Proč udeřil na Írán? Pro Trumpa mohlo jít i o osobní záležitost, říká expert

Letecké údery Spojených států a Izraele proti Íránu pokračují, stejně jako íránská odveta proti americkým základnám a spojencům v regionu. A podle výroků amerických a izraelských lídrů se zdá, že vojenská kampaň ještě může trvat. Jakou konečnou strategii Washington a Tel Aviv sledují?

Izraelská armáda v úterý v podvečer oznámila, že za posledních pět dní svrhla na Írán přes čtyři tisíce bomb, což je víc než za loňskou dvanáctidenní válku. Spojené státy pak podle amerického prezidenta Donalda Trumpa podnikly více než 1700 úderů a podařilo se jim prý „vyřadit takřka všechny“ prostředky íránské obrany. Naopak s útoky na americké vojenské základny i partnery USA v regionu pak pokračuje také Írán.

Zároveň ale mohou stále panovat pochybnosti, co zejména Spojené státy vzdušnými údery sledují. Trump zdůrazňuje hrozbu, jakou íránský režim představoval. Viceprezident J. D. Vance nebo ministr obrany Pete Hegseth nicméně na druhou stranu mluví o tom, že změna režimu v Teheránu nebyla cílem. A podle vyjádření šéfa americké diplomacie Marca Rubia přiměly USA k zahájení úderů izraelské plány zaútočit na Írán.

„Pokud lze o americké strategii říct něco jednoznačného, tak jen to, že je čím dál nejasnější. (…) Žádnou strategii v tom nepozoruji, zcela tam chybí konzistentnost,“ říká analytik Azriel Bermant z pražského Ústavu mezinárodních vztahů.

Jaké důvody mohly vést Donalda Trumpa k nařízení útoků na Írán? Co šéf Bílého domu rozpoutáním konfliktu riskuje na domácí scéně v USA? A co strategie Izraele – dává smysl, že společně s USA zaútočily na Írán právě teď? I na to se ptáme v podcastu 5:59.

Vraťme se do chvíle před zahájením vzdušných úderů – jak podle vás vypadalo rozhodování americké vlády, že proti Íránu použije sílu? Možná jste viděl prohlášení amerického ministra zahraničí Marca Rubia, který mluvil o tom, že Spojené státy v podstatě musely jednat, protože se k úderu na Írán chystal Izrael. Byl to podle vás ten hlavní impulz, proč se Spojené státy rozhodly k akci?

Já myslím, že se objevila příležitost, na kterou Donald Trump čekal. Zpravodajské služby získaly informace, že se íránský nejvyšší vůdce, ajatolláh Alí Chameneí, v sobotní ráno, kdy válka začala, setkává s dalšími vrcholnými představiteli. Naskytla se příležitost pro jeho likvidaci. Myslím, že Trump toužil po rychlém vítězství, takže se té chvíle chopil a dal pokyn k úderu. Přece nebudete přesouvat na Blízký východ všechny ty vojenské síly, pokud nemáte v úmyslu skutečně nějakým způsobem zaútočit.

Je ale opravdu velmi zvláštní slyšet Marca Rubia, jak před novináři popisuje, že akci proti Íránu zahájili proto, že se na tuto zemi chystal zaútočit Izrael. Spojené státy přece mohly dát izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi jasně najevo, že žádnou izraelskou kampaň nechtějí. A že pokud přece jen Izrael přejde k činu, bude to mít velmi ničivé důsledky.

Ministr zahraničí Marco Rubio na pondělní tiskové konferenci (potřebu udeřit na Írán ještě před chystaným útokem Izraele zmiňuje od času 1:20)

Takže jsem k celé té verzi velmi skeptický. Ale pokud je to skutečně pravda a pokud americká strana skutečně takto uvažovala, znamená to, že premiér Netanjahu zatáhl Donalda Trumpa do války, což je ale pro Trumpa velmi zlé. Nevychází z toho ve vůbec dobrém světle, naopak vypadá jako slabý lídr, který nad událostmi nemá kontrolu. Takové líčení běhu věcí ale může poškodit také Izrael, a to ve chvíli, pokud by se vývoj války, která v Americe není populární, nějakým způsobem šeredně zvrtl.

Pokud je ale takové vysvětlení, jaké naznačil Marco Rubio, z vašeho pohledu zvláštní, tak jaké faktory byly podle vás skutečně klíčové a stály za rozhodnutím Donalda Trumpa jít do války?

Víte, ono se zdá, že Trump během svého druhého prezidentského období, které teď vykonává, odhodil veškeré zábrany. Viděli jsme jeho činy v případě Venezuely na začátku letošního roku, kdy se také odhodlal k akci. Americké síly odvlekly tamního prezidenta Nicoláse Madura, dosavadní venezuelský režim ale jinak Trump ponechal u moci.

A zároveň v případě Donalda Trumpa sledujeme někoho, kdo se snaží po sobě zanechat nějaký opravdu velký odkaz. Možná že v případě Íránu vycítil šanci a že Írán považoval za někoho, kdo už desítky let Spojené státy svými činy vlastně zesměšňuje, v podstatě už od nástupu islámské republiky v Íránu při revoluci v roce 1979. Írán skutečně byl dlouhá léta pro Spojené státy takovým trnem v oku. A také víme o plánech na zavraždění Donalda Trumpa, za kterými měli stát Íránci. Takže si myslím, že je to pro něj v určitém smyslu i osobní záležitost.

Mluvíme spolu v úterý odpoledne, čtvrtý den této války. Vyjasňuje se podle vás americká strategie, nebo spíš naopak? Protože signály, které Trumpova administrativa vysílá, jsou smíšené. Na jednu stranu tu máme prezidenta, který vyzývá Íránce, aby povstali a svrhli režim v Teheránu, a na druhou stranu ministr obrany Hegseth říká: Tato válka není o změně režimu.

Pokud lze o americké strategii říct něco jednoznačného, tak jen to, že je čím dál nejasnější, protože slyšíme různé výroky od viceprezidenta J. D. Vance nebo ministra obrany Petea Hegsetha, který – jak říkáte – popírá, že by cílem měla být změna režimu, ale sám Trump o ní přitom mluví. Takže to vůbec není jasné.

Prezident Trump je známý tím, že neudrží pozornost u žádné konkrétní věci příliš dlouho. Pokud se tedy ty věci začnou komplikovat, může od toho v libovolnou chvíli odejít. Žádnou strategii v tom nepozoruji, zcela tam chybí konzistentnost. Navíc máme co do činění s administrativou, která přišla k moci s tím, že nechce žádné další konflikty, jako byl ten v Iráku, kde Američané na dlouhé roky uvázli.

Spousta Trumpových stoupenců navíc o žádná zahraniční vojenská dobrodružství nestojí. Přejí si, aby se americká vláda zaměřovala na domácí záležitosti a aby snižovala lidem jejich životní náklady, zatímco tato záležitost může vytvořit zcela opačný problém – je tu riziko, že ceny porostou v důsledku zvýšení cen energií po íránských útocích na arabské monarchie v Perském zálivu. Ostatně už teď vidíme, jak jdou ceny ropy nahoru. A větší nestabilita vytváří větší nejistotu. Takže naprosto není jasné, co USA přesně dělají.

Jak prezident Trump, tak ministr obrany Hegseth odmítli vyloučit nasazení pozemních jednotek. Je to podle vás jen snaha o strategickou nejednoznačnost, nebo je to reálná možnost?

Většina komentátorů vám řekne, že není možné svrhnout režim bez pozemní operace. Ačkoli existují příklady, které to rozporují. Například vzdušná kampaň NATO proti srbské agresi v Kosovu za vlády Slobodana Miloševiče byla velmi úspěšná. To je jeden takový příklad. Pak samozřejmě Libye, i když tam vzdušné údery na jednu stranu přivodily pád Muammara Kaddáfího, ale na druhou stranu výrazně prohloubily chaos v zemi.

Zmínil jste domácí politiku ve Spojených státech. Dává z tohoto úhlu pohledu vojenská akce proti Íránu smysl, když s ní tři čtvrtiny americké veřejnosti nesouhlasí?

Objevuje se argument, že z toho Trump může těžit, protože to odvrátí pozornost veřejnosti od kauzy Jeffreyho Epsteina, která Trumpa staví do velmi nepříjemné situace a může mu výrazně uškodit. A už teď má prezident v průzkumech veřejného mínění velmi nízká čísla. Možná si tedy myslí, že by mu to mohlo pomoct.

Já jsem ale přesvědčený o tom, že to Trumpovi spíš ublíží. Zejména ve chvíli, kdy jdou ceny pohonných hmot u čerpacích stanic nahoru. A rozhodně platí, že přinejmenším mezi demokraty panuje vůči této vojenské akci silný odpor. Ale dokonce i mezi republikány najdete lidi, jako je konzervativní komentátor Tucker Carlson, který je extrémně proti tomu, aby Spojené státy zabředávaly do konfliktů na Blízkém východě. A je dost možné, že těch hádek a rozkolů kolem toho bude přibývat. Tudíž si opravdu nemyslím, že z pohledu Ameriky ta akce dává smysl, když tohle všechno zohledníme.

Zatím jsme mluvili hlavně o americké strategii. Jaká je strategie Izraele? Usiluje izraelská vláda o změnu režimu v Íránu, nebo ho chce jen vojensky oslabit?

Obojí. Ze strany Izraele to dává smysl, protože Írán je oslabený. To mě vrací k tomu, proč se Izrael rozhodl zaútočit právě teď – protože k tomu byla vhodná příležitost, Írán nebyl nikdy slabší než teď. Nemá prakticky žádnou protivzdušnou obranu, navíc v zemi docházelo k obrovským protestům veřejnosti proti režimu. Takže z pohledu Izraele teď byla ideální příležitost jednat, a tak ji využil.

Co se týče jaderných zbraní, tak bezprostřední hrozba ve smyslu íránského jaderného programu a jaderných zbraní tu nebyla. Jak ale můžeme vidět v posledních dnech, Írán dokázal dát znovu dohromady svůj program balistických raket, a tak Izrael, když cítil možnost, zaútočil, aby se s íránskou hrozbou vypořádal.

Írán navíc neútočí jen na vojenské cíle, to je potřeba jasně říct. Zdá se totiž, že častěji cílí na civilní obyvatelstvo. Další věc – v úterý jsme byli svědky jeho útoku na Saúdskou Arábii, respektive na americkou ambasádu v Saúdské Arábii. A útočí dokonce i na země, které dávaly najevo, že si nepřejí, aby Spojené státy proti Íránu zakročily. Například Omán, který pro Íránce fungoval jako prostředník v jednání s Američany. A Katar měl s Íránem úzké vazby, a stejně byl napaden. Takže faktem je, že Írán téměř křičí do světa, že jeho rakety jsou nebezpečím pro všechny.

To všechno, pokud se na to podíváme očima Izraele a přičteme nedostatečnou vzdušnou obranu, se dá hodnotit jako příležitost k akci, kterou se Izrael rozhodl nepromarnit. A zabití nejvyššího duchovního vůdce je pro Benjamina Netanjahua samozřejmě rychlou a velkou výhrou.

Jsme svědky íránských útoků proti řadě zemí v Perském zálivu, spojencům Spojených států. Jsme svědky útoků Hizballáhu na izraelské území i toho, jak Izrael vstoupil na libanonské území. Myslíte si, že jsme teprve na začátku velké regionální války?

Víte, Hizballáh je teď tak oslabený, že pokud mluvíte o Hizballáhu teď a před pěti lety, je to úplně jiný příběh. Izrael ho opravdu rozdrtil. A jeho lídr Hasan Nasralláh, který patřil mezi velmi charismatické vůdce, byl zabit. Hizballáh je teď mnohem slabší.

Ano, vidíme, že má stále k dispozici rakety, které může odpalovat na Izrael, ale podle všeho jich zdaleka nemá tolik co dřív. Takže hrozba ze strany blízkých spojenců Íránu už je mnohem menší. Ano, jemenští Húthíové by mohli představovat problém, ale jedním z důležitých důvodů, proč je teď Írán slabší, je skutečnost, že jsou výrazně oslabeni jeho regionální spojenci. Přesto by Írán stále mohl vyvolat v regionu chaos.

Ale zdá se, že jediné, čeho Írán dosáhl, je to, že se všichni sjednotili proti němu. Na jeho straně už téměř nikdo nezůstal. Rusko sice stále stojí na straně Íránu, ale těžko uvěřit tomu, že by teď něco podniklo.

V podcastu 5:59 uslyšíte celý rozhovor s Azrielem Bermantem, který například popisuje to, jak tažení proti Íránu hraje v domácí politice do karet izraelskému premiéru Netanjahuovi. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.