Recenze: Pěsti ve tmě. Film Mlátička ukazuje bolest a smutek u zrodu MMA

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přesycený obraz staré videokamery hledí do ringu, kam ve svém bojovém debutu nastupuje Mark Kerr. Píše se rok 1997, smíšená bojová umění jsou ještě v plenkách, sport dnes zvaný MMA se často postaru nazývá Vale Tudo a na rozdíl od dneška je tu dovoleno takřka cokoli. Kerr patří k jeho průkopníkům. V novém filmu, který od čtvrtka promítají česká kina, se do budoucí hvězdy bojových sportů ve své dosud největší dramatické roli pozoruhodně převtělila hvězda akčních filmů Dwayne Johnson známý jako The Rock.

Snímek Mlátička, jehož název je odvozený od Kerrovy přezdívky Smashing Machine, však režisér Benny Safdie nepojal jako sportovní drama o legendě MMA. Je to spíše bolavý portrét muže, pro něhož byla bojová umění vším. Bohužel v době, kdy je ještě málokdo uměl docenit.

Benny se svým bratrem Joshem dosud natáčeli snímky, které se pokoušely různými způsoby vyosit americkou nezávislou kinematografii, nejít divákům na ruku. Vrcholem těchto snah byl jejich poslední počin Drahokam, nedoceněné drama z produkce Netflixu, kde svůj životní výkon podal Adam Sandler.

Nervní snímek o zadluženém klenotníkovi, jemuž je realita neustále v patách, byl osekaný na kost. Každá scéna začínala uprostřed a výsledkem byl podivně těkavý tvar, vyprávění o neustálém pachtění se za cílem, jenž je na dosah a zároveň v nedohlednu.

V sólovém projektu bez bratra Joshe se teď Benny Safdie svým způsobem pokouší o něco podobného. Po úvodních VHS záběrech děj Mlátičky nakrátko skočí do okamžiku, kdy Kerr debutuje v tehdy ještě mladé organizaci UFC, dnes zdaleka největší a nejpopulárnější stáji MMA. Aniž bychom se dočkali jediného záběru z klece, kde Kerr během jediného večera turnaje UFC 14 zdolal hned dva oponenty, děj se přesouvá kupředu, kdy už protagonista působil v japonském Prideu.

Mlátička se nesnaží zachytit tréninky a tvrdou dřinu, ani budovat napětí uvnitř klece či ringu. Bojové sekvence buď chybí, nebo jsou krátké, rychlé, byť místy intenzivní.

Snímek spíše sleduje vnitřní boje hrdiny, který je dnes osobností v dějinách MMA a patří mu místo v síni slávy UFC. Jenže tehdy žil na temném okraji, s partnerkou se předháněli, kdo je emočně labilnější, a vedle alkoholu měly v jejich životě pevné místo i silné opiáty.

Safdieho snímek má samozřejmě mnohem větší šanci oslovit diváky, co se v tomto odvětví vyznají. Nenabízí jim sice kýžené krvavé bakchanálie, umí ale ve zkratce postihnout, jak náročný a nevděčný sport MMA bylo, obzvlášť v počátcích. I dnes se platy hvězd UFC ani nepřibližují těm, jaké pobírají hráči hokejové NHL či basketbalové NBA. Přitom na rozdíl od měsíční gáže dostávají pouze honorář za zápas. A těch může být maximálně čtyři, pět ročně, často jen jeden, dva.

MMA bývá nazýváno možná nejnáročnějším sportem na světě a fyzicky je to jistě pravda. Už se tolik nemluví o psychice. Každá prohra může být zásadní stopkou v kariéře, další šance přijde za několik měsíců. Zároveň je ve hře úplně jiná směs adrenalinu a emocí než řekněme na tenise. Jak Kerr popisuje své partnerce: pocit při zápase je ten nejintenzivnější na světě, lepší než orgasmus. Není to umělecká licence, podobně hovoří mnoho skutečných zápasníků.

Mlátička tuto bolavou dřinu plnou nejistoty ukazuje. V době, kdy se odehrává, rostou slavné organizace Pride a UFC, japonské akce navštěvují desítky tisíc diváků, bojová umění tu mají tradici i respekt. Ale stále se bojuje za relativně směšné peníze.

Snímek však všechny tyto skutečnosti nechává v pozadí, jen tu a tam třeba naznačí, jak se narychlo měnila pravidla, kterak se třeba zakázaly některé devastační techniky jako hlavičky, kopy do hlavy u ležícího protivníka či dloubání do očí. Film se soustředí na trojici protagonistů, vedle Kerra a jeho družky Dawn také na hrdinova trenéra a mentora Marka Colemana, další legendu tohoto sportu, bývalého olympionika.

Oba spolu dobývají japonský Pride, kde mají zahraniční zápasníci obrovskou podporu fanoušků. To ostatně o něco později zjistil i český zápasník Jiří Procházka, když zápasil v Rizinu, nástupci slavného Prideu.

Mlátička ale není film o triumfech, spíše vypráví o snaze přežít své démony. Fanoušci sportu ocení obsazení, zejména to, jak přesvědčivý v roli Colemana je ve svém filmovém debutu Ryan Bader, stále aktivní dvaačtyřicetiletý zápasník, jehož v prosinci čeká zápas ve zmíněném Rizinu. V roli jednoho z nejnebezpečnějších protivníků Igora Vovčančina se zase objeví jeden z nejlepších boxerů těžké váhy Oleksandr Usyk.

Snímek je nakonec především posmutnělým melodramatem pracujícím s kontrastem špinavých upocených tělocvičen a velkolepých hal, kde výstřední japonští umělci hrají na elektrickou kytaru japonskou hymnu, zatímco ta americká dostává až něžnou verzi preludovanou na lyru.

Mlátička vypráví o muži, který část své náročné kariéry strávil v kleci na opiátech, a heroinově tlumená je i nálada celého filmu.

Zůstává otázkou, nakolik je tento zvláštní kontrast nosný. Záměrně distancované dílo může náladou připomenout portrét stárnoucího zápasníka ve filmu Wrestler, kde Mickey Rourke ukazoval, jak pro svou divadelnost vysmívané wrestlingové show ve skutečnosti bolí – obzvlášť, když na sklonku kariéry zápasíte v třetiřadých lokálních organizacích.

Mlátička sice hledí na pravěk svého sportu, vede ale k podobnému efektu. Bojovníci ještě nemají potřebné zázemí či respekt veřejnosti, o to více je důležitá podpora v rámci týmu. I proto Kerr tak spoléhá na svého mentora Colemana. Ta zkušenost je nepřenositelná, ani partnerka to nechápe.

Podobné scénáře jsou v MMA běžné dodnes, i když zrovna nebojujete se svými drogovými návyky. Dovede však Mlátička tyto pocity přenést na běžné publikum? Nakolik umí být obecnějším příběhem, a ne jen vyprávěním o dvou feťácích, z nichž jeden se věnuje tomuto nevděčnému sportu?

Oproti kontaktnímu špinavém realismu Wrestlera vznikl mnohem odtažitější film. Pod opiátovými nánosy se objevuje vystřízlivělý, křehký, zranitelný hrdina, jehož hlavním vítězstvím je něco zcela jiného než dosud bezprecedentní honorář 200 tisíc dolarů na turnaji Pride Grand Prix 2000. Ten dojemný, v mnohém univerzální příběh je však možná až příliš hluboko zakután pod sedativním tónem díla.