Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od našeho zvláštního zpravodaje na Ukrajině/
„Některý místa jsou kritický, musíme je fakt proletět,“ říká mi český bojovník, když severně od města Slovjansk nasedáme do obrněného transportéru a jedeme tam, kde Donbas stále ovládá Ukrajina.
Kritickými místy myslí úseky silnice, nad kterou krouží ruské drony. Do ruky dostávám černý přístroj, který vypadá jako vysílačka. Je to detektor dronů. Když se žádný neblíží, svítí zelená barva a nápis Safe. Když letí, začne houkat a rozsvítí se červená.
„Je to to nejlepší, co jde sehnat. Stojí 7000 dolarů a vyrábějí to Němci. Kontroluje několik frekvencí, akorát nepozná, jestli dron je náš, nebo druhé strany,“ vysvětluje Čech, zatímco se řítíme vedlejší silnicí mezi poli do Slovjansku. Po hlavní to už nejde, je moc blízko ruským pozicím.
Míjíme krajinu zkázy. Rozstřílený kostel, domy v rozvalinách, obrovské zaminované prostory. Lidí málo, mnoho budov je opuštěných, i když nejsou rozbité. Neustálé bombardování drony a klouzavými bombami dělá tuto část Donbasu těžko obyvatelnou, byť ji Rusové přímo fyzicky neovládají.
Reportéři Seznam Zpráv se pravidelně vracejí na Ukrajinu, aby přinesli aktuální reportáže a zprostředkovali příběhy lidí, kteří trpí kvůli ruské agresi. V říjnu 2025 se do země vydal zkušený zpravodaj Martin Novák.
Nad silnicí už jsou místy protidronové sítě, které na Ukrajinu vozí i čeští dobrovolníci z organizace Koridor UA. Někde čety staví dřevěné sloupy a sítě tam teprve pověsí. Alespoň částečná ochrana, zmírnění nebezpečí. Zasíťovat se ale nedá všechno.
Před Slovjanskem je obranná linie. Ta, kterou chce Moskva získat bez boje požadavkem, aby Ukrajina vyklidila celý Donbas výměnou za příměří.
Protitankové zákopy, ostnaté dráty, betonové jehlany známé jako dračí zuby a miny. Toho všeho by se Ukrajina musela vzdát, kdyby přistoupila na ultimátum Vladimira Putina. Žádná podobná linie dál na západ už není.
Obranná linie u Slovjansku.
Vedle je střelnice, kde vojáci trénují střelbu. Zrovna potkáváme skupinu tří mladých vojaček, s puškami přes rameno. Válka není jen mužskou záležitostí. „Znal jsem dobře ostřelovačku Káťu, Katerynu Šynkarenkovou. Neuvěřitelně přesná střelkyně, měla snad stovku zářezů. Bohužel loni zahynula,“ vypráví Čech, když přijíždíme do jednopodlažního domku, kde sídlí ve Slovjansku jeho jednotka.
Tady není žádná základna, kde by se seskupovalo víc vojáků nebo techniky. Všichni jsou rozdělení po domech, jež si armáda většinou pronajala od lidí, kteří z ostřelovaného města uprchli.
Jednotka, v níž jsou také dva američtí dobrovolníci, má v garáži místo auta drony, granáty a rakety. Odsud vyrážejí na pozice nebo do akcí, které dostanou za úkol. A také se starají o dvě kočky. „Rusové také bydlí na druhé straně fronty v takových domech, ale v horším stavu. Po bojích je tam všechno rozbité,“ dodává český velitel.
V domku s ním bydlí a vyráží do akcí vedle Ukrajinců také americký dobrovolník Jimmy. Pochází z Alabamy a kromě tréninku na střelnici se také pilně učí ukrajinsky.
„Doma jsem byl u Rangerů, bojoval jsem v Afghánistánu. V roce 2021 mi zemřela matka, tak jsem si říkal, co dál. Když začala válka na Ukrajině, rozhodl jsem se,“ svěřuje se, zatímco vynáší zpoza garáže dva motory spadlých ruských dronů Šahíd. Váží patnáct kilogramů.
Americký dobrovolník Jimmy z Jižní Karolíny.
„Znám kutily, kteří si to vezmou a něco z toho použijí. Ukrajinci jsou ohromně vynalézaví. Třeba do obrněného transportéru mi namontovali motor z Forda a skvěle to funguje. Je to asi jediný transportér na světě, který má šest rychlostí,“ směje se český velitel.
Američan se chystá domů, ale až válka skončí. „V listopadu mám dovolenou, pojedu si vyčistit hlavu do Austrálie. A co po válce? Možná pokračovat ve studiu, uvidíme,“ přemítá Jimmy.
Pak vyrážíme na dominantu nad Slovjanskem, horu Karačun. Je z ní skvělý výhled do širokého okolí, protože jinak je většina Donbasu rovná jako stůl. I z toho důvodu se Ukrajinci nehodlají Slovjansku vzdát. Na Karačunu je televizní vysílač a staré okopy, vzpomínka na první bitvu v roce 2014.
Pohled na Slovjansk z hory Karačun.
Pod námi ještě svítí Slovjansk, ale jen do devíti večer, než začne platit zákaz vycházení. Pak všude zavládne ta nejtemnější tma, jakou si lze představit. A do ní každou noc vlétávají ruské drony.
„Mám k dispozici svodky, které hlásí, kdy a z jakých letišť Rusové drony vypustili. Takže někdy víme tak hodinu nebo dvě předem, že toho hodně přiletí. Je třeba být připravený. Mít u postele vestu s helmou, všechno potřebné,“ vypráví český velitel, který si nepřeje zveřejnit své jméno ani volací znak, protože i podle něj by ho mohli Rusové identifikovat.
Žádný voják ve Slovjansku se nesmí mobilem připojovat na data nebo do sítě, jenom na Starlink. Mohli by se prozradit, ruští operátoři dronů jsou ve střehu. Cestou z Karačunu míjíme dům, před kterým stojí dodávka a na boku má nastříkané číslo 200. „Tady bydlí kluci, kteří svážejí padlé,“ říká Čech. Pro zajímavost: označení Náklad 200 začala používat pro vozy, které odvážely mrtvé vojáky, sovětská armáda v Afghánistánu v 80. letech.
Ráno se vstává s rozedněním a velitel dostává první hlášení: čtyři až pět Kabů (klouzavých bomb) na centrum Slovjansku. Rozsah škod zjišťujeme.
Volna vojáci mezi akcemi moc nemají, ale Čech říká, že mají ve Slovjansku jeden světlý bod, kam se vždy těší. „Do jednoho stánku s plovem a šašlikem, nejlepším na Donbasu. Když se vracíme z pozic, někdy si bereme třeba dvě kila plovu.“
