Recenze: Zaklínač přeobsadil hrdinu. Fantasy na Netflixu už trochu kulhá

Už dlouho předtím, než se čtvrtá řada populárního fantasy seriálu Zaklínač minulý týden představila divákům, s sebou nesla jedno velké břímě. Henryho Cavilla v titulní roli zabijáka monster Geralta z Rivie nahradil Liam Hemsworth. A tím jako by série opravdu ztratila poslední zbytky poetiky původních knih polského spisovatele Andrzeje Sapkowského.

Pětatřicetiletý Hemsworth není nijak nesnesitelný náhradník. Ale je tomu tak především proto, že zůstává prakticky neviditelný – nese na hlavě ikonické dlouhé bílé vlasy, mlčí a stává se tak trochu zaměnitelným drsňákem, jakých jsou v žánru fantasy tucty.

Cavillův nadhled a jistá uštěpačnost, kterých byly původní prózy plné, zmizely. A seriál, jejž lze opět sledovat ve videotéce Netflix, jako by už na titulním hrdinovi ani nepotřeboval stát.

Události předchozí řady rozdělily Geralta, jeho chráněnku a adoptivní dceru Ciri i čarodějskou milenku Yennefer. Čtvrtá sezona se tak dělí na tři dějové linie. V jedné Geralt se souputníky pátrá po Ciri, která je momentálně nejhledanější osobou na celém Kontinentu, jak se místní svět nazývá. Ve druhé Yennefer zkouší shromáždit čarodějnice, aby jí pomohly najít Ciri a porazit nového padoucha Vilgefortze, vůdce Bratrstva mágů. I ten po Ciri prahne.

Ciri se mezitím v utajení přidala ke skupince potulných lapků. A snaží se, aby ji nikdo nenašel, neboť má pocit, že těm, na nichž jí záleželo, vždy přinesla jen neštěstí.

V důsledku tohoto „rozložení sil“ seriál relativně odsýpá – tedy alespoň s ohledem na to, že přinejmenším v první polovině nové řady se nic zásadního nestane. Pendlování mezi třemi dějovými liniemi utváří jistou dynamiku, zároveň však sílí pocit, že sledujeme tři paralelní díla, která se nikde nepotkávají. Chvíli jsme v nepovedené verzi Hry o trůny, pak převládne řemeslně celkem solidně odvedené akční násilí a záhy se ocitáme spíše v laciném fantasy seriálu z 90. let minulého století.

Tento béčkový punc měl Zaklínač vždy. Ale dříve, přinejmenším v první řadě, si tohoto „levobočka“ ambicióznějších žánrových souputníků šlo užívat, protože tu byl přítomný aspoň kousek onoho umolousaného jízlivého šarmu Sapkowského zaplivaných putyk a dryáčnických historek, v nichž se cynismus mísí s vykreslením morálně komplikovaného světa.

Nyní už je Zaklínač jen jednou z mnoha postav v seriálu, který působí jako chladně vystavěná skládanka. Je z ní cítit, že čtvrtá a plánovaná závěrečná pátá sezona se natáčely naráz. Dnes tedy sledujeme spíše jakýsi zdlouhavý úvod před oddalovaným finále.

Převládá tragický tón, všude vůkol zuří válka, z jihu se valí zlí Nilfgaarďané, přitom se vše odehrává v až příliš vycizelovaném světě, kde se protagonisté pohybují jako panáci s perfektními účesy navlečení do slušivých kostýmů.

Největším oživením tak jsou nové vedlejší postavy. Záhadný, až příliš dobrosrdečný cizinec v podání Laurence Fishburna, jenž se připojuje ke Geraltově partě vyděděnců, vedle obrovské porce charismatu jistě skrývá nějaké temné tajemství. Skupince, kde se vyskytuje elfka i pár trpaslíků s excentrickými plnovousy a neméně svérázným přízvukem, poskytne kýžený azyl, omámí je léčivým lektvarem vlastní výroby, kde je mandragora, rulík a spousta dalších substancí. A chová se až podezřele noblesně.

Opak představuje skvěle proti typu obsazený australský fešák Sharlto Copley jako lovec zaklínačů Leo Bonhart. Bezskrupulózní muž s vizáží vyžilého hipísáka se objevuje na scéně ve chvíli, kdy nalákal do pustiny jednoho ze zaklínačů, aby ho zde – čistě pro zábavu – popravil. Sotva si nad mrtvolou povzdechne, že protivník moc dlouho nevydržel, dostává jinou, podstatně vzrušivější zakázku.

Seriál stále nabízí dost krvavé akce, nebojí se záběrů na ostří, která probodávají různé části těl od rukou po rozkroky. Ale v tomto urputném módu jako by fungoval i celek. Je plný zaťatých, patetických dialogů či monologů, plný odboček, které mechanicky zdržují zápletku. Plný postav, z nichž mnohé nedostávají potřebný prostor. A mezi nimi se topí i trojice ústředních hrdinů.

Geralt už není ten nevrlý, uštěpačný samotář, mnohem ochotněji se přizpůsobuje potřebám skupiny, chvílemi působí takřka bolestínsky, jakkoli si pochopitelně nikdy nestěžuje. Ale divák má důvodů ke stížnostem celkem dost.

Tak jako protagonista po většinu děje kulhá na nohu, ztěžka klopýtá i vyprávění. A nepomůže ani neustálé přepínaní mezi řadou dějových linek. Povětšinou stejně jen čekáme na to, kdy se zase někde někdo popere, protože většina ostatních scén příliš zaujmout neumí.