Lemieux trpěl, stejně dobyl NHL: angličtina jako štít, na ledě král

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lemieux znamená ve francouzštině „nejlepší“. Mario Lemieux přesvědčoval celou svoji kariéru, že pro tohle příjmení se narodil. Nejlepším hokejistou světa možná opravdu byl. Při nejhorším druhým nejlepším za Waynem Gretzkym. Tohle téma vždycky spolehlivě rozdělilo fanoušky, hráče, novináře i trenéry.

„Tam bylo tak vyprodáno, že by si nesedla do haly ani moucha,“ usměje se bývalý útočník Milan Kraft, když si vybaví jeden z největších comebacků v historii sportu. V kabině Pittsburghu seděl vedle něj. Vedle legendy.

Mario Lemieux nehrál tři a půl roku hokej. Během té doby dostával nabídky od nejsilnějších značek v NHL, aby se vrátil z hokejového důchodu.

Kluby New York Rangers i Montreal operovaly s částkami 20 milionů dolarů ročně. V NHL neexistovaly platové stropy, proto na konci 90. let šlo všechno. Jak astronomická suma to byla, dokazuje pohled na dnešní gáže v nejlepší hokejové lize světa. Útočník Kirill Kaprizov podepsal historicky nejvyšší smlouvu, vydělá si 17 milionů dolarů ročně.

Lemieux ale místo toho získal v roce 1999 Pittsburgh Penguins jako majitel. Tím i zastavil úsilí bohatých klubů, aby ho stáhly k sobě na soupisku, místo toho zachránil klub, kterému hrozily černé scénáře. Přitom sám byl jedním z největších věřitelů, organizace mu dlužila peníze, které měl dostat jako hráč, než v roce 1997 skončil kvůli vleklým potížím se zády.

V prosinci 2000 se k tomu vrátil na led v domácím zápase proti Torontu. Začal netypicky na křídle, aby práci do defenzivy obstaral Jan Hrdina. Vpravo naskočil Jaromír Jágr. „Dělali jsme si z Honzy Hrdiny srandu, že když je uprostřed, tak nebude vědět, komu nahrát,“ usmívá se Kraft, kterému tehdy bylo 20 let a začínala jeho kariéra v NHL.

„Když to dá na jednu stranu, naštve se Mario, když to dá na druhou, naštve se Jára. Honza to měl těžké,“ cukají Kraftovi koutky i po 25 letech od velkého zápasu.

Působil v Pittsburghu i těsně před výlukou v roce 2004, kdy se kariéra Maria Lemieuxe už opravdu chýlila ke konci. Ale paradoxně tady zážitky nemá tak silné.

Daleko barevnější jsou vzpomínky na čas kolem Vánoc roku 2000. „Když dostal Mario puk, všechno ztichlo. Dokonce i hráči Toronta odstoupili, protože legenda měla kotouč. Měl velký respekt i u soupeřů, protože nevěděli, co čekat,“ přibližuje výjimečnou chvíli Kraft.

Zápas skončil výhrou Pittsburghu 5:0, Lemieux posbíral tři body (1+2) a začala poslední fáze jeho skvostné kariéry, kdy ještě stihl vyhrát olympiádu (2002) či Světový pohár (2004) a uvést na ledě do NHL Sidneyho Crosbyho v ročníku 2005/2006.

Celý Lemieuxův comeback se odehrával v tajnosti. Penguins neměli prostředky na centra pro Jaromíra Jágra, takže majitel ho nakonec našel – sebe.

„Najednou začala prosakovat informace, že se stane něco velkého. Nikdo jen nevěděl, co to bude,“ vzpomíná Kraft. Lemieux s týmem netrénoval, měl svoji přípravu mimo tým.

Když se událost dostala ven, nastal opravdový šrumec. „Pamatuju si, jak tam přijeli zástupci firem Bauer a CCM, předháněli se, co Mario Lemieux obleče, aby pak bylo vidět, v čem se vrací do NHL,“ popisuje Kraft.

Když dělal web The Athletic pořadí 100 nejlepších hráčů historie, volal redaktor Rob Rossi trenérovi Scottymu Bowmanovi, aby s ním Lemieuxe probral. Muž, který dokázal vyhrát jako kouč devětkrát NHL a jednou s Pittsburghem, novináře uvítal palbou.

„Máte ho na druhém místě, co?“

Když slyšel kladnou odpověď, že první je Wayne Gretzky, hned odvětil: „Možná ho máš moc nízko. Mario je nejlepší hráč, jaký kdy žil.“

„Vždycky jsem je nerad srovnával,“ pousmál se Paul Coffey, který s oběma hrál v jejich silných časech. Gretzkyho znal z 80. let, Lemieuxe z přelomu 80. a 90. let. „Řeknu jen jednu věc. Viděli jste Maria dělat věci, které nikdo jiný nedokázal.“

Ještě dříve, než Lemieux vstoupil do NHL, bylo jasné, že hokej ho bude porovnávat s Gretzkym. Sám tomu i šel naproti. Když mu bylo patnáct, agent navrhl, aby mladý Mario začal nosit číslo 66, tedy obrácené Gretzkyho číslo 99.

Marketingově akce působila docela dobře. Do ligy se blíží někdo taky hodně dobrý, ale úplně jiný. Antigretzky.

Gretzky byl elegán, hubený kluk a dokonalý vzor. Lemieux byl ohromný, hokej hrál úplně jinak, ale taky měl geniální mozek a šikovné ruce. Budoval si i pověst lehkého flinka. „V srpnu si přestávám k sendviči objednávat hranolky,“ odvětil jednou, když dostal dotaz, jak se přes léto chystá na start NHL.

Tohle by Gretzky nikdy neřekl.

Ale kdo byl lepší? Těžko se to měří. Absolutní čísla řeknou, že Gretzky. Na druhou stranu Lemieux hrál roky se šílenými bolestmi zad. Vynechával kvůli nim nakonec měsíce i roky.

Jenže vždycky když se vrátil, vyrazilo dech, jak je dobrý. „Jako příklad jeho famóznosti rád beru ten jeho návrat v roce 1991,“ říká pro Seznam Zprávy bývalý útočník Jiří Hrdina.

V prosinci 1990 Pittsburgh Hrdinu získal z Calgary. Lemieux od začátku sezony ani jednou nenastoupil, protože ho paralyzovala záda. V lednu se ale přihlásil, že zvládne zase hrát hokej.

„Přišel do kabiny, se všemi se pozdravil. Dva až tři dny za sebou si sedl na 30 minut na kolo. Pak si oblékl brusle, šel s námi dvakrát na led,“ popisuje Hrdina, jak se Lemieux vracel k hokeji.

Následně se rozjel kolotoč. „Další den jsme letěli do Quebecu, kde nahrál na tři góly. Takže po deseti dnech polotrénování předvedl tohle. Měl to v sobě, byl famózní hráč,“ uznává Hrdina.

Do konce základní části Lemieux nebodoval jen ve čtyřech zápasech ze 24. S Pittsburghem pak vyhrál první Stanley Cup a za rok přidal další.

Z dnešního pohledu se dá celkem dobře dokumentovat, jak byl Lemieux pro Pittsburgh i celou NHL výjimečný. V jeho éře se jednalo o střípky, jako celek působí impozantně.

První zápas v NHL, první střela, první gól. Po 17 sekundách pobytu na hřišti se proti Bostonu trefil. Byla v tom určitá symbolika, co může přijít dál.

Manažer Pittsburghu Eddie Johnston dostával od celé ligy divoké nabídky, aby svůj první výběr draftu pro rok 1984 vyměnil a vzdal se volby vzít supertalent. Johnston majiteli odvětil, že by ho musel nejdřív vyhodit, aby Penguins udělali výměnu.

Quebec například nadhazoval, že pošle do Pittsburghu práva na všechny tři bratry Šťastné, tedy na Petera, Antona i Mariána. Peter měl za sebou čtyři sezony v NHL, vždy překonal 100 bodů. K tomu ještě první kolo draftu.

Odpověď Penguins: „Ne.“

Montreal kontroval, že nabídne cokoliv a určitě to bude lepší, než co chtějí dát ostatní.

Odpověď Penguins: „Ne.“

Winnipeg zkusil nabídnout všechny drafty roku 1984.

Odpověď Penguins: „Ne.“

„Spousta lidí si myslela, že nám v Pittsburghu nezbývá moc času, že se tým přesune jinam. Dá se říct, že jsme od ostatních mohli dostat všechno, co jsme chtěli. Kdybych byl ochoten se výběru Maria Lemieuxe vzdát,“ pronesl Johnston pro The Athletic.

Jenže cítil, že tohle udělat nesmí za žádnou cenu.

Dnes jsou Penguins klubem, který s Lemieuxem a Jaromírem Jágrem vyhrál dvakrát Stanley Cup. Další tři přidali v éře Sidneyho Crosbyho s Jevgenijem Malkinem.

V roce 1984, než Lemieux do města přišel, návštěvnost klesla na 6839 diváků, klub se ještě nikdy nedostal do finále NHL, a dokonce se řešil odchod organizace z Pittsburghu. V minulosti tady hráli Syl Apps mladší nebo Rick Kehoe nebo na konci kariéry Pete Mahovlich, ale nikdy to nebyla hvězda, kolem níž by se točila celá NHL.

S Lemieuxovým příchodem se všechno změnilo. Ne hned, postupně. Město začalo milovat hokej a Penguins stavěli nový tým, jehož vrchol přišel na začátku 90. let.

Generální manažer Penguins Eddie Johnston mohl pyšně vyhlásit: „Kamkoliv přijedeme, lidé se chodí dívat na Maria. Je to skvělý PR manažer.“ Takhle mluvil pro The Washington Post v roce 1987, kdy bylo jasné, že se organizace nikam stěhovat nebude.

Ve městě vládlo šílenství, lidé milovali číslo 66.

Pro Pittsburgh se stal spasitelem, což zní vlastně dost drsně na to, že se taková nálož nahrnula po draftu na devatenáctiletého kluka, který prý v roce 1984 neuměl moc anglicky, protože vyrůstal ve frankofonní rodině v Montrealu.

Jenže je otázka, jak na tom s jazykem doopravdy byl. „Anglicky se učí už tři roky, až se přihlásí do kempu, uvidíte, že to nebude problém. Zvládne mluvit oběma jazyky,“ rozbíjel agent Bob Perno pochybnosti, že do Pittsburghu dorazí „Francouz“, který nezapadne.

Na druhou stranu o tři roky později server The Washington Post napsal, že Lemieux už angličtinu zvládá v pohodě, byť pořád chodí se slovníkem v kapse. Kolovaly o něm historky, jak při příchodu do NHL anglicky nemluví.

Podstatou spíš byla jeho introvertní povaha. Ne že by nemluvil a nerozuměl. Spíš nechtěl a styděl se, že myšlenky nezvládne na veřejnosti formulovat správně.

Když přišel k Penguins, bydlel u rodiny Matthewsových, která se o něj starala a on tady angličtinu piloval. Při rozhovorech před kamerami se cítil nesvůj. „Protože bych dělal spoustu chyb,“ řekl pak pro Pittsburgh Gazette. „Nancy Matthewsová byla dobrá učitelka angličtiny. Hodně jsem se díval na televizi. Když byla doma a já nerozuměl nějaké frázi nebo slovu, snažila se mi to vysvětlit,“ dodal.

Výhodou bylo, že média přijala teorii o jeho špatné angličtině, takže měl na začátku v Pittsburghu relativní klid. „Hrát v Montrealu by bylo těžké. Nemohl bych jít do restaurace, aniž by mě zastavili. Tady je to lepší. Pořád můžu vést normální život,“ přibližoval v roce 1987 svůj pohled.

„Mario byl velmi plachý, opravdu velmi tichý a hodně uzavřený do sebe,“ popisovala dojmy Nancy Matthewsová. A Lemieux se nezměnil.

Zůstalo mu, že měl rád kolem sebe bublinu, kam nikoho nepustil. Vyhovovalo mu, že kolem sebe postavil zeď. Byl hokejista, ne bavič.

Zatímco Gretzky je ambasadorem NHL, vystupuje při velkých akcích, v televizi, dává rozhovory, Lemieux se dnes neobjevuje na veřejnosti nikde. Rozhovory většinou odmítá, je mu dobře za zdí.

Vždycky se rád soustředil na sebe.

„Ano, takhle jsem ho viděl i já v kabině. Neřeknete, že byl největší srandista, ale zase to byl leader by example. Něco předvedl na ledě a v kabině k tomu nemusel zase tak moc říkat,“ přikývne i Jiří Hrdina.

„Na druhé straně, když bylo potřeba, svolal kluky a šlo se na pivo. Rozebíraly se tam interní věci, byl silným lídrem,“ přidává dnešní skaut Dallasu.

Lemieux ovšem nebyl žádný chlap z ledu, jen si dobře vybíral, koho k sobě pustí. „Má kolem sebe auru, která budí sama o sobě respekt. Uvědomíte si, čím vším si prošel, co dokázal. Nakonec ale vidíte, že je to normální a přátelský kluk,“ nabízí svůj pohled Hrdina.

„Vždycky pomohl a poradil, když bylo cokoliv potřeba. Byl jsem z něj nadšený,“ líčí mistr světa z roku 1985, který zažil i legendární party u Lemieuxe doma v roce 1991.

Pittsburgh vyhrál první Stanley Cup v historii a večírek se konal u kapitána doma. „Tuhle party pamatuju moc dobře,“ usmívá se Hrdina. „Mario mě vzal do vinných sklepů pod domem, měl dva. Jeden na francouzská vína ročník ’66 a druhý na Itálii a zbytek světa. Tam byly stovky vín,“ tasí někdejší útočník svůj zážitek.

Na dotaz, jestli se jen koukali, jak jsou lahve vyrovnané, nebo se mohlo i pít, má rychlou odpověď: „Jasně, Mario vytáhl i nějaké lahvičky, tak jsme ochutnávali. Celý tým byl u něj a hlavně jsme tam pak utopili Stanley Cup.“

Do bazénu měl pohár hodit Phil Bourque, když rozjaření hráči testovali, zda se pohár udrží na hladině, nebo ne. Neudržel se, nakonec ho poničil i chlor a od té chvíle má Stanley Cup své hlídače, kteří by se od něj neměli hnout ani na krok.

Lemieux zkrátka nemusel veřejně moc mluvit, ale ani to nebylo potřeba. Stačilo se dívat, co se kolem něj děje. Vždycky to stálo za to.