Recenze: Zlo je zlo. Zaklínač se v novém románu učí a ztrácí ideály

Bylo nebylo, polský spisovatel Andrzej Sapkowski vydal Paní jezera a tím v roce 1999 zakončil svou ságu Zaklínač. A konec. Šlus. Deireádh, jak se říká v archaickém jazyku tohoto fantasy světa. Tisíce těch, kdo až nábožně milovali zaklínače neboli lovce nestvůr Geralta z Rivie, princeznu Ciri, barda Marigolda či čarodějku Yennefer, hořce zaplakaly.

Ale zázraky se dějí. Série stejnojmenných počítačových her v novém tisíciletí seznámila se Zaklínačem další generaci a přispěla k tomu, že dodnes se knih celosvětově prodalo přes 30 milionů výtisků.

V roce 2014 se autor vrátil do Geraltovy minulosti, když v knize Bouřková sezóna nabídl příběh bezprostředně předcházející vůbec první povídce o hrdinovi přezdívaném Bílý vlk. Próza to byla bonvivánská a hravá, pro Sapkowského typicky spíše povídková než románová. Minimálně částečně se navíc dala brát i jako jisté autorovo smíření s tím, jak Zaklínač začal žít nezávisle na něm, od videoher přes komiksy až po pozdější televizní seriál videotéky Netflix, který bude v říjnu pokračovat další řadou.

Bouřková sezóna zároveň ukázala, jak deziluzivně působí celý příběh Geralta, snažícího se získat zpět své dva ukradené zaklínačské meče. Pod vtípky, průpovídkami a melancholií, pro kterou se Andrzej Sapkowski inspiroval nejlepšími detektivkami Raymonda Chandlera i prohlášením J. R. R. Tolkiena, že všechny velké příběhy jsou v jádru tragédie, se skrýval sžíravý pohled na zvůli mocných a fungování či nefungování práva. Mladý Geralt v knize, opět po vzoru Chandlerova soukromého detektiva Philipa Marlowa, dostával naloženo od autorit, nejednu noc strávil ve vězení a nakonec se dočkal spíš jen morálního zadostiučinění.

V novince nazvané Rozcestí krkavců, která se polsky objevila koncem minulého roku a toto úterý ji v českém překladu Stanislava Komárka vydává nakladatelství Leonardo, jej zastihujeme ještě mladšího. Přičemž Sapkowski se rozhodl mu v lidském pokrytectví a schopnosti páchat zlo vymáchat čumák s ještě větším gustem. Možná to nejdůležitější, co si z novinky odneseme, je tak pochopení, proč bude Geralt po letech tak unaveně tvrdit: „Zlo je zlo, Stregobore. Menší, větší, střední, všechno jedno.“

Zápletka je jednoduchá. Mladý Geralt, toho času stále ještě bez jakéhokoliv přízviska, se poprvé vydává do světa. Od začátku si přitom komplikuje život, protože je plný ideálů a myslí, že každé dobro a pomoc lidem v nesnázích budou po zásluze odměněny. No, bohužel.

Hned na prvních stránkách hrdina čelí poměrně vážné hrozbě oběšení. Naštěstí zasáhne Preston Holt, zkušený zaklínač, který ale kvůli následkům těžkého zranění už nemůže vykonávat své poslání. Když nerozvážného Geralta zachrání, nabídne mu dohodu, zázemí i „know-how“, jak zaklínačskou profesi vykonávat profesionálně a efektivně. Geralt souhlasí a Preston Holt se stává po starém Vesemirovi z hradiště Kaer Morhen jeho druhým velkým mentorem.

Rozcestí krkavců má opět formu povídkového románu. Geralt zažívá dobrodružství, která jsou sice různorodá, avšak zároveň podivuhodně sevřená. Pohybujeme se takřka výlučně v království Kaedwen, o jehož historii i geografii se dozvídáme řadu nových informací. Což potěší všechny, kdo oceňují prohlubování a rozvíjení fikčního světa.

Zároveň je vše podřízeno tomu, aby se Geralt skutečně učil. Některé jeho příhody tak působí jako příslib věcí budoucích. Je přitom jedno, zda se Geralt poprvé přichomýtne k zapovězené lásce dvou mladých lidí, v níž hrají roli intriky mágů, nebo si „nacvičí“, jak zacházet se strigami neboli nemrtvými příšerami, jejichž prokletí můžeme zlomit jen tak, že je tři noci za sebou nepustíme do jejich hrobky. Sapkowski vesele pomrkává na čtenáře a nenásilně mění naše vnímání pozdějších událostí z původních povídek a románů.

V neposlední řadě je zde linka s pamfletem proti zaklínačům zvaným Monstrum čili vědmáka vypodobnění. „Pravdou jest, že nenalezneš ničehož odpudivějšího nad ona monstra, vědmáky zvaná, kterážto stojí proti vší přirozenosti, neb jsou zplozenci ohavného bosoráctví a démonů vzývání,“ dočteme se v tomto zásadním spisku zdejšího světa, jenž vyzval ke zničení starobylé pevnosti Kaer Morhen. Vědmák je označení pro zaklínače, v Kaer Morhen byli tito zabijáci monster cvičeni.

Sapkowski novinku zasadil nejen do dob Geraltova zrání, ale také do časů, kdy stále žijí pamětníci zběsilého útoku lůzy na Kaer Morhen, během něhož zemřela většina zkušených zaklínačů a ztratila se spousta cenných tajemství. Ba co víc, nežijí pouze pamětníci, ale také strůjci, včetně autora traktátu.

Geralt v knize postupně zjišťuje, že ozvěny dávných událostí nelze ignorovat a že Preston Holt, který řež na Kaer Morhen přežil, stále prahne po pomstě. Ono titulní rozcestí krkavců se tak pro protagonistu nakonec stává konkrétní volbou. Bude schopen vystoupit z kolotoče násilí a krevní msty, nebýt tím vědmákem, za kterého jej má společnost, a naopak se stát pravým zaklínačem, pro kterého je služba ohroženým a nevinným vždy na prvním místě?

Rozcestí krkavců představuje zábavný návrat do oblíbeného světa, kde se ovšem dějí vyloženě depresivní věci a Sapkowski dál ohledává své oblíbené téma rasismu, předsudků a ostrakizace slabých, stejně jako zneužívání moci. Na jedné straně dostaneme zábavnou scénku o tom, jak nerozumné je zaútočit na zaklínače s něčím tak těžkým a neobratným, jako jsou vidle. Na straně druhé jsme svědky toho, že je právo v rukou mocných jen prázdným pojmem. Kdo si navíc pamatuje, jak byl v Paní jezera na poslední chvíli bard Marigold uchráněn krutého osudu, tentokrát se v tomto ohledu hlavních postav štěstí nedrží.

Zůstává otázkou, nakolik budou čtenáři tyto temné podtóny knihy vnímat. Sapkowski především opět dokazuje, že dokáže vyprávět strhujícím, okouzlujícím způsobem. Od prvních stránek se čtenář v románu cítí jako doma.

Geralt je sice holobrádek, ale jeho svět nás vítá s otevřenou náručí. Dojde na souboje plné piruet a termínů, které zavání nějakou hudební teorií. Postavy se s gustem vrhají do sáhodlouhých monologů a slovních přestřelek, v nichž se to jen hemží latinskými citáty nebo jejich patvary. Geralt, jakkoliv často hladoví, se opakovaně připlétá ke gurmánským slavnostem, dokonce narazíme na franšízu luxusních kaedwenských restaurací. A jednu z nejzábavnějších linek představuje, když v celém království mimoděk spustí novou kulinářskou módu přípravy nebezpečných monster.

I když je Rozcestí krkavců sevřená próza, kde všechno souvisí se vším a která přenastavuje síť vztahů či odkazů napříč ságou, je to také kniha živelná, v nejlepším slova smyslu šťavnatá, plná chutí, vůní i smradu. Člověk by se nedivil, kdyby Geralt za humny narazil na Markétu Lazarovou a loupeživého šlechtice Kozlíka. Místo toho se setká jen s vodníkem. A je to nádherná esence celé knihy.

„Tvor se skrčil a přešlapoval z tlapy na tlapu. Vykulil na Geralta očiska a otevřel žabí tlamu. Oba zůstali nehybně stát. Ticho přerušil Geralt: ,Do kuchyně, co?‘

,Brekek.‘

,Máš kurva štěstí,‘ ucedil zaklínač, ,že na tebe nemám čas. Tak padej.“

My máme štěstí, že Andrzej Sapkowski si po letech našel čas na další díl Zaklínače.