Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Nádraží Praha–Zličín je zvláštní místo. Cestujícími se zrovna neplní. Zato tam má dopravní podnik unikátní překladiště tramvají, které z vlaků mohou najet rovnou na koleje. A také je tu mytická brána Druhého města, světa inspirovaného románem Michala Ajvaze. Stačí se vydat pěšky z nádraží po nepoužívané vlečce. Kdo projde portálem (ve skutečnosti dírou v plotě), „bude sám překvapen, kam ho cesta dovede“. Tak místo popisuje Tomáš Staněk, výtvarník a milovník podivných zákoutí hlavního města.
Zaznamenává je v Periferním průvodci Prahou, knize, která hlavní město mapuje ze všech stran, ale hlavně z nepravděpodobných úhlů – nabízí pohledy z kopců suti, koridorů vleček i hřbitovů městských laviček. Staněk pražská zákoutí zaznamenává s dojemnou pečlivostí. Vykreslí každou pouliční lampu, zrezivělý plot, kapradí nebo stopy muflonů v areálu Thomayerovy nemocnice. A proč to všechno vlastně dělá? Přece kvůli radosti z objevování, při které se člověk může stát turistou ve vlastním městě. Místa, o nichž si myslel, že je dobře zná, najednou vidí úplně nově.
Jak se křtila kniha Tomáše Staňka? Samozřejmě hlínou.
Staněk navazuje na tradici autorů jako Jiří Sádlo, který v knize Praha a Brno radostně zkoumal improvizované pivní stánky uprostřed městské divočiny i záhadné rostliny v kolejištích, nebo na Sádlova žáka Radana Haluzíka, který bádání v podivných místech města povýšil na vědeckou úroveň v masivní antologii Město naruby. V knize ale Staněk zmiňuje i svou partnerku Noru Třískovou, která mapuje prchavou krásu rubu města ve fotografických zinech, nebo umělce Epose 257, jehož díla tematizují, jak se vlastně v podobných zákoutích žije lidem na okraji.
Ještě blíž má možná k tvorbě Iaina Sinclaira, který se v knize London Orbital z roku 2002 kouká na město pohledem jakoby z auta, když pěšky putuje podél městského okruhu M25 a zapisuje, jak Londýn vnímá při chůzi. Samé detaily, které bychom z auta nedokázali zaznamenat. Všechno působí intenzivně.
Možná proto Staněk ve svém průvodci tak pečlivě zakresluje elektrické dráty, suť, výhonky rostlin i zašlé nápisy na cedulích nebo kryptické vzkazy squatterů. Když se člověk jednou za čas vysvobodí z koloběhu města tím, že opustí svůj každodenní koridor, znovu zapíná vnímavost.
Místa, na která Staněk v průvodci zve, působí jako podivné rébusy. Na hřbitově laviček u pražské Libuše marně přemýšlíte, odkud se tu stovky kusů opuštěného mobiliáře vzaly. U překladiště v Praze-Uhříněvsi máte možnost zahlédnout globální infrastrukturu v praxi: kontejnery plné věcí, které jsme klikem objednali v telefonu a čekáme, až nám dorazí před dveře. A na místě bývalé strašnické železnice pocítíte bolest vlakového cestujícího. Tady přece dřív ujížděla linka S z Vršovic do Měcholup a dál. Teď je tu ticho, jen štěrk a tunel z křoví, na jehož vzdálených koncích září světla sídliště. Nebo se k nám přece jen blíží duch vlaku?
Průvodce nabízí kromě ilustrací i krátká, někdy dobrodružná povídání, v nichž Staněk popisuje, jak v jednokolejném tunelu v Chuchli špatně odhadl dopravu a musel rychle vyřešit, jak se vyhnout burácejícímu vlaku. V Průvodci je ale spousta vyloženě líbezných míst, ke kterým se dostanete bez toho, abyste museli hledat díry v plotě nebo se potácet blátem pod vlakovými náspy. Někdy stačí jen dávat pozor a trochu spoléhat na intuici.
Jedna z ilustrací uvnitř knihy. Hvězdárna Ďáblice.
Pak vás odvede třeba do uličky Na Kocourkách ve Střešovicích, asi nejpůvabnější místo v celé knize, kde malé, na sebe natěsnané vesnické domky vrůstají do pískovcové skály a do ulice mezi nimi se nevejde ani auto. Je to jedno z mála zákoutí v knize, u kterého se dá předpokládat, že ještě nějakou dobu nezmizí.
Většina ostatních položek z Periferního průvodce Prahou tady moc dlouho být nemusí. Město totiž nemá rádo nepořádek. A když už ho někde má, nemáte se tam koukat. Proč chcete vidět, kam se odházely nepotřebné lavičky? A vůbec – dodržujte pravidla. Nebloumejte po místech, kudy vedou jen zvířecí stezky, a už vůbec se nepohybujte v blízkosti dálničních okruhů. Copak jste Vladimir 518?!
Nad mizejícími zákoutími není třeba moc truchlit. Zatímco Sauronovo oko města bedlivě pozoruje brownfield, který chce zrovna předělat na luxusní čtvrť, někde mimo pozornost zrovna něco chátrá a někde vzniká improvizovaná galerie v podchodu. A jak to udělat, aby neunikla vám? Každá díra v plotě může být portál do Druhého města. A i v nejvyšším patře paneláku čeká hospoda s výhledem.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
