Vyslýchal Franka i Göringa, českého lovce nacistů doma stíhala StB

Norimberk, kde 20. listopadu 1945 začal největší proces s nacistickými válečnými zločinci, nebyl vybrán náhodou. Tamní justiční palác se jistě hodil i proto, že byl prostorný a jako jedna z mála budov ustál bombardování. Město ale mělo významný symbolický význam pro vypořádání se s nacismem. Bylo považováno za místo vzniku nacistické strany, konaly se tam monstrózní přehlídky a další stranické akce, vznikaly tu protižidovské zákony.

Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku má také významnou československou stopu, i když poněkud pozapomenutou. Na potrestání nacistických pohlavárů včetně Hermana Göringa, Wilhelma Keitla, Rudolfa Hesse či Alberta Speera se výrazně podílel brněnský právník Bohuslav Ečer, který je často označován jako český „lovec nacistů“.

Jeho právní výklady a konstrukce se staly základem obžaloby u norimberského tribunálu, i když zpočátku byl se svými názory na zločiny nacistických pohlavárů naprosto osamocen a musel překonávat konzervativní výklad práva svých zahraničních kolegů. Postupně se mu ale podařilo přesvědčit mezinárodní komisi, která se zabývala právními otázkami spojenými s válečnými zločiny už od roku 1943.

„Jeho přínos v oblasti potrestání nacistických válečných zločinců a položení základů mezinárodního trestního práva je skutečně mimořádný a naprosto nezpochybnitelný,“ potvrzuje vojenský historik Eduard Stehlík, který začal Ečerův život mapovat už před lety a setkal se také s jeho potomky.

Ečer se například vypořádal s tradiční obhajobou nacistických zločinců, kteří tvrdili, že pouze plnili rozkazy svých velitelů. Český právník prosadil, že gestapo či SS byly označeny za zločinecké, takže už jen členství v těchto organizacích bylo samo o sobě zločinem, a obhajoba postavená na rozkazu od nadřízeného byla tudíž nepřípustná.

Že dnes není jméno Bohuslava Ečera v učebnicích dějepisu, má do značné míry na svědomí komunistický režim, který proti němu na počátku 50. let chystal vykonstruovaný proces coby s vlastizrádcem. Od zatčení Ečera nakonec „zachránila“ tragická událost – zemřel o dva dny dříve, než do jeho bytu dorazili příslušníci StB. Komunisté pak aspoň odsoudili jednu z jeho dvou dcer.

Ečerovo jméno ale není příliš známé ani v západní Evropě, byť se za svého života stal mezinárodně uznávaným právníkem. „I v nejnovějších pracích zahraničních autorů bývá bohužel Bohuslav Ečer zmiňován pouze ojediněle,“ konstatuje Eduard Stehlík, který je od roku 2020 ředitelem Památníku Lidice.

Bohuslav Ečer se narodil 31. července 1893 v Hranicích na Moravě. Po absolvování základní školní docházky, kterou zahájil v Rousínově, pokračoval ve studiu na kroměřížském gymnáziu, kde na jaře roku 1911 s vyznamenáním odmaturoval. Byl mimořádně inteligentní, měl i vrozený cit pro spravedlnost, také proto se rozhodl ke studiu práv ve Vídni.

„Důvod, proč zvolil Vídeň a nikoli Prahu, byl prostý. Vlaková jízdenka z Brna do Vídně byla levnější a v hlavním městě monarchie navíc bydlely dvě Ečerovy tety, u nichž mohl občas přespat. I tak bylo studium práv pro rodinu finančně náročné, nemalou část proto musel zvládat samostudiem a do Vídně často dojížděl jen ke skládání předepsaných zkoušek,“ uvádí Stehlík.

Už za vysokoškolských studií začal Ečer psát do sociálnědemokratického tisku. V roce 1915 musel narukovat a účastnil se těžkých bojů v Haliči i na italské frontě. Po vyhlášení samostatného Československa se přihlásil ke studiu práv na Univerzitě Karlově v Praze. Po studiích si v Brně otevřel advokátní kancelář a rychle si vybudoval výbornou pověst.

Vedle svého povolání se nadále věnoval politice a dokonce opustil sociální demokracii a vstoupil do KSČ. „Záhy rozpoznal její, pro něj naprosto nepřijatelné, podřizování se pokynům Kominterny, a začal se proto dostávat do konfliktů s jejím vedením – především tehdejším generálním tajemníkem Bohumilem Jílkem,“ říká historik Stehlík.

Nakonec byl v roce 1928 z KSČ jako „pravicový element“ vyloučen. O dva roky později se vrátil do ČSSD, za níž byl zvolen do brněnského městského zastupitelstva, a od prosince 1935 až do okupace v březnu 1939 dokonce zastával funkci II. náměstka starosty. Současně intenzivně studoval jazyky, navštěvoval pilotní výcvik, byl aktivním členem Dělnické tělovýchovné jednoty, zajímal se o literaturu, divadlo a hudbu.

Když vypukla občanská válka ve Španělsku, stal se členem brněnského Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1938 se Bohuslav Ečer věnoval rozsáhlé přednáškové činnosti a ve svých veřejných vystoupeních burcoval za obranu republiky.

Krátce před vyhlášením všeobecné mobilizace dokonce 16. září odletěl do Velké Británie, kde vystoupil s osmi přednáškami na téma „ČSR v boji proti nacismu za mír Evropy a světa“, v nichž kritizoval politiku appeasementu a varoval před rozpínavostí nacistického Německa.

Po podepsání Mnichovské dohody společně s přáteli shromažďoval podklady, které dokazovaly, že ve vybraných regionech zábor území v prvních říjnových dnech neodpovídá domluvenému plánu, takže někde byly k Třetí říši připojeny i obce s 90procentním podílem českého obyvatelstva. Chtěl tím také ukázat, že si Adolf Hitler připravuje co nejvýhodnější pozici k vojenskému úderu proti zbytku republiky.

„Proto ještě v říjnu 1938 znovu odletěl do Velké Británie, kde se pokoušel zburcovat tamní politiky i veřejnost. Bohužel marně,“ konstatuje Eduard Stehlík. Hned po zabrání zbytku republiky se o Ečera začalo zajímat gestapo, proto už 4. dubna 1939 s manželkou a dvěma dcerami uprchnul přes Slovensko a Jugoslávii do Francie. Po porážce i této země se nejprve přemístil do její neokupované jižní části a v září 1942 do Velké Británie.

Zde byl Bohuslav Ečer přijat Edvardem Benešem a vzápětí se stal poradcem ministra spravedlnosti exilové vlády Jaroslava Stránského. Měl se věnovat problematice válečných zločinů a potrestání jejich viníků, na čemž už začal pracovat ve Francii.

„Zvláštní shodou okolností bylo 7. října 1942, tedy pouhý den po jeho příjezdu z francouzského exilu do Londýna, oznámeno zřízení Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů,“ připomíná Eduard Stehlík, podle něhož ale komise začala fakticky pracovat až o rok později.

I tak bylo patrné, že už uprostřed války vznikla vůle na potrestání válečných zločinů, i když se ještě přesně nevědělo, co všechno by mělo být stíháno nebo jací pachatelé by měli stanout před soudem.

Důležité bylo rovněž vyhlášení takzvané Moskevské deklarace na podzim 1943, v níž se velmoci přihlásily ke společnému postupu při stíhání válečných zločinců. Nejdůležitější částí deklarace byla zásada, že váleční zločinci by měli být souzeni v zemích, kde svou trestnou činnost vykonávali.

A právě k nalezení odpovědí na všechny otázky ohledně válečných zločinů významně přispěl Bohuslav Ečer, který byl do komise Spojených národů delegován za Československo.

„Byly to právě jeho návrhy a myšlenky, které nakonec vedly jak ke vzniku Mezinárodního vojenského tribunálu, tak i zařazení zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti do připravované žaloby,“ říká Stehlík. K tomu ale vedla poměrně dlouhá cesta.

Ečerovi se podařilo prosadit několik stěžejních návrhů, byť byl zpočátku v mezinárodní komisi se svým právním pohledem osamocený. A trvalo vlastně až do konce války, než se k němu postupně přidali ostatní. Jeden z návrhů bylo už zmiňované zařazení SS nebo gestapa mezi zločinecké organizace.

Mezi další patřilo ustanovení, že útočná válka je podle své povahy mezinárodní zločin, protože směřuje proti míru a mezinárodnímu pořádku, a nejenom stát, ale také jeho vládci, rádci a vojenští vůdci jsou v očích práva zodpovědní za rozsáhlý řetězec zločinů, které tato válka vyvolala.

V chartě nově zřízeného Mezinárodního vojenského tribunálu se pak objevilo všechno, co prosazoval Ečer: zločiny proti míru, válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti.

Bezprostředně po skončení války byl Bohuslav Ečer, který byl v té době už generálem, jmenován náčelníkem československé pátrací služby v Německu vyhledávající nacistické zločince z někdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Tak se mu podařilo v americkém zajetí ve Wiesbadenu objevit bývalého státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Poprvé ho vyslechl už na konci května 1945.

Řekl mu, že byl na návrh československé vlády 10. června 1944 zapsán na listinu válečných zločinců. A oznámil mu, že bude vydán k potrestání československým soudům.

K. H. Frank v tu chvíli údajně celý zbledl. Podle jeho dochovaného dopisu totiž žil v představách, že se svou rodinou dožije na některém izolovaném ostrově jako Napoleon. Už 7. srpna byl Frank převezen do Prahy, kde stanul před soudem, který ho poté odsoudil k trestu smrti.

Stejně Ečer o něco později přivezl zpět do republiky také velitele terezínské Malé pevnosti Heinricha Jöckla, který rovněž skončil u soudu a následně na popravišti.

Největší úkol ale na brněnského právníka teprve čekal. Od listopadu 1945 totiž generál Ečer vedl v Norimberku československou delegaci u Mezinárodního vojenského tribunálu.

„Osobně vyslýchal například bývalého říšského protektora v Praze Konstantina von Neuratha, Heydrichova nástupce Kurta Daluega, ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa, generála Wilhelma Keitla nebo Hermanna Göringa,“ říká historik Eduard Stehlík.

Před soudem vystoupilo také mnoho svědků včetně Marie Šupíkové, která jako devítiletá přežila vyhlazení Lidic, protože ji nacisté poslali na převýchovu do německé rodiny.

Do Norimberku ji tehdy vezl sám Ečer v noci automobilem. Šupíková byla tehdy velice unavená a usnula mu na rameni. „Podle jejího svědectví měl pak Ečer prohlásit následující větu: ‚Lidice se přišly vyspat na rameno spravedlnosti‘,“ napsal Michal Dudáš v knize Bohuslav Ečer – Český lovec nacistů.

Za svou práci u norimberského tribunálu byl Bohuslav Ečer vyznamenám vysokým americkým řádem Legion of Merit. „Norimberský soud především prokázal sílu a potřebnost jednoty demokratických národů. Touto jednotou byl vojensky poražen největší nepřítel lidského rodu a civilisace. Touto jednotou byl vytvořen tribunál jedinečný v dějinách lidské spravedlnosti,“ uvedl později Ečer.

Po skončení procesu se stal jedním z patnácti soudců nově zřízeného Mezinárodního soudního dvora v nizozemském Haagu a vypadalo to na pokračující úspěšnou kariéru.

Jenže přišel únor 1948 a Ečer byl coby bývalý „zápaďák“ a pravicově orientovaný sociální demokrat, který nesouhlasil se sloučením ČSSD s KSČ, ze všech svých funkcí z politických důvodů odstraněn.

„On sám se cítil být intrikami do té míry znechucen, že se rozhodl vrátit do Brna, na jakékoliv politické aktivity rezignovat a věnovat se pedagogické činnosti na Právnické fakultě Masarykovy univerzity,“ uvádí Eduard Stehlík. Jenže v roce 1950 ministerstvo školství brněnskou právnickou fakultu zrušilo. Ečer sice zůstal na univerzitě, ale už bez možnosti pokračovat v pedagogické a vědecké práci.

Počátkem 50. let se Ečer snažil pomáhat svým známým ve vykonstruovaných procesech, aktivně rovněž vystoupil na obranu Milady Horákové, s níž se osobně znal. „Duševní vypětí, kterému byl vystaven, se nemohlo neprojevit na jeho zdravotním stavu. Právě v důsledku stupňujících se zdravotních problémů byl Bohuslavu Ečerovi 28. března 1953 přiznán invalidní důchod. O tři dny později s ním Masarykova univerzita rozvázala pracovní poměr,“ říká Stehlík.

To už se ale i na Ečera chystal vykonstruovaný proces. StB na něj v květnu 1952 založila spis „Právník“, v němž se píše: „Jde o osobu našemu lidově-demokratickému zřízení velmi nebezpečnou, proto je nutno jmenovaného řádně rozpracovat, získat usvědčující materiál a přivést ke zlikvidování.“

Na konci února 1954 byl Bohumil Ečer ve špatném psychickém stavu: zemřel jeho bratr Robert a také 87letý otec v té době vážně onemocněl. Navíc od přátel věděl, že ho StB sleduje a chystá se patrně jeho zatčení. Zdravotní stav se ale posléze zhoršil i Bohuslavu Ečerovi, takže ráno 13. března 1954 byl převezen na interní kliniku Zemské fakultní nemocnice v Brně, kde odpoledne zemřel.

Příčinou generálovy smrti v pouhých šedesáti letech byl infarkt levé zadní komory srdeční. O pouhé dva dny později přišla Bohuslava Ečera do jeho bytu za „protistátní a vlastizrádnou činnost“ zatknout StB, k níž zpráva o jeho náhlém úmrtí ještě nedorazila. Přesto se Ečerově rodině komunistická perzekuce nevyhnula.

„Manželce Ludmile se sice podařilo na čas ukrýt v psychiatrické léčebně, ale obě dcery byly společně se svými manžely zatčeny a mladší Jarmila následně ve vykonstruovaném procesu v červenci 1955 odsouzena k trestu odnětí svobody na dvanáct let. Domů se vrátila až na amnestii v roce 1960,“ uvádí historik Eduard Stehlík.

A dodává: „Toto šikanování Ečerových nejbližších bylo obecně chápáno jako msta komunistů za to, že jim nenáviděný generál tak neočekávaně unikl.“