Recenze: Smutek monster. Frankenstein od Netflixu je vizuálně uhrančivý

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dánská loď uvázla uprostřed ledu, sen o dobytí pólu se vzdaluje. Náhle zamrzlou pustinu protne záblesk světla doprovázený výbuchem. Námořníci nacházejí polomrtvého muže a záhy se objeví monstrum zahalené v cárech zvířecí kůže. „Victor. Vydejte mi ho,“ říká obluda zastřeným hlasem.

Jde teprve o prolog nového snímku Frankenstein, který lze vidět na Netflixu a jehož prostřednictvím mexický oscarový režisér Guillermo del Toro po svém zpracovává klasickou hororovou látku. Hned zkraje se objevuje zvláštní pocit, že tentokrát budeme sledovat trochu jiný příběh vědce a monstra, které stvořil.

Del Torovou tvorbou už od debutu Stroj času z roku 1993 prostupují vlivy gotické literatury. Postavy vědců i ztrápených monster, ale také selhávajících otců se objevují ve většině jeho děl. Ve vysněném projektu Frankenstein se všechny tyto vlivy vrací a spojují do pozoruhodného přetvoření slavného hororového románu spisovatelky Mary Shelley do fantaskního tragického melodramatu.

Po úvodu, když námořníci střelbou na chvíli zaženou obludu pod led, začne zraněný Victor Frankenstein vyprávět kapitánovi svůj příběh. První kapitola filmu je viděná jeho pohledem, tedy optikou raněného muže, kterým pohrdal otec a jenž se pomocí vědy snaží dosáhnout uznání, triumfu a nadlidské moci.

Del Toro s pečlivostí sobě vlastní a zálibou v přebujelé vizuální stránce detailně sleduje proces, pomocí něhož se vědec snaží oživit mrtvou hmotu.

Už první prezentace před vědeckou komunitou je působivá. Torzo připomínající maketu člověka vybudovanou pro lékařské účely krátce ožívá a tkáně dokonce instinktivně reagují na podněty z okolí, když zachytí jablko, jež mu Frankenstein hodí.

Kolegové jeho pokrokový výzkum odmítají jako šarlatánství. Najde se však bohatý mecenáš Heinrich Harlander, který z prozatím neznámých důvodů hodlá projekt zafinancovat. A pak už sledujeme Victora, kterak se ve své honosně dekadentní laboratoři uvnitř skotského hradu kdesi na pobřeží chystá učinit to, co se nikdy nikomu nepovedlo. Na bojištích pokrytých sněhem asistenti sbírají zachovalé mrtvoly, orgány a části těl se sešívají dohromady, vše se odehrává v jakémsi až fantasmagorickém oparu, neboť režisér neuzavírá protagonistu do žádné miniaturní kutilské dílny jako jeho předchůdci.

Laboratoř je opulentní, rozsáhlá, stejnou měrou uhrančivá jako dekadentní. Do setmělých prostor vstupují výrazné barvy, především zelená a červená.

Guillermo del Toro bývá označován za filmového alchymistu, jedna vědecká publikace věnovaná jeho tvorbě ostatně nese podtitul Film as Alchemic Art, tedy film coby alchymistické umění. Nenaráží tím jen na fakt, že různé proměny a transmutace hmoty stojí coby téma v centru spousty jeho děl. Autor také pracuje s mnoha vlivy, inspiracemi a žánry, které vhazuje do pomyslného tyglíku a vytváří hybridní filmové tvary.

Frankenstein v podání herce Oscara Isaaca působí jako napůl šílený velikášský vědec, napůl ztracený muž, kterému se nedostalo lásky a on pro ni také nemá pochopení. První polovina snímku se detailně věnuje procesu zrození monstra. Jakmile se objeví Jacob Elordi coby oživlé tělo, je zřejmé, že nejde o netvora. Podivně křehká bytost, která neumí ovládat svou schránku, působí díky sinalé barvě a zvláštní textuře kůže takřka jako kus keramiky.

Frankenstein je zprvu také uhranutý svým dítkem, jenže pak se mění v neschopného otce, jemuž tato kreatura nestojí za pozornost. Nikde žádný progres, dokola opakuje jediné slovo „Victor“ a pro vědce už náhle není co zkoumat. Monstrum končí v řetězech, aby nikomu či sobě neublížilo. Až když se v sídle objevuje žena Victorova mladšího bratra Elizabeth, všímá si protagonista, že ta bytost má nepochybně cosi jako duši, že není jen rozpohybovanou hmotou.

Del Toro je jako ve většině své tvorby silně melancholický a melodramatický. Podobná smutná monstra uměl představit nejen v umělečtějších počinech, ale třeba také ve dvojici superhrdinských snímků o Hellboyovi, jehož samotu dokázal převést na mainstreamové či náctileté publikum coby něco tíživého.

Jeho Frankenstein je velkolepé podobenství, v němž monstrum dostává stejný prostor jako hrdina, ba naopak si prohazují role. Ve druhé půli sledujeme tklivý příběh o „prvních krůčcích“ obludy, na němž je opět patrné, že del Toro má příšery svým způsobem raději než lidi. Nebo lépe řečeno, dává jim jistou důstojnost, nezůstává u nabízejících se stereotypů.

Zatímco se Victor propadá do sítě lží, jež mají za každou cenu udržet iluzi, že vše je v pořádku, jeho výtvor se mění v dojemné stvoření, ponejvíce trpící dvěma věcmi. Samotou, kterou nejde odstranit, neboť žádný svůj protějšek ve světě nemá. A nemožností zemřít, protože veškeré jeho rány se hojí a smrt coby vykoupení z té samoty tudíž nepřichází.

Když ho lovci rozstřílejí na kusy v domnění, že ublížil jejich otci – což je jen jedna z mnoha nespravedlností, s nimiž se musí potýkat –, monstrum padá do sněhu a povzdechne si. „Bylo zase ticho. A pak nemilosrdný život.“

Del Toro se vrací k motivům klasických adaptací režiséra Jamese Whalea ze 30. let minulého století, především ke druhému snímku Frankensteinova nevěsta, v němž byl vědcův výtvor také spíše tragickým tvorem než zrůdou. Ale zároveň se mexický umělec vrací k původnímu románu, v němž Mary Shelley nechala část příběhu vyprávět samotným tvorem.

Novinka od Netflixu vzdává poctu klasice, ostatně Jacob Elordi svýma posmutnělýma očima navazuje na herecké pojetí Borise Carloffa z původních snímků studia Universal. Mexický filmař však dává svému hrdinovi sešitému z kusů cizích těl mnohem více prostoru, činí jej rozervancem, o jakých psali romantičtí básníci. Ostatně novinka také končí citátem lorda Byrona: „A poté se srdce zlomí a zlomené bude žít dál.“

Možná je tato tragédie pro současného diváka až moc protkaná velkými city. Možná někdy Guillermo del Toro nesoudně pracuje se stopáží, s některými tonálními změnami a také s využitím digitálních triků, které občas rušivě pronikají do jinak pečlivě vystavěných, skutečných filmových setů.

Rozhodně je to snímek, kterému by více slušelo plátno než obrazovka Netflixu. Ale je to také působivý film o bolesti – plný obrazů, které zůstanou v mysli. Byť možná ne s takovou intenzitou jako verše velkých romantických básníků.