Nejsme na špatné cestě, jen na nezpevněné krajnici, říká autor knihy roku

Spisovatel Miroslav Hlaučo a jeho román Letnice se stali fenomény roku 2025. V příběhu odehrávajícím se na přelomu 19. a 20. století, kdy tradiční ‚zázraky‘ nahrazují technologie, vidí čtenáři paralelu s dnešním měnícím se světem.

O Letnicích mluví s nadšením čtenáři intelektuálové i dělníci ze šroubáren. Román sbírá ceny – včetně Magnesie Litery za Knihu roku a Debut roku a pronikl i do světa, vyšel už ve více než deseti překladech. A Letnice, jak nyní v rozhovoru pro Galerii osobností uvádí autor Miroslav Hlaučo, se dostanou i na plátna kin a divadelní scénu.

„Měl jsem šest nabídek, v tuto chvíli potvrzuji smlouvu k jedné z nich. Bude to koprodukční spolupráce,“ říká k chystanému filmu spisovatel, který dosud na plný úvazek pracuje v biotechnologické firmě zabývající se imunoterapií nádorových buněk.

Divadelní verzi Letnic uvede v září 2026 Městské divadlo v Brně.

V rozhovoru Miroslav Hlaučo nyní odkrývá detaily své další knihy s pracovním názvem „Dům, odkud se dobře odchází“. Tu chce vydat v příštím roce. A vyjadřuje se také k tomu, jakou paralelu k současnosti nabízejí Letnice a jaký optimismus si z nich čtenář může odnést.

„Spousta lidí tu knížku má rádo proto, že je k nim laskavá a že jim říká, že všechno může mít smysl. A historie nám tohle taky potvrzuje: někdy to vypadá, že se to převrátí na nějakou temnou stranu, že to vypadá špatně a špatně se to bude vyvíjet… Někdy to tak po dobu pár let, možná desetiletí i je. Ale nakonec se vždycky vrátí lidskost.“

Lidem doporučuje nepropadat skepsi, že všechno už bude jen horší. „Je dobré vrátit lidem důvěru v to, že co jsme si tady léta budovali, mělo smysl a může mít smysl. I když to někdo marketingově uchopí a zneužije. Přes to všechno nežijeme ve špatném světě a nejsme na špatné cestě. Možná jsme na chviličku z té cesty ukročili na nějakou nezpevněnou krajnici, ale ty cíle, které jsme tu měli před třiceti lety, mají smysl a zůstávají tady pořád.“

Rozhovor s Miroslavem Hlaučem si můžete pustit v audiu i videu nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Pane Hlaučo, jsme na konci roku 2025. Jaký to byl rok?

Pro mě to byl rok zajímavý, kouzelný, překvapivý a hektický.

Hezké hodnocení. Spousta lidí by k němu možná přidala jiné charakteristiky. Ale když říkáte, že byl kouzelný, hektický… Co vás potkalo? Co jste netušil, že se stane?

Nové pro mě například bylo to, že kniha Letnice získala ocenění, o kterých jsem sice mohl snít, ale netušil jsem, že se to povede.

Magnesia Litera pro Debut roku a zároveň Knihu roku…

Před tím ještě Kniha Deníku N a nominace na Cenu české literární kritiky. Současně to pro mě znamenalo spoustu besed a interview, spoustu článků, spoustu zájmu. Možnost setkat se s lidmi, se kterými se člověk chce potkat. A taky v rámci besed objevení toho, že si vlastně umím s lidmi povídat.

To jste o sobě nevěděl?

Věděl, ale teď jsem se na to vyloženě těšil. Získal jsem v tom praxi. A strašně mě těší poznávat lidi, kteří sedí na „druhé straně“ a mají různé dotazy a problémy. Těší mě, že spolu dovedeme komunikovat, že i oni, když tu knihu čtou, mají z toho podobnou radost. To se mi líbilo.

Věřím, že toto pro vás rokem 2025 nekončí, protože Letnice jsou sice vaší první, ale určitě ne poslední knihou. Rád bych ale úvodem zmínil i to, že kromě psaní se věnujete i vědecké práci v oboru farmakologie…

Nenazval bych to úplně vědeckou prací. Ale působím v oboru biotechnologie a farmacie, tak by se to dalo říct.

A jak vidíte další rok? Co bude to hlavní, co váš rok 2026 naplní? Práce v oboru biotechnologie, nebo spíš psaní další knihy?

V oboru už pracuju pětadvacet let, tam je to pro mě už rutina, i když neustále modifikovaná a má v sobě kus dobrodružství. Ale co bude nové? Rád bych v příštím roce vydal další knížku. A taky se budu těšit na zahraniční překlady Letnic. Pohybujeme se někde kolem deseti, jedenácti překladů, teď začíná druhý život této knížky. Dostal jsem pozvání na knižní veletrh do Lipska, ve stejném měsíci, kdy mi v Německu vyjde překlad.

Že Letnice jsou dobrá kniha, se evidentně rozkřiklo i v zahraničí. Ale dovolte mi tu sdílet můj osobní postřeh: Letnice mě doslova pohltily příběhem i stylem, jakým jsou napsány, jak je vyprávíte. Když jsem je četl, rovnou jsem si říkal, že by z knihy byl nádherný film. Oslovil vás už někdo z filmařů?

Měl jsem šest nabídek, v tuto chvíli dokončuji potvrzování smlouvy k jedné z nich. Takže ano, oslovili mě a myslím, že se v brzké době bude moci i říct, kdo to je, kdo to točí a jak to bude. Bude to koprodukční spolupráce. Těším se na to. Jsme domluveni, že budu trochu spolupracovat na realizaci. A taky můžu prozradit, že se připravuje i divadelní verze. Dvanáctého září, jestli se nepletu, bude premiéra v Městském divadle Brno.

Takže jsem evidentně nebyl jediný, koho napadlo, že se Letnice dají pěkně zdramatizovat.

Já jsem je i trochu psal jako film. Kromě klinické farmacie jsem vystudoval i divadelní režii a filmovou vědu a mám rád filmové pojímání světa. A tudíž, když píšu, tak si v hlavě hraju film. A na té knize je to poznat. Říkají mi to i jiní čtenáři.

Součástí tohoto rozhovoru je v úvodu vždy slovní ping pong. Zmíním pár slov z vašeho života… Co vás napadne, co vám to evokuje, když řeknu - Bobrovec?

Moje rodiště, středisková vesnička severně od Liptovského Mikuláše. Na konci cest vedoucích k Roháčům, k západním Tatrám. Strávil jsem tam kouzelné dětství.

Jako čtenář Letnic se zeptám: Je Bobrovec předobrazem románového Svatého Jiří?

Něco z toho se tam nachází. Takovou základní mapu té vesnice jsem si v hlavě držel, abych se při tom popisování nějak moc nemýlil. Ano, část z toho tam je. Ale není to jen tato vesnice.

Takže pokud by čtenáři chtěli najít něco z románového místa, tak ať se vydají do Bobrovce u Liptovského Mikuláše.

Určitě. Ty hory v okolí, ta vesnice, ten příjezd je kouzelný. Když vyjedete z Liptovského Mikuláše, tak se vám odhalí na pozadí hor velký bílý kostel se zelenou střechou a za ním vesnice. To je hezký pohled.

Další slovo – „zapomětníčky“?

To jsou mé notýsky, do kterých si zapisuji věci, které nemusím držet v hlavě. Protože v hlavě mám většinou to, co mě napadne a nechce mě to pustit. Ale když si to zapíšu, tak to nemohu zapomenout. Jsou to náměty, citáty, postřehy, mé postoje k něčemu, co je zrovna aktuální, kousky scénářů nebo textů. Všechno možné, k čemu se pak můžu vrátit.

A vracíte se k tomu jako k inspiraci při psaní?

Někdy jo, ale zatím málo. Myslím ale, že až budu mít čas a někdy v důchodu budu psát na plný úvazek, tak si v tom budu listovat. Protože tam se někdy najdou moc zajímavé věci.

Jak velký archiv „zapomětníčků“ máte?

Momentálně jich bude tak 130. Jsou to A5. Je to od mládí. Měl jsem je i v dětství, některé jsem ale ztratil, mám jen dva nebo tři z dětství, ty jsou zábavné. Tam jsem si napsal, jaké bylo zrovna počasí a vedl jsem si meteorologické záznamy.

Další slovo - DAMU?

Po té klinické farmacii jsem v Praze vystudoval i DAMU, končil jsem tam v roce 1995. Farmacie, kterou jsem studoval v Bratislavě, pokrývala jen část spektra, které jsem měl v sobě a kterému jsem chtěl rozumět, proto jsem šel ještě studovat režii na DAMU. Taky jsem se k nelibosti některých mých pedagogů víc věnoval autorskému divadlu než tomu, co se tenkrát na činoherní větvi běžně učilo. Snažil jsem se modifikovat i klasické věci.

A po škole jste nastoupil do divadla jako režisér?

Měl jsem půlúvazek v příbramském divadle a na volné noze jsem dělal inscenace pro různá česká divadla. Do toho jsem dělal nějaké věci pro rozhlas, upravoval jsem texty a asi i dvakrát jsem v rozhlase režíroval dramatizované čtení.

Další otázka - buňka?

Posledních patnáct let dělám v imunoterapii nádorových onemocnění skrze buněčné technologie. Takže to je pro mě propojení s firmou, teď se jmenuje SCTbio.

Odysseus?

Jedna z mých oblíbených postav. Spadá do ranku takových těch ikonických, jako je pro mě Vinnetou. Odyssea mám rád, trochu pro mě objevil antiku. Když jsem se konečně dostal k Homérovi, tak mi přišlo strašně zvláštní, jak je neskutečně moderní, jak nabourává chronologii, jakým způsobem vypráví. Proto jsem si tuto postavu oblíbil a potom jsem se k ní vracel. Já jsem taky trochu takový Odysseus, odcestoval jsem ze svého rodiště, nejdřív do Bratislavy, což byla taková moje Troja, kde jsem nabyl spoustu zkušeností, a pak do Prahy. To je ta moje daleká cesta, ze které se pořád vracím na tu Ithaku, ze které jsem odešel. To je ten Bobrovec.

Když jste psal Letnice, tak jste věděl, že hlavní postava ponese jméno Odysseus Pastýř?

Na začátku jsem to nevěděl, to mě napadlo v průběhu psaní. Postavou, která tam byla od začátku, byl ten Metoděj, který to začíná vypravovat. Ale nakonec je to v té knížce trochu jinak, tak to vypravuju já. Mám rád, když si příběh vlastně sám diktuje cestu a obsah. A tím pádem mi do toho vpadl ten Odysseus.

Pane Hlaučo, zmínil jste, že v roce 2026 se chystáte vydat další knihu. Zeptám se asi tak jako řada čtenářů na besedách s vámi, ale nemůžu jinak – o čem kniha bude?

Mám spoustu námětů a dlouhou dobu jsem nevěděl, který bude ten další. Nějaké věci už mám dopsané, ale nepřišlo mi dobré, že by to měla být druhá kniha.

Takže už víte, o čem bude třetí, čtvrtá?

Možná ano, možná nebudou žádné. Teď jsem se ale rozhodl napsat si knížku, kterou si dlužím, myslím, svému životu. Když už jsme se bavili o Odysseovi - bude to knížka o návratech a odcházení. Zejména o tom odcházení. Taky mám pracovní název: Dům, odkud se dobře odchází. Bude to knížka o tom, jak se vracíme k věcem, které jsme dávno opustili, jak si uvědomujeme, že ty věci jsou pořád v nás a že nám vlastně budují náš život i dnes. Že je dobré se k nim vrátit a není dobré se bát, že je ztratíme, protože ony tam jsou. Současně to odcházení bude mít ještě další paralely: odcházení bude současně i smrtí, ztrátou a bude spojeno i s návratem a nadějí, že se jednou k sobě vrátíme.

Kniha už je hotová?

Ne, já jsem ji několikrát opustil, protože jsem se pouštěl do jiných věcí. Mám zhruba tak třetinu a v hlavě možná o něco víc. Ale už znám ten princip a pocit. Potom už mi to jde relativně rychle.

Říkáte, že máte třetinu a knihu vydáte v roce 2026. Letnice, pokud vím, jste nosil v hlavě třicet let, než jste je dopsal…

Dopsal jsem je za rok, v hlavě jsem nosil námět. Námět na tuto druhou knihu mám taky dlouho. Teď už je to námět, který se píše, už plus minus vím, o čem to bude, a dovedu si už představit konec. I když nevím úplně přesně, kam mě to dovede. Tohle napětí mám rád a držím si ho. Myslím, že to je vidět i na té knížce: napětí mezi tím, kam to může směřovat a kam to nakonec dopluje. To si myslím, že baví i čtenáře. A mě to baví při psaní.

Máte na psaní čas? Dovedete si ho najít při práci ve firmě, kde jste, tuším, na plný úvazek?

Doteď jsem měl plný úvazek, teď budu mít o něco zkrácený. To je věc, která mě trochu trápí, protože já čas na psaní mám, když žiji stereotypním způsobem života - když chodím do práce a domů. Za poslední rok a půl jsem měl více než padesát besed, víc než třicet rozhovorů, do toho spoustu povinností spojených s knížkou. A trochu mi to destabilizovalo život. Vlastně jsem přišel o čas, který jsem potřeboval na soustředění a klid. To je jediné, co potřebuju k psaní. Takové to, že už nemusím nic dělat, jen si sednu a budu psát. Potom klidně můžu týden nepsat a někde v hlavě se mi to bude skládat, až si zase k tomu sednu.

Říkáte o sobě, že jste introvert, který má rád lidi. Teď jste si lidí užil víc než dost, při všech těch besedách a na dalších akcích… Čerpáte z těch setkání inspiraci pro další psaní?

Ano. Dává mi to i poměrně hodně energie, přestože mě to fyzicky unaví a trochu mě to odvede od té koncentrace, ve které jsem rád. Tu si potom nahrazuji dlouhou jízdou v autě, to je takové místo usebrání, jak tomu říkám. Ale při setkání s lidmi si tříbím své vlastní postoje a názory, protože je musím formulovat pro někoho jiného, kdo tomu musí rozumět. A zároveň mi to dává možnost poznání postojů jiných lidí. To mám na besedách rád. Je to takové potvrzení toho, že svět je v podstatě v pořádku. S lidmi si obvykle rozumíme, cítím z nich i tu různost, ale přitom spřízněnou různost. Takovou lidskost, možná bych to nazval i člověčinou. To je neskutečně dobrý pocit, který vás připraví na to, že těm lidem chcete dát něco dalšího.

Když zmiňujete tu různost, tak někde jste řekl, že Letnice čtou intelektuálové i dělníci z továren…

Jedna ze zábavných historek z těch besed byla, že se tam někdo přihlásil a řekl: „Toto je taková kniha, kde si smlsne intelektuál.“ A přihlásil se další pán: „Já dělám dělníka v továrně na bagry, a taky jsem si ji užil.“ To je pro mě výborný pocit.

Pojďme ještě povědět, že příběh Letnic ukazuje přelom epoch, který se dotkne malé, zapadlé vesničky, kde lidé žijí se svými tradicemi a zázraky, které tam provozují po staletí. A do toho jim vpadne rozvoj technologií. Ptají se lidé na besedách na paralely se současností?

Často. Buď se ptají, proč se to odehrává na rozmezí 19. a 20. století, nebo jestli to má přesah do současnosti. Odpovídám, že ano, trošku tam přesah je. Ona to není historická kniha. Je to kniha, která využívá historický rámec, ale myslím, že je to kniha o současnosti a že ji píše současník pro současného čtenáře. Byť jsem zvolil jazyk, který vypadá trochu archaicky, je tam jemná inspirace Šaldou a Vančurou. Jejich jazyk mám rád.

A pokud jde o přesah do současnosti?

Je to opravdu paralela mezi jistým historickým obdobím, kdy se taky svět lámal a kdy si taky myslel, že bude vypadat úplně jinak. Období konce 19. a začátku 20. století je období plné naděje, přichází spousta vynálezů a věcí, které lidem ulehčují život. A lidé si myslí, že to další století musí být krásné. „Už všechno máme, už umíme spoustu věcí a už se budeme jen vyvíjet dál.“

Ano, dovolím si přečíst pár posledních vět vašeho románu: „Byl příjemný letní den, luka už začala být připravená ke kosení, ve městě M spouštěli slavnostně první elektrárnu a nové století slibovalo budoucnost, která už nebude potřebovat zázraky, války ani Boha. Budoucnost, která nemůže být zářnější. Jen ten ubohý blázen bez pravého ucha tomu moc nevěřil.“ Myslíte, že dneska si lidé myslí, že budoucnost nemůže být zářnější?

Už ne, ale bylo takové období. Jestli si vzpomínáte na konec devadesátých let, kdy lidé měli pocit, že teď to jde tím správným směrem a všechno bude fajn. A na začátek milénia, které sršelo optimismem, včetně toho, že jsme vstoupili do Evropské unie, což byl výborný, krásný krok. Včetně toho, že jsme součástí NATO, což je pro nás taky velice zásadní a teď je to vidět. Jsme součástí něčeho, co má svou budoucí perspektivu. Perspektivu, kterou bych rád žil, perspektivu spojenou se svobodou a úctou k individualitě, s právem, s rovností před právem, s právním státem a se spoustou věcí, které jsou strašně důležité.

Nemění se tato perspektiva při všech změnách, které kolem nás nastaly?

Nevím, jestli se mění, ale to, co jsem jmenoval, je alespoň z mého pohledu pro člověka dobré. A já se budu snažit žít ve světě, kde to tak je. I proto je ta knížka tak napsaná. Toto jsou perspektivy, které každému člověku dávají šanci a naději. Ta naděje souvisí s tím, že po mně přijdou lidé, kteří budou minimálně stejně svobodní jako já a budou žít ve světě, kde jsou sami sebou – tak jako jsem měl to štěstí v posledních třiceti letech já.

Věří vašemu optimismu lidé na besedách?

Myslím, že ano. Myslím, že dokonce spousta lidí tu knížku má rádo proto, že je k nim laskavá a že jim říká, že všechno může mít smysl. A ta historie o tom taky je: někdy to vypadá, že se to převrátí na nějakou temnou stranu, že to vypadá špatně a špatně se to bude vyvíjet… Někdy to tak po dobu pár let, možná desetiletí i je. Ale nakonec se vždycky vrátí lidskost. Alespoň u nás, v tomto evropském prostoru, to, co jsme si od antiky budovali a pomalu zlidšťovali, tak se vždycky vrátilo. A já si myslím, že to funguje v celém vesmíru.

Takže váš recept na temnější období: Stačí si říct, že to přejde?

Toto není ten recept. Když už je něco z mého pohledu špatně, je dobře o tom minimálně mluvit, ne-li něco udělat.

A nepropadat skepsi.

Ano, nepropadat skepsi. Jedna z mých reakcí jsou i Letnice nebo tyto rozhovory. Je dobré teď lidem vrátit jednak tu laskavost, jednak naději a jednak důvěru v to, že to, co jsme si tady léta budovali, mělo smysl a může mít smysl. Přestože to někdo marketingově uchopí a zneužije. Přes to všechno nežijeme ve špatném světě a nejsme na špatné cestě. Možná jsme na chviličku z té cesty ukročili na nějakou nezpevněnou krajnici, ale ty cíle, které jsme tu měli před třiceti lety, mají smysl a zůstávají tady pořád.

Máte z něčeho obavy?

Trochu z toho, že se nám sem začnou vracet autoritářské režimy. A možná ještě větší obavu mám z toho, že lidé přestanou věřit v možnost nějakého konsensu, zejména konsensu týkajícího se nějakého společenského dobra. Že se vlastně všechno zrelativizuje. Že lidé přestanou věřit pravdě založené na evidentních důkazech a začnou relativizovat to, co je naprosto jasné.

Že se teorie o „placaté zemi“ bude šířit jako možná pravda?

To je věc, která se dá relativně lehce vyvrátit, i když jsou lidé, kterým to nevyvrátí ani matematik. Ale že lidé přestanou věřit odborníkům, institucím, elitám, lidem, kteří to s nimi myslí dobře, a lidem, kteří je třeba kritizují. Lidem, kteří poukazují na některé problémy a budou si říkat, tak to je „jenom jeden z pohledů“. Jenže názor je jenom názor. A ten můžeme mít každý, jaký chceme. Ale existuje nějaký jevový svět, v něm nějaká realita a v té se dovedeme dobře pohybovat, protože jsme v tom našem vědění relativně daleko. Je dobré věřit tomu, že to, co vidíme a co umíme a co jsme si k tomu vytvořili, je opravdu tím, co vidíme a co chápeme. Přestože ne úplně do detailu, ale ten směr a ten pohled je ten, o který se můžu opřít, který mi dá nějaký základ.

Co byste při vědomí všech těchto obav popřál lidem do roku 2026?

Hodně optimismu, hodně víry v sebe a hodně víry v to, že ti druzí, třeba vzdělanější, jim pomohou. Ti druzí nejsou někým, kdo jim chce ublížit. Já vedle sebe vídám spoustu lidí, kteří jsou vzdělanější, a rád dám na jejich rady, protože nikdo z nás nemůže vědět všechno.

Popřál bych lidem víru v to, že budoucnost má smysl a že má smysl se o ni zasloužit. Nemusí to být úplně praní se o ni, samozřejmě, kdo na to má sílu a kdo to umí, ať se za budoucnost pere. Ale alespoň ta víra by byla dobrá.

Rok 2025 byl pro vás ve znamení Letnic. Co byste si pro sebe přál od roku nového?

Abych pořád žil v zemi, ve které je svoboda a platí právo. Pro sebe osobně bych si přál, abych našel chvilku toho vnitřního klidu a dokončil další knížku, případně knížky. Abych zase potkával spoustu zázraků a spoustu lidí, kteří mi ty zázraky zprostředkují.

Já vám přeju, ať to všechno vyjde. A děkuji za rozhovor.

Já děkuji.