, co zvítězil v soutěži na pomník mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Specifický dům tvořil vestibul, velký a malý ateliér, salon, slovácká jizba a byt správce.

Scházely se zde osobnosti české kultury jako František Bílek, Otokar Březina, Alfons Mucha, Ema Destinnová, Jan Kubelík nebo Josef Váchal. Ve 30. letech 20. století byla k ateliéru přistavěna obytná část s kruhovou pracovnou. Dnes prostory slouží Akademii výtvarného umění.

Od Kotěrovy vily se Hradešínská ulice svažuje k Estonské a za křižovatkou vpluje do kolonie vil a dvojdomů z let 1921-1924 (Hradešínská č. 20-30), které stojí po pravé straně a vyznávají styl art deco. Ten je u nás známý také jako národní dekorativismus.

I zde zdobnost spočívá v kombinaci režného zdiva s omítkou, v tomto případě je obohacená polokruhovými obloučkovými tvary pod římskou střechou či nad okny.

Autorem domů je architekt František Albert Libra (1891-1958), který si vlastní vilu s ateliérem postavil o pár desítek metrů dál na křižovatce s Chorvatskou ulicí (Hradešínská č. 32).

Úhlopříčně přes křižovatku stojí o něco výše vila (Chorvatská č. 7) architekta Kamila Roškota (1886-1945), v níž jeden čas přebýval postsurrealistický malíř Zbyšek Sion. Roškot je autorem Československého pavilonu na světové výstavě 1939 v New Yorku, funkcionalistického divadla v Ústí nad Orlicí či skvostné hrobky českých králů v kryptě katedrály sv. Víta na Pražském hradě.

Když pokračujeme Hradešínskou ulicí dál za křižovatku, levou stranu lemují funkcionalistické bytové domy. Zhruba po půl kilometru vejdeme do Benešovské ulice a po pár desítkách metrů pak vlevo do Vlašimské, která půlí úzkou křivolakou uličku Bratří Čapků. V pravé části půlené ulice, na malém náměstíčku, stojí zmiňovaný dvojdům Josefa a Karla Čapka (Bratří Čapků č. 28-30).

Malíř Josef obýval levou část vily, spisovatel Karel pravou. U nich v domě a na rozlehlé zahradě se mezi válkami scházela tehdejší intelektuální elita, takzvaní pátečníci.

Autorem stavby z roku 1924 je architekt Ladislav Machoň (1888-1973), představitel art deca a funkcionalistické architektury a velký obdivovatel Jana Kotěry. Vile vtiskl výraz takzvaného národního stylu.

Josef Čapek čtyřpokojový byt obýval s manželkou Jarmilou a dcerkou Alenou, Karel ve své části déle než deset let bydlel sám. Jeho manželka, herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová, se sem přistěhovala až v roce 1935. Josef Čapek zemřel v dubnu 1945 na skvrnitý tyfus v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu. Není bohužel jediný majitel domu v této části Vinohrad, který nepřežil nacistické věznění.

Naproti přes náměstíčko stojí vila, v níž bydlel Eduard Kohlmünzer, dlouholetý předseda družstva majitelů vil a po něm velitel Generálního velitelství četnictva a policie, člen vojenské sekce povstalecké České národní rady z května 1945 a pozdější generál Antonín Sameš. Symetrická modernistická vila se štíhlými sloupy podpírajícími štít (Bratří Čapků č. 21) se střídáním režného zdiva a omítky opět inspiruje v Kotěrově vile.

Ladislav Machoň navrhl také vilu o kousek dál (Bratří Čapků č. 25), v níž žil spisovatel a libretista, mimo jiné autor libreta k Dvořákově opeře Čert a Káča, Adolf Wenig. A jeho dům tak trochu Čapkovu vilu připomíná. Například okny se zvýrazněnými šambránami, arkýři či nárožní lodžií v patře.

Hned vedle dvojdomu Josefa a Karla Čapkových stojí malebná vila č. 32, která je nápadná zdobnou fasádou s reliéfy a „síťovanou“ malbou ve stylu art deco. Stavbu z roku 1923, u níž v zahradě stojí bílý dřevěný altán s dekorativními prvky vyvedenými lupénkovou pilkou, navrhl architekt Bohumír Kozák (1885-1978), mimo jiné autor dnešní Thomayerovy nemocnice v Krči. Vila stojí na rohu ulice U Zdravotního ústavu, do níž se o sto metrů výše připojuje Šrobárova ulice.

Zde hned druhá v pořadí po levé straně stojí vila (Šrobárova č. 38), kterou si postavil architekt Josef Kalous (1889-1958), jehož nejznámějším dílem je Pavilon A na brněnském výstavišti. Nebo také michelská plynárna. Ovšem navrhoval domy i v sousedství.

A hned vedle je další stavba od Ladislava Machoně, mohutný dvojdům se dvěma hranatými sloupy v průčelí (Šrobárova č. 34-36). Žil zde hudební skladatel a estetik Otakar Zich. Machoň navrhl i sousední, o něco skromnější vilu, tentokrát pro sochaře Josefa Jiřikovského (Šrobárova č. 32).

O něco výše pak v čísle 14, kde dnes sídlí školka, žila po generace rodina hudebníků Jiřího a Ladislava Štaidlových. Rohový pětipatrový činžovní dům přímo naproti, z roku 1939, zase vlastnila rodina herce Svatopluka Beneše. Ten je již dílem dvojice architektů Pavla Moravce (1891-1979) a Tomáše Pražáka (1890-1947). Ti v okolí vyprojektovali desítky vil a činžáků, většinu v jednotném stylu inspirovaném kotěrovskou architekturou. Různé variace v podstatě totožného projektu stavbu velmi zlevnily.

Pražák s Moravcem jsou spojeni s největší stavební aférou v novodobé české historii. Jejich firma vyprojektovala a stavěla obchodní dům v ulici Na Poříčí, který se však v říjnu 1928 během stavby zřítil a v sutinách zahynulo čtyřicet šest dělníků a dvacet tři bylo těžce zraněno. Dle jiných údajů mělo být až šedesát mrtvých a těžce raněných třicet. Chyba údajně byla v nižší kvalitě materiálů a ve statice budovy.

Ve Šrobárově ulici o něco výše, v čísle 4, bydlel grafik a scénograf Osvobozeného divadla František Zelenka, který se proslavil výpravnými představeními, plakáty nebo i obaly na desky, byť byl profesí architekt, žák významného tvůrce Josefa Gočára. Ostatně pro herce Jana Wericha navrhl v roce 1938 na břehu pošumavské říčky Ostružné chatu. Zelenka s celou svou rodinou zahynul v Osvětimi či během transportu do tohoto koncentračního tábora.

Šrobárova ulice jen o několik metrů dál splyne s Korunní třídou, ta se protáhne malým náměstím, kde je vybudována „pamětní“ trolejbusová točna se zastávkou Orionka (trolejbusová doprava byla v Praze ukončena zkraje 70. let), dále kolem Vinohradského pivovaru, který před lety záhadně vyhořel, a ještě o něco dále se zkříží s již zmíněnou Chorvatskou ulicí. Skrz ni se lze dostat do Dykovy ulice, která je souběžná s Hradešínskou, jen leží o něco výš.

Pravou stranu velkorysé a otevřené ulice se stromořadím lemují úchvatné secesní a historizující činžáky z přelomu 19. a 20. století. Po levé straně stojí honosné vily. Například ta pod č. 14, jejíž dnešní podoba spadá do 30. let minulého století. I její majitel František Kraus za druhé světové války zahynul. Konkrétně v koncentračním táboře v Lodži. Dům zabralo gestapo, po válce připadl Československému rozhlasu. Svého času tu bydlel i rozhlasový redaktor a spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana Miloň Čepelka.

Jen o pár kroků dál stojí skvostná Müllerova vila (Dykova č. 6) z roku 1899, která je dílem architekta Aloise Dryáka (1872-1932). Ten navrhl třeba Velký strahovský stadion, Langhansův dům v pražské Vodičkově ulici nebo Radiopalác na Vinohradské třídě. Vila je mimořádně zajímavá tím, že odráží přechod dvou architektonických slohů - doznívající romantický dekorativismus čili historismus a nastupující secesi.

A další podivuhodný klenot je hned vedle. Vila pod č. 4, jež se svým vzhledem absolutně vymyká. Autorem současné podoby je opět Ladislav Machoň, který pro člena správní rady Maršnerovy čokoládovny Františka Pokorného v roce 1928 přestavěl původní vilu z 19. století.

Část fasády je pokryta dekorativními terakotovými deskami, jejichž geometrické obrazce jsou považovány za zednářské. Ostatně Ladislav Machoň byl svobodným zednářem a v suterénním sále vily se členové této organizace scházeli. V interiéru jsou štukové stropy a stěny obložené dřevem a kamenem. Jeden ze salonů je vyzdoben arabsko-maurskými motivy a na stropě je vymalováno souhvězdí Orion.

Majitel vily byl přesvědčen, že souhvězdí má magickou sílu, a tak se hlavní hvězda souhvězdí Orion dostala i do loga Maršnerovy továrny. Odtud pak vedla krátká cesta k pozdějšímu názvu známé české čokoládovny.

Za rohem, v ulici U Vodárny č. 1, si po návratu do Čech v roce 1916 pořídil takzvanou Červenou vilu Emil Kolben, světoznámý český průmyslník, vědec a průkopník elektrifikace, spolupracovník Thomase Alvy Edisona a přítel Nicoly Tesly.

Původně měl dům žlutohnědou omítku, která se střídala s řadami červených cihel. Nejvýraznějšími prvky vily jsou vstupní průčelí s nárožní věží, prolomenými okny a diagonální římsou, zakončenou jehlancovou střechou francouzského typu a přízemí s otevřenou verandou.

Podle některých zdrojů byl právě odtud osmdesátiletý Emil Kolben v roce 1943 odvlečen nacisty do koncentračního tábora v Terezíně, kde zemřel.