Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od našeho zvláštního zpravodaje na Ukrajině/
Přes tři roky bojuje v ukrajinské armádě. Byl v Sumách, v Avdijivce, ve Vuhledaru, v Serebrjanském lese a nyní ve Slovjansku. Tedy v té části Doněcké oblasti, kterou Ukrajina ještě kontroluje a odmítá ruský požadavek na její vydání výměnou za příměří.
„Už to není tak, že stojíme v zákopech blízko nepřítele. Drony to území mezi oběma stranami podstatně rozšířily,“ říká český dobrovolník.
Rozhovor pro Seznam Zprávy se částečně odehrával v obrněném voze a částečně ve vojenském úkrytu ve Slovjansku, momentálně intenzivně ostřelovaném ruskými drony a klouzavými bombami.
S ohledem na svoji rodinu si nepřál zveřejnit jméno, volací znak ani tvář, jméno tedy neuvádíme a na fotografii má zakrytý obličej.
Proč jste šel a dodnes bojujete za Ukrajinu?
Důvodů je víc. Prvním je, že znám Rusko. A protože ho znám, tak nechci, aby to, co je dnes v Rusku, někdy přišlo k nám. Druhým důvodem byla moje určitá únava po období covidu, kdy jsem měl strašně práce a potřeboval jsem změnu.
Kdysi jsem sportoval a před ruskou invazí na Ukrajinu často chodil na trénink střelby a taktickou přípravu. Zpočátku jsem přijel na Ukrajinu s tím, že budu dělat humanitární pomoc, ale nakonec jsem vstoupil do armády.
Ale do prvního výstřelu, do první chvíle, než na vás letí raketa, nevíte, jak zareagujete, jestli ten stres zvládnete. Není to jako adrenalin z nějakého sportu - když jde o život, je to úplně jiné a nejde to moc natrénovat. Ale zjistil jsem, že to ustojím a jsem schopen fungovat, tak jsem zůstal.
Reportéři Seznam Zpráv se pravidelně vracejí na Ukrajinu, aby přinesli aktuální reportáže a zprostředkovali příběhy lidí, kteří trpí kvůli ruské agresi. V říjnu 2025 se do země vydal zkušený zpravodaj Martin Novák.
Jaké je to ztratit kamarády v boji? Jak se s tím vyrovnat?
Nemám to tak, že druhý den zapomenu a jede se dál. Často na ně vzpomínám. Na všechny. Měl jsem velmi dobrého kamaráda, se kterým jsme si byli opravdu blízcí. Když jsme se loni střídali na pozici na frontové linii - já se vracel na základnu -, tak jsme potom dostali hlášení, že máme dva padlé. A dozvěděl jsem se, že jedním z nich je on. Vypravil jsem se pro jeho ostatky, i když to bylo dost velké riziko, ale nechtěl jsem ho tam nechat.
S jeho matkou a rodinou udržujeme kontakt, navštěvuji je. Tohle často oběma stranám pomáhá vyrovnat se se ztrátou. Spolubojovníci padlého jsou v kontaktu s jeho rodinou a pro všechny je to důležité.
Ale nemůžu se koukat na válečné filmy, připomínají mi naše padlé a prostě to nejde. Možná až válka skončí. Mnozí moji spolubojovníci to mají stejně.
Obranná linie před Slovjanskem.
Kde všude jste byl nasazený?
Na začátku války jsem byl na severu podél Sumské oblasti, kde jsme raketami Stinger pálili po ruských letadlech a helikoptérách. Pak mě převeleli do Vuhledaru, kde jsem strávil dva roky. Byl jsem v poslední skupině, která se odtud stáhla.
Dalším bojištěm byl Serebrjanský les, kde to bylo specifické tím, že se tam nedostala těžká technika. Tam byly tvrdé boje, kdy jsme stáli proti nepříteli velmi blízko. Teď jsem v Doněcké oblasti. Mojí specializací je boj v noci, ale také občas pomáhám s výcvikem nových vojáků.
Měl jste někdy chvíli, kdy jste si říkal, že je s vámi konec?
Několikrát. Ve Vuhledaru jsme zůstali v zákopech a jel na nás tank. Pálil to do nás, všude kolem létala hlína. Vypnul jsem mobil i vysílačku, hodinky, všechno. Nakonec jsme přežili.
Jednou jsem ležel s puškou na autě a špatně jsme se domluvili s řidičem, takže se omylem řítil přímo proti ruským pozicím. Vlezl jsem dopředu na přední sklo a řval, ať se vrátí. Za námi se zjevil ruský dron, ale ujeli jsme.
A co zranění?
Neměl jsem střelné zranění, ale když jsem táhl dva zraněné spolubojovníky zpod palby, natrhl jsem si obě achillovky. Odvezli mě tehdy do nemocnice v Pokrovsku a pak do Kyjeva. V jednotce se mnou působil skvělý český zdravotník. Byl úžasný, pod palbou ošetřoval vojáky, kteří ztratili ruce nebo nohy. Nejhorší válečná brutalita, ale uměl si poradit.
Jaké jsou vaše zkušenosti s ruskými zajatci?
Ze začátku všichni říkali podle naučeného manuálu, že si mysleli, že jedou na cvičení. Později někteří uvedli, že jsou dobrovolníci, kteří bojují za peníze.
Třeba si vzpomínám na jednoho Jakuta ze Sibiře, pastevce, který přiznal, že podepsal kontrakt. Ale že k nim domů přišli z vojenské správy a řekli, že rodina musí někoho dodat do války.
Jednou jsme zajali Rusa, který náš šokoval tím, že prozradil souřadnice a místa své jednotky. A skutečně nelhal, podle jeho slov je dělostřelci zaměřili a zlikvidovali. Ale stalo se i to, že jeden ruský voják k nám šel asi 300 metrů minovým polem a dobrovolně se vzdal. Byl zázrak, že to přežil.
Je pravda, že je to dnes jiná válka než před dvěma, třemi lety? Že ji drony zásadně změnily?
Změnily ji v tom smyslu, že prakticky zmizela takzvaná nultá linie, nebo linie dotyku. Dnes je ta zóna, která odděluje nás a nepřítele, kvůli dronům tak minimálně deset, někde až dvacet kilometrů.
Změnila se také v tom, že je třeba být před drony neustále ve střehu. Je to nebezpečí, které není vidět a najednou se objeví. Nejhorší jsou drony na optickém vlákně, proti nim v podstatě nefunguje žádná obrana.
Když jsme v Doněcké oblasti vyhnali okupanty z Pavlivky, nechal tam jeden Rus brokovnici. Tak jsem ji vzal, původně spíš jako suvenýr, ale ukázalo se, že je účinná proti dronům. Když to spolubojovníci viděli, také se začali shánět po brokovnicích.
Drony ve válce na Ukrajině
Drony s umělou inteligencí se na ukrajinském bojišti objevují čím dál častěji. Výhodu má v současnosti údajně ukrajinská strana, ale to těžko vydrží.
Jak ruské drony terorizují civilisty.
Jak je to se zprávami, že v některých městech a vesnicích na Donbasu někteří místní odmítají evakuaci, protože vlastně čekají na to, až přijdou Rusové?
Někteří z nich, ale stávalo se nám, že po nás lidé žádali evakuaci na poslední chvíli, i když už dlouho před tím věděli, že mají odejít a je třeba se evakuovat. Co pak s tím, když najednou dostanete zprávu, že chce evakuovat babička a máma s malou holčičkou, když už kolem střílí a běhají Rusové?
Ve Vuhledaru zůstalo mnoho psů a koček. Jedna paní se o ně starala a byla tam s nimi pořád, i když jsme odcházeli. Co se s ní stalo, nevím. Rusové místní, kteří zůstali, vyslýchají, prohlížejí jim mobily a byty. Kdo se jim nezdá, toho zatknou, nebo zabijí.
Když jsem mluvil s některými ukrajinskými vojáky o české muniční iniciativě, říkali, že je velmi důležitá. Ale nevím, zda to nebylo hlavně proto, že věděli, že jsem Čech…
To si nemyslím. Muniční iniciativa začala v době, kdy jsme na tom byli hlavně s dělostřeleckými granáty opravdu špatně. Až tak, že jsme měli kvótu třeba použít jen jeden za den.
Byla to jedna z nejdůležitějších podpor od začátku války. Byl to obrovský rozdíl najednou nemuset tolik šetřit granáty. Kromě toho Ukrajinci oceňují české pušky Bren. Jsou spolehlivější než Kalašnikov. A české náboje ze Sellier a Bellot.
Vydrží ruská ekonomika to válečné nasazení?
V zásadě jde o to, aby dopad války pocítily Moskva a Petrohrad. Ty jsou rozhodující, zbytek Ruska nehraje žádnou roli. Řekl bych, že ty sankce proti Rosněfti a Lukoilu, které nedávno podepsal Donald Trump, způsobí Rusům problémy. Protože ropa a plyn, to je vlastně celá ruská ekonomika, hlavní příjmy.
