S Koreou jsme se podělali. Koubek byl k hráčům hodně kritický, líčí Nedvěd

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Z hotelu Sheraton se dá doprava, rozpálenými chodníky proběhne přes centrum kovbojského města Fort Worth a pak se spustí k půvabnému nábřeží kolem řeky Trinity. „Jakmile běžím, jsem sám se sebou a přemýšlím s čistou hlavou. I když je pravda, že v tom vedru, které v Texasu panuje, se mi trošku vaří mozek,“ spustí manažer české reprezentace Pavel Nedvěd, když se vydýchá.

Fotbalová legenda se před rokem vrátila do Česka, aby se ve velmi nepříjemné době ujala nevděčné funkce. Národní tým těžce klopýtal, vyměnil trenéra, hledal nového a musel do baráže, kde měl dvakrát po sobě z pekla štěstí. A po premiéře na mistrovství světa je zase v nouzi.

„Ale situace je úplně jiná. Tým má duši, srdce, ochotu se rvát. Všichni víme, že se nám první zápas nepovedl. Zlepšíme se. Musíme,“ prohlásil Nedvěd v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Velký mundial ještě ani pořádně nezačal a vy už budete hrát o všechno. Druhý zápas proti Jihoafrické republice musíte ve čtvrtek vyhrát.

S tím se tak trochu muselo počítat, když hrajete tři zápasy ve skupině a první se nepovede. Nám se to stalo před třiceti lety na Euru v Anglii, kde jsme nejdřív dostali za uši od Němců a nakonec se dostali až do finále. Zrovna jsme se o tom během tréninku bavili s Karlem Poborským: Pamatuješ? Přijeli jsme na první velký turnaj v životě a zamávalo to s námi. Byli jsme vyjukaní a potřebovali si to osahat. Podobně jako kluci teď. Mistrovství světa doteď znali jen z televize.

Měl jste pochopení, jak kostrbatě si vedli s Jižní Koreou?

Samozřejmě bych si přál, aby to vypadalo líp, ale úplně se dokážu vcítit do jejich kůže. Omlouvám se za to slovo, ale prostě jsme se z toho všeho okolo podělali. Byli jsme nervózní a dělali chyby, které jinak neděláme. Individuální výkony byly za očekáváním, útočná fáze skoro nulová. Hráčům, na které v ofenzivě spoléháme, zápas nevyšel a ani vzadu jsme nebyli tak pevní jako v baráži. To se pak těžko vyhrává.

Pomůže ta zkušenost?

Jsem o tom přesvědčen. Sami od sebe kluci čekali víc, budou to chtít napravit. A navíc jsou o zkušenost bohatší. Všichni už za sebou měli velké zápasy v Evropské lize, někteří se dotkli Ligy mistrů, ale tohle je úplně jiná kategorie. Ta nejvyšší, jaká existuje. Navíc jsme čelili protivníkovi, který je podle mého názoru nejkvalitnější ve skupině. Sehraný, nesmírně pracovitý a v ofenzivní fázi velmi rychlý.

Což Jižní Korea potvrdila. Byla jasně lepší.

Přesto si dovolím říct, že s naším maximem bychom mohli i vyhrát. Vlastně i bez něj, protože třicet centimetrů rozhodlo, že neplatil gól Tomáše Součka, po kterém jsme mohli vést 2:1. Ale nebudu tvrdit, že bychom si to zasloužili. Nebyl to zápas, ve kterém by se k nám mělo přiklonit štěstí. Chyběla tam zaťatost, nebojácnost. Druhý zápas musí vypadat jinak. Daň už jsme zaplatili.

Daň za co?

Že jsme na mistrovství dvacet let nebyli. Jen na téhle scéně vidíte, jak hrát, abyste byli konkurenceschopní. Doma na gauči se ty zkušenosti nezískají. Musíte být na turnajích, kde je obrovský tlak, mimořádná sledovanost a nejvyšší kvalita. Na jednu stranu je to nádherné a na druhou zrádné, protože vám to může podrazit nohy. Což se nám stalo v prvním zápase.

Ten druhý se hraje v Atlantě na futuristickém stadionu se zavřenou střechou. Po horním prstenci kolem dokola běží ohromující televizní pás. Z tribuny na vás útočí tolik vjemů, že máte problém sledovat, co se děje na hřišti.

Nejen z tribuny. Přesně o tom mluvím. Všechno je po americku veliké, barevné, prostě jedna velká show, kterou nikdo z kluků s fotbalem zatím nezažil. To všechno jsme si řekli, když jsme hodnotili utkání s Jižní Koreou. Trenér Koubek naprosto přesně pojmenoval body, které nám chyběly. Byl hodně konkrétní a hodně kritický. A také spravedlivý. Nikdo z hráčů nemohl být naštvaný za pravdu, kterou slyšel. Můžeme to nazvat nervozitou, trémou, nezkušeností. Prostě něco bylo poprvé a klukům to svázalo nohy. Podruhé už se to opakovat nebude.

Ale zase přichází povinnost vyhrát.

Přijeli jsme na turnaj s tím, že máme tři zápasy na postup ze skupiny. A teď už prostě zbývají jen dva, což je pořád dost. Začíná nám baráž. Vidím na klucích, jak silně to vnímají, jak jsou koncentrovaní. Vyběhnou na hřiště ukázat, že chtějí na turnaji za každou cenu zůstat. Přes to nejede vlak. Chceme tři body.

Ani tři body stačit na postup nemusí.

Matematicky nemusí, ale budeme mít velkou naději. Moc bych si přál, abychom s Mexikem na jejich úžasném Aztéckém stadionu měli o co hrát. Na mistrovství vidíme v každém druhém zápase, jak je fotbal nevyzpytatelný.

To souhlasí. Třeba outsider z Kapverdských ostrovů nedostal od Španělska ani gól.

Raději si nechci představovat, jak by reagovala česká veřejnost, kdybychom přivezli remízu 0:0 s Kapverdskými ostrovy.

Bylo by to fiasko.

Asi ano, ale stane se. Je to mistrovství světa a máte na něm osmačtyřicet hrdých týmů, které bojují do posledního dechu. A není lehké kohokoli porazit.

V lednu jste mi řekl větu, jejíž rozhodnost mě až zaskočila: My do Ameriky postoupíme! Jaký vzkaz máte teď?

Tentokrát bych se do žádných prognóz pouštět nechtěl, ale můžu slíbit, že proti Jižní Africe předvedeme stoprocentně lepší výkon. Výhra by byla fantastická. Tím bychom splnili to, pro co jsme do Ameriky přijeli: do posledních minut se rvát o postup.

Jako hráč jste prožil i tu opačnou variantu. Na Euru 2000. Vzpomínáte?

Bohužel jo. Poslední zápas s Dánskem už neměl s velkým mistrovstvím nic moc společného. Dodnes z toho mám hořký pocit. Nevzpomínám na dva góly Vládi Šmicera, ale na to, jak zbytečná to byla výhra. K ničemu nám nebyla, turnaj skončil. V Atlantě musíme udělat všechno, abychom českým fanouškům, kteří na mistrovství světa čekali dvacet let, přinesli radost. S tím jsme přijeli: bojovat, hrdě reprezentovat Česko a vydržet tu co nejdéle. Prostě strhnout národ.

Což se nedaří, že?

V červenci to bude rok, co jsem se vrátil domů, a pořád si zvykám, že v Česku převládá spíš skepse. Přijel jsem, abych pomohl českému fotbalu. Vlastně je to pro mě životní výzva. Dělám práci, kterou mám rád. V zemi, kterou miluju. Žiju s kabinou těch nejlepších fotbalistů v Česku. Věřím, že jim můžu poradit, aby byli ještě lepší. Věřím, že mi naslouchají.

Tykají vám?

Ne. Netrvám na tom, ale v pozici, kterou u reprezentace mám, a s mým věkem by měl určitý odstup panovat. Oni vědí, že jsem tu pro ně kdykoli. A stejný respekt mám zároveň i já k nim.

Můžete jim poradit třeba to, jak se zachraňují turnaje, které začnete porážkou.

Vezmu to zeširoka, jestli můžu. Můj prvotní úkol byl, abychom se dostali na mistrovství světa, což vůbec nebylo jednoduché. Kolem nároďáku převládala spíš skepse a ani uvnitř jsem neviděl ideální stav. Teď jsem si jistý, že se česká reprezentace může nazývat Týmem. Má duši, srdce a spoustu dalších věcí, o které se může do budoucna opřít. A nepochybuju taky, že šampionát bude velmi užitečná škola.

Když jsem vás sledoval během březnové baráže, choval jste se úplně jinak než dřív. Nervozita z vás čišela.

Nesnáším porážky a tlak si vytvářím sám na sebe. V baráži jsem byl pod enormním tlakem. Přišel nový trenér, udělaly se změny a očekávalo se, že budou hned fungovat. Když jsme v obou zápasech museli jít do penalt, nemohl jsem se na ně dívat, jak to ve mně vřelo. Ani jednu penaltu jsem neviděl. Jen jsem z tunelu sledoval reakce fanoušků a podle toho zjišťoval, jak to dopadlo.

Chápu ten šílený stres.

Je úplně jiný, než když jsem hrával a mohl na hřišti ovlivnit každou minutu. Teď jsem při zápasech jen pozorovatel, který občas trpí, že nemůže pomoct. Já přitom bývám celkem ledový, tep mám kolem osmatřiceti, ale při baráži to vyskočilo.

A při prvním utkání na mistrovství světa?

Všechno prožívám hodně intenzivně. Proto chodím na všechny tréninky. Proto se hodiny a hodiny bavím s trenéry. Proto nevynechám jediné video. Mám tu práci rád. Mám rád emoce. Mám rád nervozitu. A zároveň vím, že fotbal občas bolí a jindy si připadáte jako v ráji.

Co ten zápas s Koreou?

Bylo zřejmé, že Korejci jsou o level rychlejší, nebezpečnější. Ale zároveň jsem klukům po zápase řekl: Když se proti tak silnému soupeři dostanete do vedení, musíte síly ještě zdvojnásobit, aby to nemohl otočit. Bohužel jsme udělali chyby, za které se na téhle úrovni platí. Proto teď řešíme komplikaci a naše skupina se třemi zápasy se smrskla na dva. Ale já fakt věřím, že jich nakonec bude víc. Cítím z týmu ochotu makat a obětovat se.

Ještě jste téměř nezmínil Miroslava Koubka.

Zatím jste se neptal. My jedeme s trenérem na stejné vlně. Máme podobnou náturu, takže když jsme prohráli v Guadalajaře, dva dny jsme z toho byli špatní. Chodili jsme po chodbách jako bručouni, ale zároveň jsme věděli, že je potřeba se poučit a myslet dopředu. Chceme vyhrávat a víme, že u toho nemusíme vypadat hezky.

Což se nevylučuje.

Přesně. Musím říct, že jak já naprosto respektuju všechna trenérova rozhodnutí, on zase oceňuje moje názory. Většinou se shodneme. Hrozně se mi líbí, jak reaguje při zápasech, jak střídá. Jasně, taky se dokážeme poštěkat, ale převažuje to pozitivní. Třeba jeho sebereflexe, když na něm vidím, že se mu nějaký tah nepovedl tak, jak si plánoval.

Mužstvo každopádně pozvedl.

Nevím, jestli lidé dostatečně docenili, co se dokázalo. Během prvních dvou zápasů pod novým trenérem se postoupilo na mistrovství světa. Vždyť je to skoro zázrak. Před rokem bylo rozpoložení mužstva úplně jiné, teď jsou kluci semknutí. V mužstvu zase buší srdce. Kvituju, jak na sebe byli hráči naštvaní po prvním zápase. Neprodali to, co umí.

A trenér Koubek ano? Některé jeho tahy jsou dost překvapivé. Mazáka Tomáše Součka vynechal pro první barážový zápas, proti Jižní Koreji zařadil nezkušeného Alexandra Sojku, na šampionát pozval teenagera Huga Sochůrka.

Jo, přijde mi to trochu brücknerovské, když sleduju, co za nápady se rodí v trenérově hlavě. Třeba když v baráži šoupnul Adama Karabce na pozici pravého wingbeka. Leváka, který není zrovna vyhlášený obranář.

Co vymyslí na Jižní Afriku?

To nemůžu ani naznačit. Určitě nekouká na jména a na zásluhy, zajímá ho momentální forma a taktika, která porazí soupeře. Má šestadvacet hráčů, těch nejlepších v Česku, všichni jsou použitelní. Teď záleží, aby měl šťastnou ruku. Když podepisoval smlouvu, přál jsem si, aby měl časem na Strahově svoji fotku mezi největšími českými trenéry. Věřím, že se to po mistrovství světa stane.

Obraz Karla Brücknera, který vám osobně pomohl ke Zlatému míči, už na stěně visí. Jsou si s Koubkem povahově podobní?

Vidím spoustu podobností. Počínaje viděním fotbalu, zkušenostmi, lidským nadhledem, erudicí, smyslem pro humor, respektem, odvahou pro nečekané tahy. Oba dokážou být zábavní i hodně tvrdí, říkají hráčům pravdu do očí. Jsem si jistý, že právě takový by měl být profil reprezentačního trenéra. Aby byl dostatečně zkušený a zároveň považoval národní tým za vrchol kariéry. Pak může prodat všechno, co nasbíral. Je spousta trenérů, kteří jsou výborní, ale zároveň taky konzervativní, což rozhodně není náš případ. I proto věřím, že to zlomíme. V mužstvu je dobrá atmosféra, jen jsme proti Korejcům nebyli správně zabejčení. Když to situace vyžaduje, musíte být někdy až nemilosrdní. Jiná cesta k úspěchu nevede.