Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lepší pozdě, nežli vůbec ne. Stát nakonec rozhodl, že ikonický železniční most pod Vyšehradem zůstane stát. Správná volba.
Donedávna to památkově chráněná stavba měla nahnuté. Správa železnic ji v roce 2018 prohlásila za neopravitelnou a žádala, aby o status památky přišla. Nejdřív se mluvilo o postavení „kopie“. Za dalších pět let už kolovaly vizualizace nového mostu a bralo se málem jako hotová věc, že původní veterán bude, už bez kolejí, odsunut několik kilometrů proti proudu Vltavy. Hlavní slovo měli dopravní inženýři: most musí sloužit svému účelu a ten starý už to nedokáže, jiné cesty není.
Čili zavedený způsob modernizace - staré musí ustoupit novému, tečka. Kdyby ne, shnijeme tu ve skanzenu!
Mezitím se ukázalo, že tak jednoduché to nebude. Námitky zaznívaly od začátku, ale ve veřejné debatě zprvu působily spíš jako povzdechy památkářů a nostalgiků než jako argumenty, které by mohly „nevyhnutelnosti“ konce mostu zabránit. Teprve když se zorganizovala pilná občanská iniciativa, teprve když se za záchranu mostu postavilo několik vlivných podnikatelů a teprve když dorazily zahraniční studie a posudky, které řekly něco jiného než Správa železnic, nastala skutečná polemika pro a proti ve stejné váhové kategorii.
V úterý vyhlásil její rozhodčí, ministr dopravy Martin Kupka, výsledek: „Zhodnocení všech vstupů říká, že se Česká republika má vydat směrem rekonstrukce.“ Životnost opraveného mostu má být 100 let.
Jestli z příběhu „boje o most“ vyplývá nějaké poučení, nebo dokonce memento, pak zhruba tohle:
1. Celá záležitost vůbec nemusela a neměla dojít tak daleko. Rozprava mohla mít o dost pokojnější kulisy než vagony nejistě se sunoucí po mostě krokem. Ze všeho nejdřív stačila maličkost: aby se vlastník o most zodpovědně staral, například ho jednou za deset let nechal natřít a jednou za dvacet let poopravil, co bylo potřeba. Nestalo se, most úspěšně a malebně chátral za komunistů i později.
Péče o veřejný majetek u nás nebyla a není samozřejmostí, které se věnujeme už proto, že je to slušnost. To se spíš kocháme krásou po předcích - dokud ji nenecháme spadnout, abychom mohli slavně vybudovat něco nového. Minulost železničního (ale i pražského Libeňského) mostu je ukázkou takového ležérního přístupu. Který pokračoval i po roce 2004, kdy most dostal razítko památkové ochrany.
Viníků se nashromáždilo příliš mnoho na to, aby se dalo ukázat prstem. Navíc, když chátrání léta přihlížel víceméně každý. A žádný hlas lidu se neozýval.
2. Dobrou zprávou je, že se ve sporu o most prosadily měkké argumenty, na které se často dostává, až když je pozdě, pokud vůbec. Nejde jen o kulturní hodnotu, ale i vzpomínky, krásu, vztah k místům. Samozřejmě, most musí v první řadě fungovat, jak je zapotřebí, musí po něm jezdit vlaky. Ale tohle není ledajaký most - a ukázalo se, že je pro plno lidí ještě mimořádnější, než se ze začátku zdálo.
Zachovat ho stálo za to, i kdyby to nebyla ta nejlevnější možnost. Jsme na dobré adrese ve čtvrtém nejbohatším regionu Evropské unie, tak si snad, když jde očividně o víc, můžeme dovolit neměřit jen penězi.
3. Zatím dobrý konec příběhu zároveň připomíná, že jsou - respektive byly - stovky industriálních staveb, které jsme neměli tak na očích, o kterých se nemluvilo a které víceméně v tichosti skončily demolicí. I když nutně nemusely a mohl se najít důvod, proč je nechat stát a využít, třeba úplně obyčejně. Čest jejich památce. Někdy, když nešlo o na první pohled výjimečnou architekturu nebo místo, jsme prostě paměť zbourali.
Tak jestli to takhle půjde dál, na shledanou ve stejný čas a na stejném místě v roce 2125.
