Zámek zažil tisíce vysídlených Němců i pohraničníky. Po obnově slouží seniorům

Vejdete dovnitř a první, čeho si všimnete, je kavárna místo klasické recepce. Zaujme vás i nádherná mozaika v centrální hale a nově opravená socha patronky Bavorska. Navazuje na odkaz německého šlechtického rodu, který se do Chodové Plané dostal v 17. století a rozhodl se zde usadit.

Na první pohled by vás ani nenapadlo, že jste v domově pro seniory. Podobná zařízení umisťoval stát do některých zámků už za komunismu. Tohle je však úplně nové. A je tady znát přístup na úrovni 21. století. V citlivě rekonstruované památce se potkává historické dědictví s moderním vybavením, aniž by se obojí tlouklo. Senioři tu mohou žít a potkávat se s příbuznými ve velmi důstojném prostředí.

Přitom ještě nedávno byl takzvaný Nový zámek ruinou. Podepsala se na něm desetiletí neúdržby, když budova fungovala jako ubikace pro pohraničníky. Ještě předtím tudy prošly tisíce odsunutých Němců, když stavba posloužila jako jejich shromaždiště před transporty do Německa.

Vraťme se ale ještě do první půlky 17. století, do období po bitvě na Bílé hoře. Zdejší panství tehdy koupil bavorský tajný rada Theodor Haimhausen. Nechal v obci postavit zámek, dnes označovaný jako Starý zámek. Spravoval místní pivovar, staral se o okolní lesy. Od 18. století rod používal příjmení Berchem-Haimhausen.

Největší rozmach zde nastal v období 19. a na počátku 20. století, kdy se rodina rozhodla, že se přestěhuje ze starého zámku do nového, jehož stavbu inicioval Maxmilian Berchem-Haimhausen. Měl za sebou úspěšnou kariéru jako diplomat. Působil mimo jiné ve Vídni, odkud pocházela jeho budoucí manželka Ernestine von Pallavicini.

Maxmilian pečlivě vybíral, koho přizve k tomu, aby navrhl reprezentativní rodinné sídlo v Chodové Plané. Nakonec zvolil význačného vídeňského architekta Rudolfa Feldschareka, absolventa Akademie výtvarných umění a člena slavného uměleckého spolku Künstlerhaus. Stavbu pak vedl plánský architekt Thomas Thurner.

Feldscharek navrhl čtyřpodlažní budovu, symetricky rozdělenou na dvě křídla. Na fasádě je erb Haimhausenů a býval tam také výklenek, v němž stála zmíněná patronka Bavorska, dnes umístěná do interiéru.

Zámek v neobarokním stylu byl vystavěn v letech 1904–1906, tedy po završení Maxmilianovy mimořádné diplomatické kariéry. Tento muž působil v Petrohradě a ve Stockholmu a získal za své diplomatické služby ocenění z celé Evropy i mimo ni – od Francie přes Itálii až po Japonsko.

Rodinné sídlo mělo návštěvníkům symbolicky ukázat jeho životní dráhu. Exteriér domu „mluví“ jazykem víry a rodové tradice. Interiér odkazuje ke státnosti a evropské diplomacii. Zámek v Chodové Plané je tedy dokonalým vyjádřením identity muže, který spojil svůj původ, víru a službu diplomacii.

Neobarokní styl, v té době už překonaný secesí, vysvětluje Památkový katalog vyšším věkem architekta. V době projektování mu už bylo kolem 60 let a generačně patřil mezi tvůrce sahající ještě silně po odkazech na historické slohy. Zámek však patří k čistým a kvalitním příkladům tohoto stylu.

Původní obyvatelé zámku jezdili na hony do okolních lesů anebo si užívali odpočinek v zámeckém parku, v němž stával dřevěný pavilonek. Mohli se kochat imitací zříceniny středověkého hrádku či umělou jeskyní, vidět mohli také Starý židovský hřbitov.

Maxmilian zemřel v roce 1910 a jeho nástupcem se stal prvorozený syn Walter. Právě on byl posledním soukromým majitelem zámku, těsně po druhé světové válce jej totiž jako příslušník německého rodu musel opustit.

Za několik měsíců poté se šlechtické sídlo přeměnilo na sběrný tábor. Shromažďovaly se tady tisíce Němců z obcí poblíž Chodové Plané, kteří měli být vysídleni. Od února do září 1946 byla odsud vypravena dvacítka transportů s celkovým počtem téměř 22 tisíc lidí.

Kronikářka Chodové Plané Anna Brümmerová zpracovala téma odsunu Němců z tohoto městysu. Zjistila, že na zámku se původně počítalo s kapacitou 500–600 lidí, ale ta se nedodržovala. „Dne 25. července 1946 bylo podáno hlášení ústředního lékaře o stavu tohoto sběrného tábora. V den ohlášení se tam mělo nacházet 1500 německých obyvatel připravených k odsunu,“ píše Brümmerová ve své bakalářské práci.

Lékař upozorňoval, že při takovém množství ubytovaných kapacita kuchyně ani sociálního zařízení nestačí. A vyjádřil obavy z vypuknutí nakažlivé nemoci.

„Tímto hlášením se chtěl zbavit odpovědnosti. Jako lékař při takovém stavu tábora nemohl ručit za nevypuknutí epidemie. Hlášení bylo opatřeno podpisem zdravotního referenta a ústředního lékaře. Na rubu hlášení dr. Zingera Dezidera je napsané oprávnění, aby zařídil vše potřebné k tomu, aby zařízení odpovídalo počtu Němců,“ uvádí Brümmerová.

Odsun se týkal také matky Regine Löffler-Klemsche, které bylo v roce 1946 deset let. Pocházela z Lestkova, což je obec čtrnáct kilometrů od Chodové Plané. Spolu s matkou, babičkou a dalšími sourozenci ve věku tři, šest a třináct let musela opustit rodinný statek v červenci onoho roku.

Nejprve byli ve sběrném táboře u svaté Anny poblíž Plané, poté odjeli vlakem právě do zámku v Chodové Plané. Odtud byl vypraven transport s celkem 1211 lidmi do Německa. Po několika přesunech se předci Regine dostali do Allmendfeldu v jižním Hessensku.

Regine je dnes předsedkyní spolku Heimatkreis Plan-Weseritz. Jeho členy jsou převážně vysídlení Němci z bývalého okresu Planá a Bezdružice a jejich potomci. Vzpomíná, že její matka se do své původní vlasti několikrát vrátila. A sama Regine tam jezdí také.

„Já jsem byla několikrát v matčině rodném kraji. Jednou jsem se zajela podívat i přímo na zámek v Chodové Plané. Vzpomínám si, že tehdy se z něj měl stát wellness hotel, ale co je tam teď, to netuším. Když se dívám na fotografie zámku před rekonstrukcí a jak vypadá nyní, tak vidím, že proměna je opravdu velká,“ říká Regine Löffler-Klemsche.

Poté, co koncem roku 1946 opustili zámek poslední vysídlení, honosná budova dostala další využití. V sálech se štukovými stropy, mozaikami a zdobenými dřevěnými obklady byly zřízeny ubikace a zázemí pro členy Pohraniční stráže. Ti zde bydleli od 50. až do 90. let minulého století a k památce se nechovali právě šetrně. Po jejich odchodu zůstal zámek zdevastovaný a na dlouho opuštěný.

V roce 2006 se dostal do majetku městysu Chodová Planá. A pro vedení obce začalo mnohaleté dilema, co s ním. „Vzpomínám si, že bylo několik různých projektů, co se tam mělo vybudovat, ale vlastně žádný nevyšel,“ říká mi zdejší badatel Jiří Straka během návštěvy nově opraveného zámku.

Do zámeckého areálu chodil fotit od roku 2003. „Tehdy tam byl rozmlácený nábytek, rozbité kachličky a poblíž zámku poházené německé náhrobky. Ve věži jsou dodnes vyryté názvy obcí, odkud vojáci pocházeli. Někteří byli až ze Slovenska, třeba z Bardejova nebo Michalovců. V roce 2011 vznikl spolek Nový zámek Chodová Planá, který tu organizoval jednorázové akce,“ popisuje Straka.

Radní z Chodové Plané dlouho hledali investora, který by zajistil vhodné využití památky. Zájem o ni měli Němci, Vietnamci a Italové, jejich záměrům však obec nevěřila. Přesvědčil je až koncept české společnosti Senlife, která měla za sebou podobný projekt v bývalém klášteře v Mělníku, oceněný v soutěžích Best of Realty 2021 a Památka roku, a další rekonstrukci zámku v Tmani na Berounsku.

V roce 2023 městys Chodová Planá prodal zámek firmě Centrum dlouhodobé péče a společnost Senlife se po rekonstrukci stala provozovatelem domova. Starostu Luboše Hlačíka zaujalo propojení rekonstrukce historické budovy a domova pro seniory.

„Objekt byl desítky let pro veřejnost nepřístupný. Jsem opravdu rád, že teď je zámek otevřený. Místní tam chodí do kavárny, do zámeckého parku nebo na nejrůznější komunitní akce. Vznikla tu také pracovní místa pro obyvatele Chodové Plané a zároveň prostor, kde se mohou potkávat různé generace. V tom vidím největší přínos pro naše spoluobčany,“ říká Hlačík.

Součástí domova je ubytování pro 107 seniorů a v suterénu budovy mají k dispozici wellness. Z hlavního vchodu se vstupuje přímo do zámeckého parku s altánky a mini zoo. „Stejně jako u našich předchozích projektů, tak i v Chodové Plané nám hodně záleželo na tom, abychom zapojili obyvatele z obce. Seniory pravidelně navštěvují děti z místní školky a školy. Pracuje u nás padesát lidí z Chodové Plané a blízkého okolí,“ vysvětluje Lukáš Drásta, jednatel Senlife, když mě provází zámkem.

Architektům se podařilo obnovit původní zrcadlový sál. Právě do něj umístili zmíněnou veřejně přístupnou kavárnu. Odtud pokračujeme do centrální haly, jíž dominuje v úvodu zmiňovaná opravená mozaika a zrekonstruovaná socha Panny Marie. Patronka Bavorska tak i dnes bdí nad místem, které je průsečíkem dramatických dějin.

Veřejné prohlídky se v zámku nekonají, interiéry kromě kavárny si mohou prohlédnout jen zájemci o bydlení pro své blízké. Možné je však přijít na některou veřejnou akci v zámecké zahradě.