Bydleli tu židé, gestapo i komunisté. Teď bude z vily Wittal židovské centrum

Vily Wittal v brněnských Pisárkách si všimne asi jen člověk, který ji cíleně hledá. Stojí zapuštěná ve svahu pod slepou ulicí, obrostlá hustou zelení, z níž čouhá jen kousek válcové schodišťové věže.

Cedule na rezavé bráně ujišťuje, že jsem tady správně. Pozornému návštěvníkovi neuniknou ani dva mosazné Kameny zmizelých neboli Stolpersteine, zapuštěné do chodníku. Označují, že právě tady žili židovští manželé Wittalovi, zavraždění během holokaustu.

Těžko si dnes představit, že za oprýskanými zdmi uprostřed zahradní džungle bývaly interiéry, v nichž bydleli bohatí podnikatelé a po nich brněnští prominenti dvou represivních režimů. Na stavu vily se těžce podepsal nedostatek peněz na údržbu během desetiletí ve správě brněnského bytového podniku.

Za chvíli už si můžu dům prohlédnout zblízka i zevnitř. Bránu mi odemyká vedoucí vily Wittal a historik Michal Doležel, který stavbu připravuje na nové využití. Muzeum města Brna, jež má vilu ve správě, chce dům zrekonstruovat. Spolu s Židovskou obcí Brno a Centrem židovské kultury Štetl chce uvnitř vybudovat živé židovské centrum s muzeem a košer kavárnou.

Na první pohled vila působí jako ruina. Po bližším prozkoumání je však vidět, že se zachovala celkem autenticky a s řadou detailů. Už vchodové dveře nenechají nikoho na pochybách, kdy byla dokončena. Dveřní mříž zdobí letopočet 1932.

Dům si nechali v tehdy nové Hroznové ulici postavit manželé Johann a Friederike Wittalovi pro sebe a svou dospělou dceru Valerii. Ve městě měli prosperující firmu Brüder Wittal, založenou na počátku století, kterou řídil Johann se svým bratrem Adolfem. Vyráběli a prodávali textil a konfekci pro děti a ženy.

Jako židé si našli i židovského architekta, Heinricha Bluma. „Už od druhé půlky devatenáctého století bylo poměrně dost obvyklé, že v místech, kde žily různé etnické skupiny, zakázky na různé aktivity lidé většinou dávali těm ze své komunity nebo etnické části,“ vysvětluje Michal Doležel.

Na architekta se Wittalovi zřejmě dostali přes rodinnou vazbu. Jen o čtyři roky dříve Blum navrhl dům pro jejich příbuzné. „Heinrich Blum patří ke zdejším rodákům, narodil se v Soběšicích u Brna a tvořil především pro židovskou klientelu,“ popisuje Doležel.

Wittalovi byli praktikující židé, ale vila nemá z tohoto pohledu žádné zvláštnosti. Stejně to platí i o jiných domech z židovské komunity dvacátého století. „Nejde hovořit o nějaké specifické židovské architektuře. Šlo o architekturu produkovanou židovskými architekty pro židovskou klientelu,“ poukazuje Michal Doležel.

Blum Wittalovým navrhl poměrně velkorysou, ale zase ne příliš okázalou dvougenerační vilu ve funkcionalistickém stylu. První poschodí z pohledu ze zahrady, které směrem z ulice představuje snížené přízemí, zabíral byt rodičů. Patro nad nimi pak v téměř stejné dispozici druhý byt dcery Valerie.

Spojovalo je točité schodiště ve válcové věži, z nějž se dá vyjít i na střechu, osvětlené kulatým oknem. Starší Wittalovi tedy při příchodu do domu scházeli po schodech o půl patra dolů, trochu jako by šli do sklepa. U domů ve svahu je to však obvyklé. Z opačné strany měli byt nad úrovní terénu, prosluněný a s krásným výhledem na okolní zahrady a zalesněný kopec s Masarykovým hájem.

V přízemí z pohledu ze zahrady zbylo místo na třetí, menší byt pro domovníka. Měl vlastní kuchyni a koupelnu a přístupný byl ze zahrady či po druhém, úzkém schodišti. Na dvoře vedle vchodu do domu ještě stojí křídlo s garáží a pod ním se původně ukrýval skleník.

Rodiče měli k dispozici tři velké pokoje, kuchyň sousedící s pokojíkem pro služku, sociální zařízení a ve vysunutém nároží zimní zahradu, z níž se vstupovalo na terasu. Horní byt se lišil tím, že místo zimní zahrady v něm byl v nároží čtvrtý pokoj. Na terasovité zahradě se skalkami a exotickými rostlinami měla rodina i bazén.

Vilu Wittalových zřejmě architekt Blum považoval za svou zásadní zakázku. Nechal ji nafotit a v roce 1934 ji publikoval v bratislavském vícejazyčném časopise Forum. „Jedna z věcí, které na vile sám oceňoval, byla velkoformátová okna v zimní zahradě,“ popisuje Doležel. Dvě okna jsou vodorovně členěná a otvírala se posuvným mechanismem. Jedno další stejné lze vidět v horním bytě.

Fotografie z té doby zachycují dům hlavně zvenčí, z interiéru to bylo jen schodiště a zimní zahrada. Aspoň tu bylo proto možné už nyní z velké části vrátit do autentické podoby. Zvětšená fotografie původního stavu v ní pro srovnání visí na zdi.

Vidět je zde původní šachovnicovou dlažbu, kamenné parapety s umyvadlem či radiátor. Vrátily se sem židle „thonetky“ a funkcionalistický chromový stůl s dřevěnou deskou, stejně jako akvárium a květináče s rostlinami. Chybí jen specifické funkcionalistické svítidlo, které se muzeu zatím nepodařilo sehnat. Když se to nepodaří, v budoucnu je v plánu výroba repliky.

Jak vypadalo vybavení ostatních místností, není známo. Podle zimní zahrady se však dá usoudit, že to byl nejspíš funkcionalistický styl. „Vybavení zimní zahrady bylo velmi moderní a zároveň jednoduché. A pravděpodobně i zbytek místností mohl vypadat nějak podobně,“ uvažuje historik. Zachovaná je však řada jiných prvků, jako jsou dveře s dobovými klikami, část vestavného nábytku, zábradlí nebo různé technické ovládací prvky.

Když se Wittalovi do domu stěhovali, dcera už byla dospělá. Proto zde měla vlastní byt a na investici se i finančně podílela. „Bylo jí asi 30 let. V té době už byla dokonce rozvedená a z prvního manželství měla syna,“ vypráví Michal Doležel.

V domě se však Valerie dlouho neohřála. V roce 1934 se znovu provdala za rakouského malíře Otto Rudolfa Schatze a odstěhovala se. Nebyl žid, což se v rodině neshledalo právě s nadšením. „Rodiče se od ní odstřihli, Valerie žila s tím Schatzem ve Vídni a cestovala s ním po světě. On hodně ve třicátých letech třeba tvořil a vystavoval ve Spojených státech amerických,“ podotýká Doležel.

Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se Otto s Valerií přesunuli do Brna, ale bydleli v pronájmech a pak odešli do Prahy. Horní byt ve vile byl tedy zřejmě několik let prázdný. Valerie navíc svůj podíl v roce 1938 prodala otci a ztratila tím na nemovitost majetkové nároky.

Jen krátce nato rodině nastaly velmi těžké časy. V březnu 1939 přišla nacistická okupace, hned po ní museli Johann a Friederike Wittalovi vilu opustit. Zabavilo ji gestapo a začalo ji využívat pro svou potřebu, Němci převzali i firmu. Wittalovi bydleli u švagrové, pak museli odejít do nájemního bytu. Nakonec byli 28. ledna 1942 deportováni do koncentračního tábora v Terezíně.

Johann byl v dubnu zavražděn přímo tam, Friederike v témže roce na podzim v Treblince. Valerie byla také deportována do Terezína, ale až v únoru 1945 a jako jediná z rodiny válku přežila. Paradoxně ji zachránilo manželství s Rakušanem Schatzem, které rodiče tolik odmítali.

Během války ve vile bydleli tři vysoce postavení brněnští gestapáci, původem z Německa. Od léta 1939 jeden byt obýval policejní inspektor Otto Schrader, druhý pak Felix Rühl. „Měl na starosti kontrašpionážní oddělení. Pak se podílel i na masakrech židovských obyvatel na Ukrajině, když tam byl na frontě,“ přibližuje Michal Doležel.

Od února 1945 začal obývat nejspíš celou vilu kriminální rada brněnského gestapa Otto Koslowski. „Byla to asi nejvyšší postava brněnského gestapa. Neblaze proslulá osoba, která se podílela na likvidaci domácího odboje,“ popisuje Doležel.

V domovnickém bytě celou válku žil jako správce konfident gestapa Jindřich Motyčka. Byl to rodák od Brna, který se stal ve třicátých letech fašistou a naplno tyto tendence začal využívat po okupaci. „Byl zaměstnán ve Zbrojovce a udával její zaměstnance. Pravděpodobně díky tomu získal správcovský byt tady ve vile,“ říká historik.

Po válce vilu obsadili pro změnu prominentní komunisté, přičemž hlavní prostor byl opět rozdělen na dva byty. Jeden obsadil předseda Městského národního výboru Vladimír Matula, druhý jeho náměstek a později šéf Zemského národního výboru František Píšek. Byli tedy něco jako dnes primátor a hejtman.

Matula byl krátce poslancem parlamentu, po únoru 1948 se vrátil do čela města. Ve vile žil zřejmě do roku 1949, kdy odešel do Prahy na Ministerstvo zahraničních věcí a poté na diplomatickou misi do Dánska. Také Píšek opustil Brno, když vstoupil do diplomacie, stal se velvyslancem v Bulharsku.

Poté se do vily na pár let nastěhoval další významný komunista Rudolf Barák. Po několika funkcích v regionu se stal poslancem, členem Ústředního výboru KSČ, ministrem vnitra a místopředsedou vlády, než byl v rámci stranického boje odstaven a uvězněn. Ve druhém bytě žil další předseda Městského národního výboru Bohumil Ubr, Matulův nástupce.

„Pak ještě víme o Václavu Paškovi, který byl poslancem od roku 1945 až do své smrti v roce 1968. Byl to taky komunista, který přišel do Brna na konci roku 1951, aby dělal čistky ve straně,“ doplňuje Michal Doležel.

V roce 1953 vila přešla do rukou Bytového podniku města Brna. Stal se z ní malý nájemní dům, který tak fungoval až do roku 2023.

Dolní byt zůstal v celku, ten horní byl rozdělen příčkou na dva menší. Třetí dále fungoval v prostorách pro správce. Bývalý skleník získal jako atelier Miroslav Kšica – výtvarník, etnograf, archeolog a kunsthistorik, známý expert na pravěké umění. Kolem roku 2000 pak byl ateliér přeměněn na další malý byt.

Přestože je vila od roku 1984 kulturní památkou, do údržby se příliš neinvestovalo. „Dlouho město mělo záměry ten dům privatizovat, takže nájemníci žili v domnění, že si to koupí. Nakonec se to nestalo, tak postupně dům opouštěli,“ říká Doležel.

Když byl ukončen poslední nájem, město začalo s městskou částí Brno-Střed připravovat přeměnu domu na centrum židovské kultury. Vloni pak vila přešla z rukou městské části pod Muzeum města Brna. „Ambicí je žádat na obnovu o Norské fondy, které budou mít výzvu pravděpodobně na začátku roku 2027. Ale už teď je vila přístupná, pořádají se tady různé prohlídky a kulturní akce,“ popisuje historik. Konal se zde třeba program ke Dni architektury nebo k festivalu židovské kultury Štetl fest.

V dolním velkém bytě je instalovaná výstava o historii vily a rodiny Wittalových. Tento prostor zůstane i po rekonstrukci ve správě muzea. Bude zde i nadále expozice věnovaná historii vily, rodiny a židovské komunity v Brně. Počítá se i s košer kavárnou či muzejním obchodem.

„Tento prostor bytu by měl dál vyprávět příběh domu i okolí. Ideálně nějakou velmi moderní formou, třeba i za použití umělé inteligence a novodobých technologií. Měl by to být takový otevřený prostor, který bude na příběhu jednoho domu vyprávět i příběh dvacátého století,“ nastiňuje Michal Doležel.

Druhé patro poslouží jako knihovna s literaturou o židovské kultuře a historii a vzdělávací prostor pro školy a veřejnost. Součástí bude Centrum židovské kultury Štetl, kde se budou konat přednášky, koncerty, filmové projekce či kurzy hebrejštiny. Suterén pak zaberou workshopové prostory zaměřené mimo jiné na přípravu tradičních židovských pokrmů. Půjde-li vše podle plánu, otevřít by se mohlo v roce 2028.