Historie pražské Invalidovny: Měla být devětkrát větší, teď se dočká obnovy

Kdyby stěny tohoto barokního klenotu mohly vyprávět, neposlouchalo by se to lehce. Za 300 let historie zaznamenaly příběhy tisíců mužů, kteří ve válkách přišly o končetiny či o zrak, ale i jejich žen a dětí ohrožených chudobou. I zdi samotné postihla katastrofa v podobě povodně, která zničila mnoho cenného.

Největší světská stavba architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera však vždy byla také symbolem naděje. Díky šlechtici italského původu Petru Strozzimu i dalším mecenášům pomohla tisícům lidí zotavit se a naučit se žít s hendikepem. Vše v noblesním prostředí, jež si příliš nezadá ani s výstavními paláci.

Pražská Invalidovna měla být původně devětkrát větší a rozměry předčit i svou slavnou pařížskou předlohu. I tak patří k největším barokním celkům v Praze. Kromě velkorysých chodeb a schodišť udivuje i unikátními mezonetovými obytnými jednotkami. Stala se též inspirací umělcům – první díla zde tvořil fotograf Josef Sudek, Miloš Forman uvnitř natáčel Amadea.

Dnes je tato národní kulturní památka zanedbaná a její prostory z velké části zejí prázdnotou. Ale svítá jí na lepší časy. Národní památkový ústav (NPÚ), který budovu spravuje, má připravený projekt rekonstrukce s moderní dostavbou od renomovaného architekta Petra Hájka. Budově vrátí krásu i čilý ruch a otevře ji veřejnosti.

„Jsme teď před vypsáním veřejné zakázky na dodavatele stavby a chceme ji naráz opravit během tří až čtyř let. Čekáme pouze na souhlas zřizovatele. Pevně věřím, že ministerstvo (kultury , pozn. red.) nám souhlas v nejbližší době vydá a že bychom mohli mít, když všechno půjde hladce, v polovině příštího roku vybraného dodavatele stavby,“ říká na chodbě Invalidovny Naděžda Goryczková, generální ředitelka NPÚ.

Hrabě Petr Strozzi byl diplomat a vojenský důstojník. Zúčastnil se bojů za Třicetileté války i jednání o Vestfálském míru, v roce 1657 byl v bojích s Turky raněn do ramene. Když byl rok upoután na lůžko, měl dost času na přemýšlení.

„To ho pohnulo k tomu, aby sepsal závěť, ve které ustanovil, že když zemře bezdětný a jeho manželka se znovu nevdá, všechen svůj majetek věnuje na vznik Invalidovny,“ vypráví Nikola Seidler, průvodkyně a koordinační pracovnice v Invalidovně. Pacienti jen museli být římští katolíci.

To se opravdu vyplnilo, Strozzi nešťastně zahynul po zásahu zbloudilé kulky 6. června 1664 po vítězné bitvě u řeky Mur, když právě na koni děkoval vojsku za odvahu v boji. Většina jeho majetku připadla nadaci, o niž měl pečovat pražský arcibiskup. Když později zemřela i vdova po Strozzim, nadaci odkázala i zbytek rodového jmění.

Dle Strozziho představ mělo zařízení pro invalidy stát na jeho panství v Hořicích. Dopadlo to však jinak. Roku 1728 se císař Karel VI. rozhodl, že po vzoru pařížské Invalidovny vybuduje tři její obdoby – v Budapešti, ve Vídni a v Praze. „Jenomže přišel na to, že mu ve státní pokladně nezbývají peníze, aby pražskou Invalidovnu postavil. A tak se rozhodl, že prostředky Strozziho nadace se použijí právě k tomu,“ popisuje Nikola Seidler.

Stavební plány předložili vídeňský architekt Anton Erhard Martinelli, pozdější autor Invalidovny v Budapešti, a Kilián Ignác Dientzenhofer, dvorní stavitel na Pražském hradě, který byl právě na tvůrčím vrcholu. Ten své plány osobně odvezl Karlu VI. do Vídně a jeho návrh nakonec vyhrál.

Za předlohu mu vedle pařížské Invalidovny mohl posloužit i komplex El Escorial v Madridu. Původní plány byly velkolepé. Areál měl mít devět polí a rozměry 300 na 300 metrů, centrální vstup měl připomínat palác. Uprostřed se počítalo s chrámem s kupolí, snad i větším než katedrála svatého Víta.

Celek za branami Prahy na Špitálském poli měl pojmout až 4 tisíce válečných vysloužilců. A fungovat jako soběstačné městečko se všemi potřebnými službami včetně pivovaru, pekárny, jatek, nemocnic, vězení nebo krčmy.

Stavělo se v letech 1732-37. Po dokončení prvního pole se ovšem ukázalo, že peněz v nadaci na tak velkou stavbu není dost. „Stavební komise vypočítala, že celý realizovaný projekt by podle Dientzenhoferových plánů stál přes milion zlatých a stavělo by se ještě přibližně čtyřicet let,“ píše historik Pavel Heřmánek v knize Aby nemuseli nakonec žebrati.

Proto byla budova provizorně ukončena, průčelí zůstalo méně zdobné a místo kostela byla zřízena kaple v místech zamýšlené jídelny. Ono provizorium nakonec zůstalo napořád.

Invalidovna dnes na první pohled vypadá v celkem dobré kondici. Je to však jen zdání, čelní fasáda totiž před pár lety prošla opravou. Za ní jsou vidět léta nedostatečné údržby a stopy po povodni v roce 2002, při níž voda dosahovala až do výšky tří metrů.

Po vstupu návštěvníka ohromí široké chodby s vysokými klenbami. V přízemí bývaly z počátku otevřené arkády do dvora, což mělo připomínat klášterní rajský dvůr. „Jenomže již záhy poté, co se sem nastěhovali první invalidé, si začali stěžovat, že jim je zima a nedá se to tady prakticky vytopit. Takže se arkády začaly zazdívat,“ popisuje průvodkyně Seidler.

Budova měla vstupy ze všech čtyř stran. Severní křídlo bylo reprezentativní, v dalších už hlavně bydleli invalidé. Většina chodeb byla členěná stejně – mezi středem a nárožím byly vždy čtyři ubytovací jednotky a mezi nimi kuchyň, vytápěcí místnost či sklad.

V jednotkách se nejdřív netopilo, kamna sem byla přidána až později. Invalidé si museli vařit sami a měli doporučeno, ať si z úsporných důvodů vaří společně. „Dostávali rentu, ale nebyla moc vysoká. A máme záznamy, že většinu peněz využili na to, co měli nejraději, tedy alkohol a tabák. Takže jim na jídlo moc nezbývalo,“ poukazuje průvodkyně.

Ubytovací jednotky jsou mezonetové, s mezipatry při bočních stěnách, přístupnými po úzkých schodech. Původně tvořila mezipatra otevřené galerie, později však byly zazdívány kvůli tepelnému komfortu a soukromí.

V každé jednotce žilo kolem 30 invalidů, někteří i s rodinami. Spali na dvojpostelích, aby se vzájemně zahřívali. V mezipatrech bydleli dle Pavla Heřmánka invalidé s rodinami, jejichž stav dovolil chodit po schodech, a poddůstojníci, kteří na četu invalidů dohlíželi. „Byť to nebyly kasárna, invalidé museli dodržovat různá pravidla. Nejzákladnější byl budíček, večerka, nesmělo se tady krást, nesměli chodit moc opilí,“ popisuje Seidler.

Kaple Svatého kříže v přízemí má červeně vymalované zdi a modré klenby, zčásti jsou zachované nástěnné malby z roku 1935. Dle průzkumu je pod nimi více vrstev a úplně dole ta barokní, která na čelní zdi zřejmě zachycovala Olivetskou horu.

„Detailní průzkum odhalil až osm vrstev. Zatím není rozhodnuto, která vrstva bude obnovena. Památkáři se spíše přiklánějí k tomu poslední vrstvu částečně obnovit a ostatní ponechat. Celá záležitost bude rozhodnuta až při realizaci stavby v rámci vzorkování. Jedná se o malby, které však z velké části zakryje původní oltář, jehož dlouhodobé zapůjčení nám katolická církev přislíbila. Oltář se dnes nachází v nedalekém karlínském kostele a je ve velmi dobrém stavu po obnově,“ vysvětluje František Laudát, ředitel odboru pro obnovu Invalidovny z NPÚ.

Do budovy se mělo dle plánů vejít až dva tisíce lidí, nejvíce jich tu však žilo asi 1400. K dispozici měli lékaře, porodní bábu, několik krámků a pro děti dvoutřídku. Invalidé chodili pravidelně na přezkoušení před komisi, aby prověřila, zda jejich stav nadále vyžaduje pobyt v ústavu.

Invalidé měli příležitost se rovněž rekvalifikovat – fungovala tu kartáčnická dílna či výrobní spolek pro slepce. Využil to i Josef Sudek, který po zranění na frontě v roce 1916 přišel o pravou paži. V Invalidovně žil v letech 1922-27, naučil se zde fotografickému řemeslu a nafotil i svůj první cyklus.

Strozziho nadace fungovala až do roku 1952, jen s přestávkami v 19. století a za druhé světové války. Počet invalidů postupně klesal až do roku 1935, kdy byli ti zbylí přestěhováni do nového ústavu v Hořicích.

Během let v Invalidovně sídlila řada institucí, třeba Vojenská podkovářská škola, za druhé světové války muzeum a archiv wehrmachtu a později České technické muzeum. V roce 1952 byl majetek nadace zestátněn, až do roku 2002 pak prostory využíval Vojenský historický archiv, depozitář zde mělo Národní technické muzeum. Až do 90. let 20. století se tu i bydlelo, což už nemělo nic společného s invalidy.

Hodně změnila povodeň v roce 2002, která zaplavila celé přízemí. Instituce se pak odstěhovaly. Po roce 2014 se připravovala privatizace, ale nakonec se rozhodlo o převodu na Národní památkový ústav. Ten budovu převzal v červenci 2017, v areálu se pak konaly občasné kulturní akce a prohlídky. Zároveň se připravovala rekonstrukce.

V rámci ní se budou odstraňovat nevhodné úpravy z průběhu staletí. „Nicméně základní úpravy jako zazděné arkády, to už zůstane. Až na vzácné výjimky nevyhovují všechny okenní výplně a v havarijním stavu je střešní krytina. Velká část fasády půjde dolů, protože je ve špatném stavu a průzkumy ukázaly, že původní omítka už tady není žádná,“ popisuje ředitel Laudát. Galerie v ubytovacích jednotkách budou opět otevřené, na podlahy se vrátí prkna.

NPÚ chce mít v části budovy vlastní expozice. „Ve východním křídle ukážeme, jak v Invalidovně její obyvatelé žili na pozadí bouřlivých historických událostí, v nichž obyvatelé Českých zemí hráli velmi důležitou roli. Tato expozice bude mít evropský přesah. V přízemí bude i návštěvnické centrum, kavárna a obchod. V západním křídle bude informační centrum pro hrady a zámky, které spravuje Národní památkový ústav,“ popisuje generální ředitelka Goryczková.

Součástí prohlídkové trasy budou i kaple, vězení či historické proplachovací toalety. Expozice se bude věnovat i Josefu Sudkovi.

Usídlí se zde regionální památková správa, dokumentační fondy a moderní technologická laboratoř. Zbude místo i na prostory pro výstavy, workshopy a komunitní aktivity místních, sídlit zde budou dvě dětské skupiny organizované ve spolupráci s městskou části Praha 8. „Napočítali jsme, že v areálu bude fungovat při plném provozu až kolem 1300 lidí,“ nastiňuje František Laudát.

Invalidovna dnes podle něj připomíná „spící“ objekt a jeho obnova přinese do Karlína, Prahy i celé země novou a ojedinělou kvalitu. „Pestrá skládačka budoucího využití je unikátní nejen u nás, ale určitě i v zahraničí,“ hodnotí.

V jižní části budovu lehce rozšíří dvě části moderní přístavby, již navrhla kancelář architekta Petra Hájka. Důvody jsou dva. Jednak NPÚ dostalo za úkol umístit v Invalidovně sídlo Pražského filharmonického sboru. Ten vyžaduje velkou zkušebnu, což by v historické části znamenalo nepřijatelné bourání. Do novostaveb lze také umístit maximum moderních technologií, takže nezatíží ani neomezí původní prostory. Historická část budovy zůstane v autentické podobě a zpřístupněná veřejnosti bude i část podkroví.

Invalidovna se má z 80 procent otevřít veřejnosti, nádvoří bude volně přístupné ze čtyř stran. „Nádvoří bude takovým dalším náměstím a celý areál bude v otevírací době součástí okolních parků. My bychom chtěli, aby sloužilo i komunitě Karlína. Bude průchozí, obyvatelé Karlína i návštěvníci si tady budou moci sednout, vzít knížku, využít kavárnu anebo obchůdky,“ předestírá plány Goryczková.