Fico měl příležitosti přitvrdit režim, říká slovenský sociolog

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zpravodajský podcast 5:59 a Seznam Zprávy přinášejí novou audio sérii Směr Fico. Mapujeme v ní aktuální politickou, ale i ekonomickou a sociální situaci na Slovensku, kde se před dvěma lety už počtvrté v kariéře stal premiérem Robert Fico.

V první epizodě série, která vyšla v pátek, jsme rozebrali, jak se odepisovaný lídr strany Směr vrátil do premiérského úřadu a jaké faktory mu v tom pomohly.

Mluvili jsme o tom například se slovenským publicistou Samem Marcem a na bratislavském Náměstí svobody také se sociologem Dominikem Želinským ze Slovenské akademie věd.

Rozhovor se Želinským teď přinášíme v plné délce.

Sešli jsme se na Náměstí Svobody v centru Bratislavy. Jaký má pro Slováky význam?

Posledních pár let se tu konají velké protivládní protesty. Je to jeden z klíčových prostorů, kde se scházejí protesty organizace Mír Ukrajině, ale i politické protesty slovenské opozice, na kterých se spontánně i organizovaně vyjadřuje nesouhlas s politiky a s geopolitickou orientací vlády Roberta Fica.

Zároveň je to pěkná ukázka revitalizovaného náměstí v Bratislavě. Velká fontána uprostřed dlouho nefungovala, teď je opravená a je to příklad, že navzdory všemu jdou věci trochu nahoru. Ekonomicky i opticky.

Na dohled od nás je budova úřadu vlády. Kolik se sem vejde lidí? Po demonstracích je pak vždycky přetahovaná o to, kolik lidí na ně dorazilo. Účast 40 tisíc lidí se považuje za velkou demonstraci. Proč to tak je? Na pražské Letenské pláni se v roce 2019 při protestech proti Andreji Babišovi sešly statisíce lidí.

Slovensko je o polovinu menší než Česká republika, takže našich 40 tisíc je českých 80 tisíc, což je celkem významná demonstrace. Podobná byla svého času v Praze proti chudobě, kde bylo tehdy 70 tisíc lidí. Tady se podle mě průměrně schází tak 10 tisíc lidí, těch 40 tisíc byla opravdu výjimka.

Náměstí svobody není úplně dobře situované pro demonstrace. Uprostřed je velká fontána, okolo jsou malé parkové části, které se musí pošlapat, pokud se tu demonstruje. Zmínil jste, že jde o prostor před úřadem vlády, takže je tu genius loci přímé konfrontace s vládní mocí. Probíhaly tu například i anticovidové protesty.

Dřív bylo ikonickým místem Náměstí Slovenského národního povstání, kde se v roce 2018 po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové konaly demonstrace organizované bratislavskou občanskou společností.

A proč tu teď protestuje málo lidí? Kromě velikosti Slovenska a menší občanské společnosti je to i tím, že protesty jsou pravidelnější a lidé nemají potřebu chodit na každý. Navíc má Ficova vláda dál určitou podporu.

Protesty neznamenají úplný kolaps veřejné legitimity vlády tak, jak to bylo v roce 2018. Tehdy se protestovalo po celé zemi - i v okresních a krajských městech. Vládu to smetlo, ačkoli se Směr udržel u moci. V tuhle chvíli taková situace nenastala.

Protesty se konají ve vlnách a následují vždycky po určitém impulzu. Letos jím byla cesta premiéra Roberta Fica do Moskvy, předtím novela trestního zákona. Pak demonstrace ustávají. Jaký reálný vliv na slovenskou politiku mají?

Jsou spíš vyjádřením opoziční části společnosti, která má také potřebu symbolicky manifestovat tu kritickou masu nesouhlasu. Největší dopad měly po roce 2018 protesty, které se týkaly novely trestního zákona. Ty byly velmi silně spjaté s opozicí, jež celkem efektivně v parlamentu obstruovala a dosáhla částečné změny.

Dodal bych, že dalším místem protestů je prostranství před parlamentem, kde nedávno protestovaly odbory. To jsou trochu jiné protesty než ty tady, na Náměstí svobody, které jsou spojené se středopravicovým diskurzem a jde v nich například o podporu Ukrajiny a geopolitickou orientaci. Odborářské protesty jsou víc o právech pracujících a o finančních dopadech konsolidace veřejných financí.

Jak podle vás občanská společnost zúročila zkušenosti z protestů roku 2018 Za slušné Slovensko? Aktivizovala se díky tomu rychleji?

To si nemyslím. Protesty v roce 2018 měly podle mě úplně jiný smysl. Nezůstaly po nich pevné organizační struktury. Na některých letošních protestech vystupovali i bývalí organizátoři protestů Za slušné Slovensko, ale nezdá se mi, že by to položilo nějakou zásadní strukturu, se kterou by se dalo dál pracovat. Zdá se mi, že vždycky je potřeba začít znovu.

V roce 2018 Robert Fico v nedaleké budově úřadu vlády podepsal rezignaci a předal moc Peteru Pellegrinimu. Vypadalo to, že je mocensky odepsaný, ale na jaře 2023 mu po pěti letech začaly růst preference a voliči ho znovu vynesli k moci. Jak se Slovensko během té doby změnilo? Co se stalo tak zásadního, že se Robert Fico vrátil?

Společenská a politická situace se výrazně liší. Rok 2018 znamenal radikalizaci Směru. Vznikl v něm pocit, že spojení mezi Robertem Ficem a vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové bylo nespravedlivé a že Robert Fico neměl odstupovat. Někteří lidé skutečně Směr s vraždou přímo spojovali, což partaj stigmatizovalo.

Pro záchranu své politické kariéry Směr opustila část liberálnějších tváří včetně Petera Pellegriniho. Strana, která byla typu catch-all party podobně jako české hnutí ANO, se rozštěpila na radikální jádro a liberálnější, středový okraj. V jádru zůstali lidé, kteří levicovou politiku kombinují a nacionalistickou politikou a orientací na Rusko. Středoví politici a středoví voliči odešli.

Velmi výrazně do toho promluvil i nástup vlády Igora Matoviče v roce 2020, začátek trestního stíhání vícero členů Směru včetně Roberta Fica, jehož nakonec nevydal parlament. A také ruská invaze na Ukrajinu.

Směr měl ještě v roce 2021 v průzkumech podporu sedm procent. Fico ale zpozoroval, že se vytvářejí noví voliči, kteří jsou radikálnější, nastavení ostře proti covidovým restrikcím, skeptičtí k Západu a optimističtí k ruské roli v geopolitice. Řekl si, že z pozice své dobře regionálně zakotvené a financované strany může po tomhle elektorátu sáhnout, ovšem musí svou rétoriku dramaticky radikalizovat.

Tím, že se ta strana rozpadla a nezůstaly v ní kvůli radikalizaci žádné brzdy a protiváhy. A naopak: radikalizace se musela stát, protože s rozpadem strany odešli voliči a bylo nutné je buď získat zpět, nebo sáhnout do rezerv krajní pravice. Ty byly v tu chvíli jediné volné.

Takže návratu Roberta Fica pomohly faktor Matovič, trestní stíhání postav Směru, pandemie a válka na Ukrajině. Bez téhle kombinace by se do premiérského křesla nevrátil?

Myslím, že ne. I výhra Igora Matoviče je silně spjatá s rokem 2018, který ve slovenské politice oživil étos aktivismu. Nezapomeňme, že hned v roce 2019 Zuzana Čaputová vyhrála prezidentské volby, o rok později Matovič dramaticky vyhrál parlamentní volby. Oboje provázel étos antipolitiky.

Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové totiž napraskla skořápku normálnosti a ve spoustě lidí vyvolala dojem, že je politika skrz naskrz zkorumpovaná. To mělo odezvu v progresivním aktivismu Zuzany Čaputové nebo naopak konzervativním, charismatickém, ale velmi chaotickém aktivismu Igora Matoviče.

Charismatický politik je i Robert Fico, symbolizuje pevnější ruku, silného lídra. Byla po tom chaosu za vlády Igora Matoviče a pak Eduarda Hegera po tomhle poptávka?

Do určité míry ano. Nesmíme zapomenout, že jsme během covidu prožili několik velmi dramatických let – obrovské ekonomické a sociální otřesy, které na Slovensku ještě zvýraznila velmi nestabilní politická situace. Vytvořilo to poptávku po klidu a silnější ruce, která je schopná organizovat politiku systematicky a „postavit se na stranu lidí“. S ideou, že je potřeba „uklidit“, ale nekandidoval jen Fico, pracovaly s tím všechny strany.

Jak si od roku 2023 vede opozice? Co dělá dobře a co špatně?

Podle průzkumů se jí teď vede mimořádně dobře. Progresivní Slovensko vede nad stranou Směr s výrazným náskokem a podle říjnových průzkumů by současná koalice Směru, Hlasu a SNS už neměla většinu a rozhodující by byla podpora od (dnes mimoparlamentní) Republiky.

Dnešní opozice by byla schopná složit vládu společně jen za účasti Igora Matoviče, anebo pak alternativně se stranou Hlas. Obě cesty jsou tudíž pro voliče i pro strany problematické.

A co se týče výkonu opozice, je tam patrných hodně chyb. Zároveň je opoziční část společnosti vůči opozici trochu hyperkritická.

Všímám si toho třeba u satirické stránky Zomri, která opozici často kritizuje za nečinnost. Přijde mi, že jí přitom přisuzují stejné kompetence a aparát, který má k dispozici vláda.

Opozice by podle mě neměla dělat hysterickou politiku, ale systémovou a pokud možno konstruktivní. Ta by postupně budovala dojem společného postupu. Je to ale velmi náročné, protože strany v opozici jsou ideologicky na opačných pólech. Jsou tam konzervativní strany, jsou tam liberálové, progresivci.

Opozice není tak sourodá jako dnešní vládní koalice, která je spíš levicově ekonomicky orientovaná a zároveň na kulturně-etickém poli konzervativní a nacionalistická. Pokud by dnešní opozice skládala vládu, velmi pravděpodobně dojde k intenzivnímu napětí.

Když mluvíme o nejednotnosti opozice, parlamentem nedávno prošla ústavní novela o „dvou pohlavích“. Hlasovali pro ni i opoziční křesťanští demokraté z KDH. Daří se tím Ficovi opozici rozkládat, a tím pádem se udržet u moci až do konce volebního období?

Tipnul bych si, že se vláda udrží až do řádných voleb 2027. Navzdory její relativní slabosti a spoustě interních konfliktů. Už jsme v polovině volebního období a čím jsme blíž řádným volbám, tím méně dávají předčasné volby smysl.

Prosazení ústavní novely bylo velkým manévrem. Fico a koaliční lídři byli přesvědčeni, že novela spíš neprojde, ale nakonec z toho byl úspěch, protože dva poslanci od Igora Matoviče hlasovali pro. Fiasku se koalice vyhnula i při hlasování o dalším konsolidačním balíčku, který nakonec prošel. Vítězem se stal Robert Fico, který tuhle chvíli ovládnul.

Teď na podzim vyvrcholil proces s atentátníkem na premiéra Jurajem Cintulou. Jak tenhle čin změnil politickou situaci na Slovensku? Očekávaly se velké otřesy a panovaly obavy, že se zavede tvrdý režim.

Ukazuje se, že vlastně vůbec. Robert Fico a jeho koalice měly vícero příležitostí k tomu, aby režim přitvrdili, ale nikdy toho úplně nevyužili. Byl to ten údajný „puč“, který se měl odehrát letos v lednu a měl být spoluorganizovaný gruzínskou legií. Po něm se ale vlastně nic nestalo, bylo to jen interní koaliční drama.

Pamatuju si, že tehdy panovalo napětí. Čekalo se, jestli se tu na náměstí neobjeví zásahová jednotka, jestli nebudou těžkooděnci v ulicích. Nevědělo se, co vláda udělá, protože rétorika byla velmi vyhrocená.

Tahle očekávání byla vzhledem k vládní rétorice racionální. Nakonec se ale nic nestalo a skončilo to u přenastavení vztahů v koalici. Po atentátu se schválil „lex atentát“, který omezil protesty, ovšem vlastně racionálně. Nově se nesmí konat před bydlištěm politika a nemají se konat přímo před úřadem vlády.

Hlavní změna, ke které došlo, je v ideologickém nastavení Roberta Fica. On už dřív převzal národně-konzervativní étos, ale po atentátu začal velmi ostře formulovat svoji pozici ve vztahu k Evropské unii a vůči progresivním politikům, které vnímá jako skutečné zosnovatele atentátu. Preference Směru ale po atentátu nestouply. My se bavíme ve chvíli, kdy končí úvodní část procesu s atentátníkem Jurajem Cintulou, a nikoho to v podstatě nezajímá.